28 Cdo 999/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 999/2025-307 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce O. Ž., zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 269/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. prosince 2024, č. j. 56 Co 230/2024-278, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.039,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Meduny do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 4. 9. 2024, č. j. 3 C 269/2023-245, nahradil projev vůle žalované s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemků p. č. XY a p. č. XY (geometrickým plánem oddělené části původního pozemku p. č. XY) v obci a k. ú. XY ve prospěch žalobce (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Okresní soud dospěl ke zjištění, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), jíž nelze původně odňaté pozemky vydat, pročež mu svědčí právo na náhradní pozemky podle § 11a zákona o půdě. Vzhledem k četné (a přesto neúspěšné) účasti žalobce ve veřejných nabídkách i době, po niž nebyl jeho restituční nárok uspokojen, vzal soud za prokázané, že žalovaná ve vztahu k němu postupovala liknavě, a proto bylo možné restituční nárok žalobce uspokojit mimo nabídkové řízení skrze jím vybrané pozemky. Při určení výše restitučního nároku vycházel okresní soud ze znaleckých posudků znaleckého ústavu YBN Consult a konstatoval, že doposud nevypořádaná část nároku žalobce činí 294.351,90 Kč. Stran charakteru odňatých pozemků, jakož i osvětlení dalších detailů při oceňování restitučního nároku odkázal na výslech zpracovatelů v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 3 C 31/2018. Jako nevěrohodný označil znalecký posudek znalce Ing. Zdeňka Tomíčka, jehož závěry aplikující mimo jiné srážky z ceny pozemků prosazovala žalovaná. Neshledav překážky vydání požadovaných pozemků, soud žádání restituenta vyhověl. Z důvodu zabránění přečerpání restitučního nároku žalobce byl od původně požadovaného náhradního pozemku p. č. XY geometrickým plánem, jenž je součástí rozsudku, oddělen pozemek označený p. č. XY, který byl následně žalobci vydán. V procesním návrhu žalobce souvisejícím s vydáním toliko části původně vybraného pozemku okresní soud nespatřoval změnu žaloby, o niž by bylo zapotřebí rozhodnout. Naznačené oddělení pokládal za možné, neboť zbývající část původního pozemku zůstala i nadále využitelnou. 2. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 12. 2024, č. j. 56 Co 230/2024-278, k odvolání žalované rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Přitakal skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně stran základu i výše (včetně určení doposud neuspokojené části) restitučního nároku žalobce. Neshledal důvodnou námitku žalované vylučující možnost uspokojení zbytku restitučního nároku skrze rozdělení původně žádaného pozemku za účelem nepřečerpání nároku. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1775/2024, jež dělení pozemku pro vypořádání zůstatku restitučního nároku připouští, a zdůraznil, že v nynějším případě zvolené řešení neodporuje hospodárnému a rozumnému uspořádání poměrů mezi oprávněnou a povinnou osobou. Zopakoval, že se v řízení jedná o pozemky sousední a že rozdělením pozemku p. č. XY nevznikly části nevhodného tvaru či zanedbatelné výměry, jež by nebylo možné nadále využívat. Nepřisvědčil ani výtkám stran procesního postupu soudu, připomínaje, že jde o řízení, v němž soud není vázán žalobním petitem ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. Úprava navrženého způsobu vypořádání v průběhu řízení tak nebyla změnou žaloby, o níž by bylo potřeba rozhodnout, nýbrž toliko vyjádřením procesního stanoviska účastníka. Ukázalo-li se, že vybraný pozemek není k převodu způsobilý, bylo lze žalobě vyhovět i převodem jeho části, popřípadě jiného vhodného pozemku. 3. Proti rozsudku krajského soudu brojí dovoláním žalovaná, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené (konkrétně jmenované) judikatury Nejvyššího soudu při provádění důkazů znaleckými posudky, zabýval-li se jen těmi předloženými žalobcem a překročil-li limity dané mu § 127 odst. 1 o. s. ř. Dále Nejvyššímu soudu předkládá dvě, dle jeho mínění, v rozhodovací praxi doposud neřešené otázky. Předně se táže, může-li soud rozhodnout o vydání pouze části pozemku, aniž by rozhodl o částečném zpětvzetí žaloby, přičemž nesouhlasí s výkladem § 153 odst. 2 o. s. ř. zastávaným krajským soudem, neboť soud je v daném řízení žalobou vázán, a nemůže rozhodnout o vydání pozemku, jenž nebyl žalobou, popřípadě její kvalifikovanou změnou označen. Nadto odvolacímu soudu vytýká nevyčerpání celého předmětu řízení, nedošlo-li k alespoň částečnému zamítnutí žaloby ohledně zbylé části původně vybraného pozemku p. č. 3797/26. Nastíněné se nutně projeví v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Jako nesprávně posouzenou a v judikatuře doposud neřešenou pak označuje též problematiku, může-li se oprávněná osoba podle zákona o půdě v řízení o nahrazení projevu vůle domoci dělení pozemku a převodu toliko jeho části z důvodu nedostatečně vysokého (ve vztahu k hodnotě celého pozemku) restitučního nároku. Připouští-li judikatura dělení pozemků v obdobných řízeních, děje se tak z odlišných důvodů než v projednávané věci. Soudy odkazované rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1775/2024 má za v aktuální věci neaplikovatelné, neřeší-li dělení náhradního pozemku z důvodu nedostatečné výše restitučního nároku. Pro vylíčené navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení. 4. K dovolání se negativně vyjádřil žalobce, jenž je navrhl pro nepřípustnost odmítnout. 5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dle § 238 odst. 1 písm. h) pak dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 9. Dovolání ovšem za přípustné považovat nelze. 10. Zprvu se ve světle argumentace žalované jeví případným odkázat na v judikatuře vyslovené teze stran důkazu znaleckým posudkem (viz podrobněji zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1792/2024). Ani specifikum tohoto důkazního prostředku spočívající v odbornosti znalce, jíž soud zpravidla ze své povahy nedisponuje, pročež nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů, neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem a musí jej bez dalšího převzít. Má-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (srov. dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014). 11. Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, pak neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jejž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, či jeho usnesení ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019). Zákon (§ 127 odst. 2 o. s. ř.) přitom nestanoví předpoklady pro nařízení zhotovení tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu. Jeho vypracování přichází do úvahy zejména v situaci, bude-li mít soud pochybnosti o správno