29 Cdo 1337/2000 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1337/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 6. 2001 Spisová značka:29 Cdo 1337/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.1337.2000.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 373 předpisu č. 513/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1337/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce: Ing. M.A., zastoupen advokátem, proti žalovanému: J.K. zastoupen advokátem, o 334.539,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 175/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. srpna 1999 čj. 26 Co 5/99 - 131, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem shora označeným rozhodl Krajský soud v Hradci Králové jako odvolací soud, že I. Rozsudek okresního soudu se v části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 234.177,30 Kč, potvrzuje. Ve zbývající části se rozsudek okresního soudu mění takto: Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 100.361,70 Kč s 16% úrokem z prodlení od 8. 4. 1997 do zaplacení a 16% úrok z prodlení z částky 234.177,30 Kč od 8. 4. 1997 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. V části, jíž se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 16% z částky 334.539,- Kč za dobu od 27. 2. 1995 do 7. 4. 1997, se žaloba zamítá. Ve výrocích II. a III. rozsudku rozhodl odvolací soud o povinnosti žalovaného nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím a ve výroku IV. odvolací soud zamítl návrh na připuštění dovolání. Okresní soud v Trutnově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 9. 1998 čj. 10 C 175/97 - 94, rozhodl, že I. žalovaný je povinen uhradit žalobci 234.177,30 Kč se 16% úrokem z prodlení od právní moci tohoto rozsudku do zaplacení, to vše do 31. 12. 1998 a II. pokud žalovaný žaloval částku 334.539,- Kč se 16% úrokem z prodlení od 27. 2. 1995 do zaplacení, co do zbytku se žaloba zamítá. Ve výroku III. soud rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobci náklady řízení. K odvolání obou účastníků odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212, § 214 odst. 1 občanského soudního řádu - zákon č. 99/1963 Sb., v rozhodném znění, dále též jen „o. s. ř.\") a poté, co dokazování v nezbytném rozsahu doplnil, dospěl k závěru, že důvodné je odvolání žalobce, zatímco odvolání žalovaného nikoli. Odvolací soud konstatoval, že jádro sporu spočívá v právním posouzení věci, a to v zodpovězení otázky, zda vztah účastníků, o jehož existenci opírá žalobce uplatněný nárok, byl vztahem občanskoprávním, obchodněprávním či pracovněprávním. Dokazováním postavil odvolací soud najisto, že mezi účastníky nedošlo k uzavření pracovního poměru, když pracovní smlouva z 15. 2. 1993 byla na straně zaměstnavatele uzavřena subjektem odlišným od žalobce - obchodní společností A. , v. o. s. Uzavřením dohody o prodeji keramického zboží mezi účastníky nedošlo ke vzniku následného, nového pracovního poměru, ale obchodněprávního závazkového vztahu, což vyplývá nejen z projevu vůle při jeho založení, ale i z následného chování stran až do doby havárie předmětného vozidla. Podle obsahu se pak jedná nejspíš o smlouvu podřaditelnou ust. § 642 a násl. obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obch. zák.\"), neboť náplní práce žalovaného bylo vyvíjet činnost směřující k uzavření kupních smluv mezi žalobcem a třetími subjekty, za což mu byla poskytována provize a za uvedeným účelem poskytl žalobce žalovanému též svůj automobil, náklady jehož provozu taktéž žalovanému hradil. Jestliže pak žalovaný způsobil při výkonu činnosti v rámci závazkového vztahu se žalobcem škodu na jeho automobilu, je třeba jeho odpovědnost za škodu posuzovat nikoli podle obecných ustanovení občanského zákoníku, nýbrž podle ust. § 373 a násl. obch. zák. Nepřichází proto v úvahu ani použití ust. § 450 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.\"), když na rozdíl od občanskoprávní úpravy v ust. § 386 odst. 2 obch. zák. se výslovně stanoví, že náhradu škody nemůže soud snížit. K otázce, že žalobce údajně neoznámil žalovanému ukončení havarijního pojištění předmětného vozidla, považoval odvolací soud další dokazování za nadbytečné. V nedostatku existence havarijního pojištění vozidla žalobce nelze shledávat okolnost, pro kterou by mu mohl být nárok na náhradu škody odepřen. Neuzavření smlouvy o havarijním pojištění není nesplněním právní povinnosti ve smyslu ust. § 382 obch. zák. Pokud se jedná o úrok z prodlení jakožto příslušenství vymáhané pohledávky, sazbu úroků stanovil okresní soud podle názoru odvolacího soudu správně v souladu s ust. § 369 odst. 1 a § 502 obch. zák., při určení počátku prodlení žalovaného však nelze vycházet z data právní moci rozsudku o přiznání náhrady škody, ale z doby, kdy byl žalovaný žalobcem o náhradu škody požádán. Za kvalifikovanou výzvu k plnění je třeba v daném případě považovat teprve žalobu, kterou žalovaný obdržel podle spisu současně s platebním rozkazem dne 7. 4. 1997. Dnem úročení pohledávky je pak následující den. S ohledem na uvedené právní závěry odvolací soud vyhověl v plném rozsahu odvolání žalobce. Pro nedůvodnost odvolání žalovaného byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobci 234.117,30 Kč, neboť odlišné právní hodnocení režimu návrhu odvolacím soudem nemělo vliv na výši přisouzené částky. Ve zbývající části však odvolací soud rozsudek okresního soudu podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že co do základu pohledávky a jejího příslušenství od 8. 4. 1997 do zaplacení bylo žalobě vyhověno. Ve zbytku příslušenství byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Návrh žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání k otázce, zda za situace, kdy fyzická osoba vykonává podnikatelskou činnost v rozporu s ust. § 1 odst. 4 zák. č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, se náhrada školdy řídí zákoníkem práce, odvolací soud zamítl. Vzhledem ke svému právnímu hodnocení věci dospěl k závěru, že jeho rozhodnutí není po právní stránce významné. Proti výroku v části I. tohoto rozsudku s výjimkou části, kterou byl zamítnut požadavek žalobce o zaplacení úroku z prodlení ve výši 16 % z částky 334.539,- Kč za dobu od 27. 2. 1995 do 7. 4. 1997, a dále proti části (výroku) II., III. a IV. podal žalovaný dovolání. 153 Podle názoru dovolatele odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku, ohledně níž navrhl vyslovení přípustnosti dovolání, což odvolací soud zamítl, a navrhuje dále, aby dovolací soud ve smyslu ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. dovolání připustil, neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel odkazuje na ust. § 1 odst. 4 zák. č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů a uvádí, že žalobce se zabýval prodejem keramického zboží, jehož rozvoz žalovaný pro něj zajišťoval. Šlo tedy o plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu činnosti žalobce. Smlouva mezi účastníky by tedy v rozsahu, v němž by se měla řídit obchodním zákoníkem, musela být absolutně neplatná ve smyslu § 39 obč. zák., protože svým obsahem odporuje ust. § 1 odst. 4 výše cit. zákona o zaměstnanosti. Pokud by zbylá část smlouvy byla schopna obstát jako právní úkon podle zákoníku práce a založila by mezi účastníky pracovní poměr, náhrada vzniklé škody by se nemohla řídit obchodním zákoníkem, nýbrž zákoníkem práce. Pokud by v důsledku rozporu se zákonem byla neplatná celá smlouva, pak by se náhrada škody řídila zákoníkem občanským (ust. § 420 odst. 1 obč. zák.) a byla by nesprávná úvaha odvolacího soudu o tom, že soud prvního stupně nemohl náhradu škody snížit podle ust. § 450 obč. zák. Taková situace však podle názoru dovolatele nenastala, dovolatel v celém dosavadním řízení tvrdil, že jeho úmyslem nebylo sjednat obchodní závazek, nýbrž vždy považoval vztah mezi ním a žalobcem za vztah pracovněprávní. Nelze rovněž přehlédnout ust. § 243 odst. 4 zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů), podle kterého neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám. Také se zřetelem na cit. ustanovení považuje dovolatel vzta