28 Cdo 967/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 967/2025-250 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: A. Š., zastoupený JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně 123, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o poskytnutí peněžité náhrady podle zákona č. 229/1991 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 146/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2024, č. j. 70 Co 451/2024-211, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2024, č. j. 70 Co 451/2024-211, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. září 2024, č. j. 17 C 146/2022-185, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 11. 2024, č. j. 70 Co 451/2024-211, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 9. 2024, č. j. 17 C 146/2022-185, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci ve lhůtě do 1. 12. 2024 částku 20 055 714 Kč a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nenapadeným výrokem II soud prvního stupně zamítl žalobu v části o zaplacení příslušenství ze žalované částky. 2. Odvolací soud uzavřel, že žalobci jakožto oprávněné osobě ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), náleží právo na poskytnutí peněžité náhrady (§ 16 odst. 1 zákona o půdě) za jeho právnímu předchůdci odňaté a posléze nevydané pozemky v k. ú. XY, jež oproti názoru žalované měly být oceněny jako stavební, a nikoliv zemědělské. Zohlednil přitom, že mu byly poskytnuty náhradní pozemky v ceně 155 756 Kč. V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, pak odvolací soud (respektuje uplatněný žalobní návrh) přiznal žalobci peněžitou náhradu odpovídající šestinásobku jeho restitučního nároku oceněného (při zohlednění stavebního charakteru odňatých pozemků) dle § 28a zákona o půdě na základě vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Nedůvodnou shledal námitku žalované, že se na posuzovaný případ nevztahuje působnost zákona o půdě. Vyšel přitom z pravomocných rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha ze dne 22. 9. 2005, č. j. PÚ 8665/93, ze dne 15. 6. 2007, č. j. PÚ 8665/93/2, ze dne 28. 4. 2008, č. j. PÚ 8665/93/3, a ze dne 28. 4. 2008, č. j. PÚ 8665/93/4 (§ 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. s. ř.“), poukazuje též na okolnost, že žalovaná na základě uvedených rozhodnutí poskytla žalobci náhradní pozemky. Žalobu o zaplacení peněžité náhrady dle § 16 odst. 1 zákona o půdě neměl pak za předčasnou v situaci, kdy jí předcházela výzva k úhradě adresovaná žalované. Žalobě proto vyhověl. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku, zda se na posuzovaný případ vztahuje působnost zákona o půdě. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2826/2023. Předestřela taktéž otázku, zda lze vyhovět žalobě o zaplacení peněžité náhrady dle § 16 odst. 1 zákona o půdě, neuplynula-li dosud tímto ustanovením určená tříletá lhůta k plnění. Tvrdila, že jde o otázku v judikaturní praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Argumentovala tím, že nárok žalobce na peněžitou náhradu dle § 16 odst. 1 zákona o půdě uplatněný formou výzvy ze dne 1. 12. 2021 nebyl ke dni podání žaloby (11. 5. 2022) splatným, neboť neuplynula zákonem stanovená tříletá lhůta splatnosti. Analogicky odkazovala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2015, 28 Cdo 3508/2018, a ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1303/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1655/2005. Vyjadřovala názor, že z uvedeného důvodu je namístě žalobu pro předčasnost zamítnout. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. 5. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 6. Zákon o půdě vymezil svůj předmět tak, že se vztahuje, mimo jiné, na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží (§ 1 odst. 1), přičemž pro postup podle jeho druhé části se za majetek uvedený v § 1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva užíván k účelům zemědělské výroby, případně lesní výroby, či vodního hospodářství (viz § 30 zákona o půdě, jenž rozšiřuje okruh působnosti daného zákona i na majetek nespadající do definice uvedené v ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, nebo usnesení téhož soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015, či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 388/2019). 7. Rozsah zemědělského půdního fondu je pak třeba vyvodit z tehdejšího zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon vymezil dvě části zemědělského půdního fondu, a to jednak zemědělskou půdu obhospodařovanou (přičemž ve výčtu jsou uvedeny i zahrady), jednak půdu, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obdělávána není a do zemědělského půdního fondu náleží. Při řešení otázky, zda předmětné pozemky byly nebo nebyly součástí zemědělského půdního fondu, příp. zda byly či nebyly v době odnětí užívány k takovým účelům, které jsou charakteristické pro pozemky zařazené do zemědělského půdního fondu je evidentní, že samotný druh kultury podle bývalé evidence nemovitostí ještě nevypovídá nic o tom, zda pozemek je nebo má být obhospodařován (event. zda byl k účelům zemědělského půdního fondu užíván), nutno tedy zohlednit vedle právního znaku (tj. charakteristiky pozemku v příslušném dobovém systému evidence nemovitostí) i znak faktický (tj. případné skutečné obhospodařování). Přitom však je nutno za obhospodařování považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení do kategorií pozemků příslušících do zemědělského půdního fondu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2108/2022, ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, ústavní stížnost proti němu směřující odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 242/17, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, ústavní stížnost proti němu směřující odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 841/16, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015, nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, uveřejněný pod č. 24/2000 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5249/2016). Zákon o půdě vztahuje se pak i na pozemky vedené v pozemkové knize jako parifikát role, jež byly v době jejich odnětí původním vlastníkům užívány k jiným než zemědělským účelům, byly však nadále uchovávány ve stavu, jenž nikterak nevylučoval jejich opětovné užití k zemědělskému obhospodařování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 388/2019). Ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. soud z rozhodnutí příslušných správních orgánů vychází, není ovšem vyloučeno, aby si otázku řešenou ve výroku rozhodnutí posoudil jako předběžnou jinak (přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 376/2022, odst. 10). 8. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, jestliže vycházeje z pravomocných rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu