28 Cdo 948/2013 — Nejvyšší soud

28 Cdo 948/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 1. 2015 Spisová značka:28 Cdo 948/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.948.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Promlčení Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. § 454 obč. zák. § 114 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 3. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 948/2013 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Ing. M. Š., zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, proti žalovanému Ing. J. Š., zastoupenému JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 9, Křižíkova 56, o zaplacení částky 251.297,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 178/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2012, č. j. 72 Co 230/2012-83, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2012, č. j. 72 Co 230/2012-83, se v napadeném výroku pod bodem I zrušuje; současně se zrušuje i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. února 2012, č. j. 14 C 178/2011-59, v části, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 143.101,- Kč se „zákonným úrokem z prodlení od 18. října 2011 do zaplacení“, a věc se i v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 16. února 2012, č. j. 14 C 178/2011-59, Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 197.199,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 54.098,- Kč s určeným úrokem z prodlení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení jako manželé byli společnými nájemci bytu (byt v 9. patře domu v P.), který žalovaná v roce 2002 nedobrovolně opustila spolu s nezletilou dcerou účastníků; nadále však hradila pronajímateli bytu nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, které v plném rozsahu „konzumoval“ žalovaný jako jediný uživatel bytu (a to i poté, co účastníci – manželé – smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu zúžili rozsah svého společného jmění manželů). Manželství účastníků pak zaniklo rozvodem k 21. srpnu 2009. V daném řízení se žalobkyně domáhá náhrady za plnění, jež takto pronajímateli bytu uhradila i za žalovaného v době od července 2005 do června 2011. Uplatněné právo soud prvního stupně kvalifikoval jako právo na vydání bezdůvodného obohacení, jež vzniklo žalovanému na úkor žalobkyně (§ 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“). Jako takové se právo promlčuje v objektivní (tříleté) a subjektivní (dvouleté) promlčecí době (§ 107 odst. 1 a 2 obč. zák.). Jelikož právo bylo uplatněno u soudu dne 20. srpna 2011 a žalobkyně se o obohacení žalovaného dozvídala vždy po úhradě té které částky, pokládá soud prvního stupně uplatněné právo na vydání bezdůvodného obohacení za dobu do 20. srpna 2009 uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby za promlčené; proto je žalobkyni – věřitelce – nelze přiznat, za situace, kdy se žalovaný (dlužník) dovolal promlčení (§ 100 odst. 1 obč. zák.). Z práva na vydání bezdůvodného obohacení uplatněného před uplynutím promlčecí doby pak soud prvního stupně přiznal žalobkyni náhradu v rozsahu jedné poloviny z celkem zaplacených částek, to jest 54.098,- Kč. Rozsudkem ze dne 17. října 2012, č. j. 72 Co 230/2012-83, Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem I, v části o zaplacení 143.101,- Kč se „zákonným úrokem z prodlení od 18. října 2011 do zaplacení“, potvrdil (výrok I), zatímco do částky 54.098,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, jakož i v závislém výroku nákladovém jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel z těchže skutkových zjištění jako soud prvního stupně a jako správný shledal jeho závěr o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, jež žalobkyni vzniklo v době před 21. srpnem 2009. Úvahy soudu prvního stupně doplnil o kvalifikaci uplatněného práva na vydání bezdůvodného obohacení jako plnění za jiného podle § 454 obč. zák. Ačkoliv účastníci byli v rozhodné době manželé a jde-li o práva mezi nimi, podle § 114 obč. zák. promlčení ani nepočíná ani neběží, žalobkyní uplatněné právo – uzavírá odvolací soud – má zde povahu opětujícího se plnění, hradila-li žalobkyně opakovaně pronajímateli bytu jak nájemné, tak i úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu; přitom odvolací soud poukázat i na ustanovení § 19 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů, jež ukládá oběma manželům povinnost hradit náklady společné domácnosti. Ve zbylém rozsahu (zamítnutí žaloby co do částky 54.098,- Kč s příslušenstvím) označil odvolací soud závěry soudu prvního stupně, že se žalobkyni má dostal toliko poloviny (nepromlčené) náhrady, za předčasné, v situaci, kdy žalobkyně tvrdí, že i po rozvodu manželství hradila veškeré závazky vůči pronajímateli, ačkoliv byt nadále užíval výhradě žalovaný. Proti rozsudku odvolacího soudu, výroku pod bodem I, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do částky 143.101,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení z důvodu promlčení práva, podala žalobkyně dovolání. Co do přípustnosti dovolání odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (o. s. ř.), co do důvodů má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za ně pokládá posouzení otázky promlčení práva – jež je zde soudy nižších stupňů kvalifikováno jako právo na vydání bezdůvodného obohacení – ač jde o právo mezi manžely, pro které podle ustanovení § 114 obč. zák. platí, že promlčení nepočíná ani neběží, nejde-li o úroky a opětující se plnění. Přitom kritizuje závěr odvolacího soudu, že by předmětem vztahu mezi účastníky měla být opětující se plnění, a zastává názor, že právu na vydání bezdůvodného obohacení (jak je zde uplatněné právo soudy nižších stupňů kvalifikováno) periodicita není vlastní. Poukazuje i na to, že ve vztahu mezi účastníky – manžely – nejde o vztah z nájemní smlouvy a že jeho předmětem není placení nájemného a služeb. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek v napadeném výroku zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný pokládá napadené rozhodnutí za správné a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně – shledá-li je dovolací soud přípustným – zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu řeší dovolatelkou označenou právní otázku promlčení práva mezi manžely v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a jde tedy o otázku rozhodovanou soudy rozdílně, pro kterou má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce označené dovoláním. O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud předesílá, že jsa vázán rozsahem dovolání (§ 242 odst. 1 o. s. ř.), jakož i dovoláním vymezeným důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), vychází při dovolacím přezkumu z posouzení, že žalobkyně uplatňuje právo na vydání bezdů