28 Cdo 961/2020 — Nejvyšší soud

28 Cdo 961/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 6. 2020 Spisová značka:28 Cdo 961/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.961.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 2991 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:26. 8. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 961/2020-130 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce PLISKA Interactive Services Consulting, s. r. o., IČ 49969927, se sídlem v Brně, Štefánikova 839/7, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 486/57, proti žalovanému: Brněnské komunikace, a. s., IČ 60733098, se sídlem v Brně, Renneská třída 787/1a, zastoupenému JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, o zaplacení 1 344 868 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 288/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2019, č. j. 19 Co 201/2019-112, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2019, č. j. 19 Co 201/2019-112, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. dubna 2019, č. j. 15 C 288/2017-84, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2019, č. j. 19 Co 201/2019-112 (dále jen „odvolací soud“), byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2019, č. j. 15 C 288/2017-84 (dále jen „soud prvního stupně), potvrzen ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1 344 868 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a změněn ve výroku II. o náhradě nákladů prvostupňového řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). Žalobce se domáhal vrácení částky 1 344 868 Kč s příslušenstvím, kterou uhradil žalovanému na základě pravomocného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2015, č. j. 254 C 110/2011-305, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2016, č. j. 44 Co 232/2015-341, jež byly posléze zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3590/2016. Odvolací soud uzavřel, že v situaci, kdy na základě posléze zrušených pravomocných rozsudků plnil žalobce (nájemce) existující dluh z nájemní smlouvy, byť k rukám žalovaného, jakožto majitele účtu u peněžního ústavu, smluvně sjednaného coby platební místo, jenž nároky z nájemní smlouvy nebyl oprávněn vymáhat svým jménem a na svůj účet, a nikoliv druhé smluvní straně, spočíval důvod plnění v hmotném právu, a to zvláště tehdy, předal-li žalovaný obdržené plnění následně oprávněné smluvní straně – pronajímateli (statutární město Brno). Z uvedeného důvodu odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně žalobu o vrácení částky vyplacené na základě zrušených pravomocných soudních rozhodnutí zamítl. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jakož i proti výrokům souvisejícím, podal dovolání žalobce. Dovolatel předestřel otázku, zda okamžikem zrušení pravomocných rozhodnutí, na jejichž základě bylo plněno žalovanému, jenž, coby majitel účtu u peněžního ústavu, sloužícího jako smluvně sjednané platební místo, nebyl smluvními stranami zmocněn k vymáhání dluhu ze smlouvy, došlo pro rozpor soudem uložené povinnosti se skutečnými hmotněprávními poměry k bezdůvodnému obohacení příjemce plnění. Měl za to, že odvolací soud uvedenou otázku vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1345/2011, ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 496/2011, ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1514/2009, ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 661/2013, a ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3805/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3316/2013). Namítal, že dluh, k jehož zaplacení byl zavázán posléze zrušenými pravomocnými soudními rozhodnutími, neměl v úmyslu hradit, a upozorňoval, že nárok subjektu aktivně věcně legitimovaného k přijetí plnění z posuzované nájemní smlouvy (pronajímatele) byl v době úhrady již promlčen. Argumentoval konečně, že bezdůvodné obohacení vzniká bez ohledu na to, jak obohacený se získaným plněním nakládá. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky vzniku bezdůvodného obohacení plněním na základě posléze zrušeného pravomocného rozsudku, kterou odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou). Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. Otázkou důsledků plnění poskytnutého na základě pravomocného soudního rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno prostřednictvím mimořádného opravného prostředku, se velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu zabýval v rozsudku ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011. Dovodil v něm, že plnil-li žalovaný na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Setrval tak na dosavadní judikatuře v tom smyslu, že bezdůvodným obohacením se může stát též plnění přijaté na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno. Domáhá-li se přitom vrácení plnění ten, kdo plnil povinnost uloženou mu soudem (popřípadě jiným orgánem), závisí důvodnost jeho požadavku na tom, zda podle hmotného práva, tj. i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno, plnil hmotněprávní povinnost, kterou v okamžiku plnění skutečně měl, či nikoliv. Tuto otázku řeší soud jako předběžnou. Zrušením rozhodnutí, podle nějž bylo plněno, dochází pak k bezdůvodnému obohacení jen v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde povinnost neexistovala; zrušením rozhodnutí tak odpadá právní důvod a poskytnuté plnění se stává bezdůvodným obohacením (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009, ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 496/2011, a ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 661/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3660/2017; toto řešení přijímá i odborná literatura, viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol: Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck 2008, str. 1181; dále Eliáš, K. a kol.: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Linde Praha, a. s., 2008, sv. I., str. 1066; Vaněk, J.: Neoprávněný majetkový prospěch, Panorama Praha 1987, 1. vydání, str. 49-52). Současně dovolací soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil závěr, podle něhož bezdůvodné obohacení vzniká rovněž v případě, plnil-li subjekt