28 Cdo 976/2024 — Nejvyšší soud

28 Cdo 976/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 6. 2024 Spisová značka:28 Cdo 976/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.976.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Koncentrace řízení Zmírnění křivd (restituce) Církev (náboženská společnost) Dotčené předpisy:§ 118a o. s. ř. § 118b o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 7. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 976/2024-217 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Královská kolegiátní kapitula sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, IČO 43005314, se sídlem v Praze 2, K Rotundě 100/10, zastoupená JUDr. Vítem Biolkem, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Bohuslava Martinů 1038/20, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o vydání věci, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 90 C 12/2015, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2023, č. j. 4 Co 282/2022-196, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2023, č. j. 4 Co 282/2022-196, se ruší v části výroku I, v níž byl potvrzen výrok I rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. července 2020, č. j. 90 C 12/2015-168, jakož i ve výrocích II a III, a věc se v uvedeném rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 9. 2023, č. j. 4 Co 282/2022-196, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. 7. 2020, č. j. 90 C 12/2015-168, potvrdil v části výroku I, v níž byly žalobkyni vydány pozemky parc. č. 418/2, 449/24, 451/15, 496, 500 a 507/1 v k. ú. Horní Beřkovice a v tomto rozsahu bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Ústecký kraj ze dne 18. 9. 2015, č. j. SPÚ 488115/2015/Hd, a ve zbývající části (týkající se pozemku parc. č. 449/23 v k. ú. Horní Beřkovice) výrok I rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v uvedeném rozsahu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu). 2. Z obsahu rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že se tento soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, dle něhož pozemky parc. č. 418/2, 449/24, 451/15, 496, 500 a 507/1 v k. ú. Horní Beřkovice jsou zemědělskými nemovitostmi (§ 2 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů), jež žalující církevní právnické osobě odňal stát v rozhodném období bez právního důvodu (§ 5 písm. k/ zákona č. 428/2012 Sb.) a jejichž naturální restituci nebrání výlukové důvody (§ 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.). Vyhověl proto žalobě o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu výrokem, dle něhož se tyto zemědělské nemovitosti vydávají žalobkyni (§ 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb.). Nepřihlížel přitom k odvolacím námitkám České republiky – Státního pozemkového úřadu, dle nichž se z provedeného dokazování mělo podávat, že stát předmětné pozemky nabyl již v roce 1938, tj. před rozhodným obdobím (§ 1 zákona č. 428/2012 Sb.), maje uvedené tvrzení za uplatněné v rozporu s nastalými účinky koncentrace řízení (§ 250d zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. s. ř.“). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání Česká republika – Státní pozemkový úřad. Měla za to, že se odvolací soud tím, že z důvodu nastalých účinků koncentrace řízení nepřihlížel k její odvolací argumentaci, dle níž soudem prvního stupně zopakované dokazování prokazovalo okolnost, že žalobkyně pozbyla předmětné nemovitosti již před rozhodným obdobím (v roce 1938), odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Odkázala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2011/2003. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v příslušném rozsahu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. 4. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) jednající pověřeným zaměstnancem (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. ve spojení s § 21 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal je Nejvyšší soud přípustným (podle § 237 o. s. ř.) pro vyřešení nastolené procesní otázky, zda posouzení oprávněnosti odvolacích námitek, dle nichž soudem prvního stupně zopakované dokazování mělo prokazovat okolnost, že žalobkyně pozbyla předmětné nemovitosti již před rozhodným obdobím (v roce 1938), v projednávané věci bránily účinky koncentrace řízení (§ 250d o. s. ř.), jež byla odvolacím soudem vyřešena odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou). 5. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky. 6. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 7. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. 8. Podle § 250d o. s. ř. účastníci řízení mohou uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností (§ 114c) nebo, nebyla-li nařízena a provedena tato příprava jednání, do skončení prvního jednání, které se v řízení před soudem konalo; k později uvedeným skutečnostem a důkazům se nepřihlíží. To neplatí, jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i o skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a odst. 2 (odst. 1). Omezení podle odstavce 1 neplatí v případě, že účastníci nebyli řádně poučeni podle § 114c odst. 5 nebo že, nebyla-li nařízena a provedena příprava jednání, soud jim neposkytl poučení o povinnostech podle odstavce 1 a o následcích nesplnění těchto povinností nejpozději v předvolání k prvnímu jednání ve věci (odst. 2). 9. Účinky koncentrace řízení se vztahují na procesní aktivitu účastníků řízení související se zjišťováním skutkového stavu věci, tedy na uplatnění skutkových tvrzení a na označování (navrhování) důkazů. Od tvrzení skutečností významných pro rozhodnutí o věci samé a od označování důkazů k prokázání tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé je přitom třeba důsledně odlišovat zejména projev účastníka, jímž vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta. Protože tu nejde ani o projevy směřující k plnění povinnosti tvrzení, ani o plnění důkazní povinnosti, soud vždy přihlíží k těmto údajům, i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř. (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, jenž byl publikován pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené principy se prosadí i v řízení podle části páté občanského soudního řádu, v níž je zásada koncentrace řízení explicitně vyjádřena v ustanovení § 250d o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1320/2022). 10. Poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle 250d o. s. ř., tudíž účastníci řízení (nejde-li o výjimky stanovené zákonem) „nově“ nemohou uvádět jen takové rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva povinnost tvrzení, a označovat jen takové důkazy, jimiž plní svou důkazní povinnost; účinky tzv. koncentrace řízení nebrání účastníkům popírat