29 Cdo 1223/2021 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1223/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 12. 2022 Spisová značka:29 Cdo 1223/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.1223.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dokazování Odvolání Dotčené předpisy:§ 106 obč. zák. § 122 odst. 2 obč. zák. § 99 IZ. § 118a odst. 1 o. s. ř. § 118a odst. 3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:21. 2. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1223/2021-209 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce MOTOCENTRUM, spol. s r. o., se sídlem v Praze 5 – Motolu, Wolfova 181/9, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 26121492, zastoupeného JUDr. Tomášem Sirovátkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, K Mohyle 476/3, PSČ 161 00, proti žalovanému L. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Barborou Starou, LL. M., advokátkou, se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, PSČ 118 00, o zaplacení částky 709.088,98 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 1/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020, č. j. 13 Cmo 16/2017-163, takto: I. Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 2. prosince 2020, č. j. 13 Cmo 16/2017-163, se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, jakož i v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení a dovolacího řízení. II. Ve zbytku se dovolání zamítá. III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 13.842,40 Kč, k rukám zástupkyně žalovaného. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 4. dubna 2017, č. j. 59 Cm 1/2017-63, Krajský soud v Praze (dále též jen „krajský soud“ nebo „insolvenční soud“): [1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (MOTOCENTRUM, spol. s r. o.) domáhal vůči žalovanému (L. S.) zaplacení částky 709.088,98 Kč s příslušenstvím tvořeným zákonnými úroky z prodlení za dobu od 1. května 2013 do zaplacení (bod I. výroku). [2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 40.190 Kč (bod II. výroku). 2. Krajský soud se k námitce žalovaného zabýval tím, zda nárok žalobce je promlčen, přičemž s přihlédnutím k ustanovením § 98, § 99 a § 100 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a k ustanovení § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), dospěl k závěru, že tomu tak je, jelikož dvouletá subjektivní promlčecí doba stanovená v § 106 odst. 1 obč. zák. začala žalobci běžet nejpozději 25. června 2013 (dnem podání přihlášky pohledávek do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka A. k.) a uplynula 25. června 2015. Přitom poukázal na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 1212/2016 [který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu], a na „R 103/2014“ (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 2735/2012, uveřejněný pod číslem 103/2014 Sb. rozh. obč.). 3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. prosince 2020, č. j. 13 Cmo 16/2017-163: [1] Potvrdil rozsudek krajského soudu (první výrok). [2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení a dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 27.685 Kč (druhý výrok). 4. Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když jeho předchozí (rovněž potvrzující) rozsudek ze dne 24. října 2017, č. j. 13 Cmo 16/2017-92, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. prosince 2019, č. j. 29 Cdo 339/2018-134, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Odvolací soud – vycházeje rovněž z ustanovení § 98 a § 99 insolvenčního zákona a z ustanovení § 106 obč. zák., jakož i z ustanovení § 122 obč. zák. – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: 6. Objektivní tříletá promlčecí doba dle ustanovení § 106 odst. 2 obč. zák. začala běžet dnem 30. dubna 2013, kdy insolvenční soud zveřejnil v insolvenčním rejstříku vyhlášku, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, takže ke dni podání žaloby (29. dubna 2016) neuplynula. 7. Po doplnění dokazování oznámením žalobce z 18. června 2013 o podezření, že žalovaný, jako jednatel dlužníka, spáchal trestný čin (dále též jen „oznámení z 18. června 2013“), a protokolem o schůzi věřitelů ze dne 5. listopadu 2013 (dále též jen „protokol z 5. listopadu 2013“), dospěl odvolací soud k závěru, že nejpozději 18. června 2013 měl žalobce vědomost o žalovaném jako o škůdci a nejpozději 5. listopadu 2013 se (ze zjištění, že insolvenční správce dlužníka hodlá navrhnout zrušení konkursu pro nedostatek majetku dlužníka) dozvěděl i o přibližném rozsahu škody vyjádřitelné v penězích. Dvouletá subjektivní promlčecí doba proto začala běžet 6. listopadu 2013 (§ 122 odst. 1 věta první obč. zák.) a uplynula 5. listopadu 2015 (§ 122 odst. 2 věta první obč. zák.), tedy před podáním žaloby (29. dubna 2016). Námitka promlčení vznesená žalovaným je tudíž důvodná. 8. Vznesení námitky promlčení žalovaným není v rozporu s dobrými mravy, když odvolací soud neshledal žádné skutečnosti, které nastaly nebo vznikly poté, co vznikl žalobou uplatněný nárok a pro které by měl být žalovanému odepřen výkon práva takovou námitku vznést. 9. Jelikož skutková zjištění učiněná z (již) provedených důkazů jsou dostatečným podkladem pro posouzení opodstatněnosti námitky promlčení, má odvolací soud provádění dalšího dokazování za nadbytečné. 10. Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje (poměřováno obsahem dovolání) ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 11. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel především namítá, že v návaznosti na závěr zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2019 (obsažený v odstavci [34] jeho odůvodnění) měl důvodně za to, že odvolací soud ve smyslu ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. vrátí věc k provedení dokazování krajskému soudu; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvádí, že k vědomosti dovolatele o osobě škůdce dokazování doplnil; o „doplnění“ dokazování ale nešlo, jelikož dokazování před krajským soudem (k subjektivní promlčecí době) vůbec neproběhlo. 13. S poukazem na závěr obsažený v odstavci [31] odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2019 pak dovolatel uvádí, že kdyby soudy provedly řádné dokazování ke zjištění počátku běhu subjektivní (promlčecí) doby, zjistily by, že identifikace možného protiprávního jednání žalovaného, jakož i identifikace osoby samotného škůdce byla provedena až na základě znaleckého posudku znalkyně Mgr. Jany Řehákové, vypracovaného pro účely šetření policie k 30. říjnu 2014 (cca 18 měsíců před podáním žaloby). Přitom ze samotného oznámení z 18. června 2013 nelze bez dalšího dovodit, že dovolatel měl vědomost o škodní události, potažmo o protiprávním jednání konkrétního škůdce (jak naznačuje odvolací soud). Takový výklad by byl zjevně v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu, dle kterého nestačí pouhý předpoklad o vzniku škody a o osobě, která za ni odpovídá. 14. Postup podle § 213 odst. 4 o. s. ř. (opakování nebo doplnění dokazování) není možný, jestliže by tak došlo k „nahrazení soudu prvního stupně“, čímž by účastník byl zbaven možnosti přezkumu skutkových a právních závěrů; srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2003, sp. zn. 32 Odo 365/2003. Při zpracování oznámení z 18. června 2013 přitom dovolatel vycházel výlučně z údajů obsažených v insolvenčním návrhu a z dat zveřejněných ve Sbírce listin dlužníka, které nepostačovaly pro závěr o škodní události a s tím související možnou odpovědností určitého subjektu;