29 Cdo 113/2000 — Nejvyšší soud

29 Cdo 113/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 2. 2001 Spisová značka:29 Cdo 113/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.113.2000.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 113/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. ing. Jana Huška a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně: Č. s. , a. s. P. pobočka v P. proti žalovaným: 1) P. , v. o. s. v likvidaci, nyní Ing. B. P. jako konkursní správce úpadce P. , v. o. s. v likvidaci, 2) M. V., 3) J. N., 4) J.H., 5) J.K., zast advokátem, 6) JUDr. L.B., 7) L.M., a 8) J.G., zastoupenému advokátem, o Kč. 1 021 501,- s příslušenstvím, vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 28/94, o dovolání žalovaného 5) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 1999, č. j. 5 Cmo 526/98 - 120, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 1999, č. j. 5 Cmo 526/98-120, ve výroku I. a III. se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v předmětné věci výše uvedeným rozsudkem, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žalovaní č. 5), 6) a 7) jsou povinni vedle žalovaných č. 1), 2), 3) a 4), zaplatit žalobci Kč 1 021 501,03 s 15% úrokem z částky Kč 1 019 192,- od 2. 3. 1994 do 31. 3. 1994, se 14,5% úrokem z téže částky od 1. 4. 1994 do 30. 6. 1994, se 14% úrokem z téže částky od 1. 7. 1994 do 31. 12. 1994, s 24,5% úrokem z téže částky od 1. 1. 1995 do 30. 6. 1995, s 25,5% úrokem z téže částky od 1. 7. 1995 do zaplacení a nahradit mu náklady řízení Kč 41 128,- s tím, že plněním jednoho z žalovaných č. 1) až 7) zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných a s tím, že žalovaní jsou povinni plnit společně a nerozdílně. Vedle toho uložil odvolací soud ve výroku III. žalovaným č. 5), 6) a 7) povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši Kč 40 864,-. Návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl. Žalobce se na žalovaných č. 1) až 8) domáhal toho, aby byli zavázáni k zaplacení dlužné částky, neboť dne 17. 9. 1991 a dne 21. 10. 1991 byly uzavřeny Č.s. a. s., okresní pobočkou v P. a společností P. v. o. s. úvěrové smlouvy do výše úvěrového rámce 1 564 192.00 Kč,-. Společnost P. hradila dohodnuté splátky do března 1993. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, po doplnění dokazování výpisem z obchodního rejstříku ze dne 19. 1. 1999 a úplným výpisem z obchodního rejstříku ze dne 22. 1. 1999, vedeného soudem prvního stupně, oddíl A LXV vložka 75, se zejména uvádí, že žalovaní č. 5) až 7) v době od 2. 3. 1992 do 29. 5. 1992 byli zapsáni jako společníci první žalované a po datu 29. 5. 1992 již zapsáni jako společníci první žalované nejsou. Z dalších zjištění a v souladu s výpověďmi účastníků soud dovodil, že žalovaní 5) až 7) nejprve vstoupili do společnosti, posléze však zjistili její neutěšené hospodářské poměry a společnost opustili. Odvolací soud posoudil zápis změn provedených v obchodním rejstříku, jako zápis mající pouze deklaratorní účinky na rozdíl od zápisu společnosti do obchodního rejstříku jako zápisu majícího konstitutivní účinky. Návrh na zápis změn v obchodním rejstříku týkající se přistoupení nových společníků (žalovaných 5 až 7), byl podán již dne 4. 10. 1991 a je tedy nepochybné, že již tohoto dne společníky byli. Protože ručení společníků ve veřejné obchodní společnosti se vztahuje také na závazky vzniklé před jejich vstupem do společnosti a toto ručení není závislé na délce trvání účasti společníka ve společnosti, dospěl soud k závěru, že společník v takové společnosti ručí za všechny závazky, které existovaly po dobu jeho účasti v ní. Aplikoval přitom ust § 106k hospodářského zákoníku, (zákon č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "hosp. zák."), ust. § 764 odst. 1 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též "obch. zák.") a dále § 86 a 87 obch. zák. upravující ručení společníků veřejných obchodních společností. Odvolací soud dovodil, že úvěrové smlouvy mezi prvním žalovaným a žalobcem byly uzavřeny již dne 17. 9. 1991 a dne 7. 10. 1991. Je tedy nepochybné, že existovaly i v době účasti žalovaných 5) až 7). Předmětné úvěrové smlouvy se podle ust. § 763 odst. 1 obch. zák. řídí stále úpravou hospodářského zákoníku a odstoupení od smlouvy podle ust. § 344 a násl. obch. zák., jak dovodil soud prvního stupně, nepřicházelo v úvahu. Odvolací soud posoudil dopis ze dne 15. 10. 1993 jako platnou výpověď podle ust. § 129a hosp. zák. Výpovědí zanikl závazkový vztah, avšak smlouva nezanikla. Vypořádání nemá povahu nových práv vzniklých v důsledku odstoupení, jak dovodil soud prvního stupně, ale jde o vypořádání práv stále z té které smlouvy. Tyto závazky přetrvávají a přetrvává rovněž jejich zajištění zákonné i smluvní. Z těchto důvodů zavázal soud žalované 5), 6) a 7) k povinnosti podílet se vedle ostatních žalovaných 1), 2), 3) a 4) na zaplacení žalované částky a to společně a nerozdílně. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný 5) dovolání. Žalovaný 5) se dovolává přípustnosti podle § 238 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění pozdějších novel (dále jen "o. s. ř.") a důvodu, uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Své dovolání směřuje do měnícího výroku I. a III. rozsudku odvolacího soudu. Právní posouzení odvolacího soudu považuje žalovaný 5) za chybné. Namítá zejména, že odvolací soud vyšel z chybného závěru, že žalovaní 5) až 7) se stali společníky žalovaného 1 (P. v. o. s.). Namítá, že společnost P. v. o. s. byla založena podle hospodářského zákoníku s tím, že podle ust. § 764 odst. 1 obch. z. právní povahu veřejných obchodních společností, které vznikly před účinností tohoto zákona, je třeba posuzovat podle ustanovení obchodního zákoníku. Je nezbytné zodpovědět otázku, zda žalovaní 5) až 7) se skutečně stali společníky a zda mohou po právu za závazky veřejné obchodní společnosti ručit. V této souvislosti je proto třeba zkoumat, zda v rozhodné době měl zápis změn v obchodním (podnikovém) rejstříku deklaratorní, nebo konstitutivní účinky. Podle ust. § 111 hosp. zák., skutečnosti zapsané v podnikovém rejstříku jsou účinné vůči všem organizacím a osobám ode dne, kdy zápis byl proveden. Nebyla-li určitá skutečnost do podnikového rejstříku zapsána, nelze se jí dovolávat vůči jiným organizacím nebo osobám, leda že by o těchto nezapsaných skutečnostech věděly. Podle ust. § 27 odst. 2 obch. zák. skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne, ke kterému byl zápis proveden. Rejstříkový soud rozhoduje ve věcech zápisu skutečností do obchodního (podnikového) rejstříku usnesením, které je vykonatelné až po nabytí právní moci. Jak bylo zjištěno soudem prvního stupně, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 3. 1992, č. j. Sv 75/02 Firm 18149/91, kterým byli žalovaní 5), 6) a 7) zapsáni do obchodního rejstříku, nenabylo právní moci. Stalo se tak proto, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 1992 pod č. j. 16 Co 234/92-32, bylo toto usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušeno a řízení ohledně návrhu na změnu zápisu v obchodním rejstříku zastaveno. Dovolatel tvrdí, že zápis do rejstříku má bezpochyby konstitutivní charakter, a protože nedošlo k nabytí právní moci usnesení Obvodního soudu v Praze, byl zápis proveden protiprávně. Žalovaní 5) až 7) se tak nemohli stát společníky žalovaného 1). Protože se žalovaní 5) až 7) nestali společníky veřejné obchodní společnosti P. , nelze vůči uvedeným žalovaným vyvozovat jakoukoliv spoluúčast na ručení za závazky P. v. o. s. a uložit jim povinnost se podílet na jejich úhradě. Dovolatel navrhuje předmětný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 1999 sp. zn. 5 Cmo 526/98 zrušit a vrátit mu jej zpátky k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soudu dovolací, po zjištění, že podané dovolání má náležitosti, předepsané zákonem (ust. § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a že je přípustné (ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo, že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popř. na daný případ nesprávně aplikoval. Posoudit, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm