29 Cdo 1376/2014 – Nejvyšší soud

29 Cdo 1376/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce A. G. Service s. r. o., se sídlem ve Vrbičanech, Chotěšov 167, PSČ 411 21, identifikační číslo osoby 47282550, zastoupeného JUDr. Ivo Beránkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, PSČ 186 00, proti žalovanému Ing. Zdeňku Radovi, jako správci konkursní podstaty úpadce ČEDIČ Dobkovičky a. s., identifikační číslo osoby 63078139, zastoupenému JUDr. Václavem Veselým, advokátem, se sídlem v Praze 10, Gutova 3297/4, PSČ 100 00, o vyloučení práv k dobývacím prostorům ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 13/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2013, č. j. 15 Cmo 11/2013-156, takto: Dovolání se zamítá. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem ze dne 4. července 2012, č. j. 58 Cm 13/2011-109, zamítl Městský soud v Praze žalobu, jíž se žalobce (A. G. Service s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (jako správci konkursní podstaty úpadce ČEDIČ Dobkovičky a. s.) vyloučení ve výroku specifikovaných dobývacích prostorů z konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku) a vyloučení a zaplacení částky 8 000 000 Kč z konkursní podstaty úpadce (bod II. výroku). Současně rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že: 1/ Žalobce nabyl společně s Ing. L. V. (dále také jen „L. V.“) v rámci privatizačního projektu č. 10387 (privatizace Kamenolomu Dobkovičky, s. p.) smlouvou o prodeji podniku ze dne 15. ledna 1995 uzavřenou s Fondem národního majetku České republiky do spoluvlastnictví podnik, jehož součástí byla mimo jiné i práva k dobývacímu prostoru č. 70957 – L. a dobývacímu prostoru č. 70336 – D. (dále také jen „dobývací prostory“). 2/ Žalobce a L. V. smlouvou ze dne 6. dubna 1995 převedli dobývací prostory na pozdějšího úpadce ČEDIČ Dobkovičky a. s. (dále také jen „smlouva z roku 1995“). Obvodní báňský úřad v Mostě udělil souhlas k tomuto převodu rozhodnutím ze dne 27. dubna 1995, jež nabylo právní moci dne 20. května 1995. 3/ Smlouvou ze dne 19. května 1998 pak byly dobývací prostory dále převedeny na společnost TARMAC SEVEROKÁMEN, a. s. (dále také jen „společnost T“). 4/ Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 24. června 1998, sp. zn. 94 K 3/98, prohlásil konkurs na majetek úpadce ČEDIČ Dobkovičky a. s. 5/ Stejného dne pak žalovaný odstoupil od smlouvy ze dne 19. května 1998 uzavřené se společností T pro nezaplacení kupní ceny a zahrnul dobývací prostory do konkursní podstaty úpadce. Následnou žalobu společnosti T na vyloučení dobývacích prostorů z konkursní podstaty zamítl Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. března 2000, č. j. 35 Cm 238/99-25, který byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2001, č. j. 13 Cmo 200/2000-53. 6/ Žalovaný poté převedl dobývací prostory smlouvou ze dne 8. června 2001 na společnost KÁMEN Zbraslav, spol. s r. o. (dále také jen „smlouva z roku 2001“). Výtěžek zpeněžení dobývacích prostorů činil 8 000 000 Kč. Obvodní báňský úřad v Mostě udělil souhlas s tímto převodem rozhodnutím ze dne 13. června 2001. Soud prvního stupně měl (i přes námitku žalobce) za prokázané, že smlouva z roku 1995 skutečně byla uzavřena a současně, že byla za úpadce řádně podepsána všemi tehdejšími členy jeho představenstva. Nepřisvědčil ani námitce žalobce, podle něhož jsou smlouvy z roku 1995 a 2001 neplatné pro rozpor s § 27 odst. 7 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), když byly uzavřeny před vydáním předchozího souhlasu příslušného obvodního báňského úřadu. Soud prvního stupně dovodil, že označené zákonné ustanovení nezapovídá uzavření smlouvy o převodu dobývacího prostoru dříve, než příslušný báňský úřad vydá rozhodnutí o předchozím souhlasu, ale stanoví, že před tímto rozhodnutím nemůže být dobývací prostor převeden na jinou organizaci. Pokud tedy nejprve dojde k uzavření smlouvy a až poté vydá obvodní báňský úřad souhlas, nastane účinnost uzavřené smlouvy až dnem právní moci správního rozhodnutí. Když by taková smlouva upravovala účinnost smlouvy okamžikem, který předchází právní moci předchozího souhlasu, bude neplatná pouze v této části. Soud prvního stupně uzavřel, že vzhledem k tomu, že obě zpochybňované smlouvy o převodech dobývacích prostorů byly uzavřeny platně, nesvědčí žalobci právo na vyloučení dobývacích prostorů z konkursní podstaty úpadce a ani eventuální právo na vyloučení výtěžku získaného jejich zpeněžením. K odvolání žalobce i žalovaného (toho pouze proti bodu III. výroku) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku zcela a v bodě II. výroku v části, v níž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 8 000 000 Kč; jinak rozsudek v části bodu II. výroku ohledně vyloučení částky 8 000 000 Kč z konkursní podstaty a v bodě III. výroku zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud předeslal, že dobývací prostor či oprávnění k dobývání v něm (což jsou z jeho pohledu podle horního zákona pojmy totožné) je majetkovým právem, které se váže k podniku, je smluvně převoditelné na základě smlouvy dle § 27 odst. 7 horního zákona, která má dle názoru odvolacího soudu soukromoprávní povahu [nejde tedy o veřejnoprávní smlouvu dle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, neboť není smlouvou uzavíranou mezi státem či jinými organizacemi dle § 160 správního řádu, jejím předmětem není výkon státní správy a jejím účastníkem není správní orgán], je možné ho zapsat do soupisu konkursní podstaty a lze jej také zpeněžit. Dále uvedl, že k dobývacím prostorům lze získat jen oprávněnou držbu ve smyslu § 129 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále také jen „obč. zák.“), neboť k dobývacímu prostoru není možné nabýt vlastnické právo, protože podnikatel může získat pouze oprávnění dobývat v něm nerost. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že vzhledem ke společnému podílovému nabytí dobývacích prostorů žalobcem a L. V. (každý z ½) je na místě aplikace § 139 obč. zák., na jehož základě náleží každému jednotlivému oprávněnému držiteli dobývacích prostorů prostředky ochrany, tedy i excindační žaloba, tudíž žalobce je v této věci aktivně legitimovaný. Odvolací soud měl dále za to, že žaloba obsahovala tři samostatné žalobní návrhy, přičemž požadavek žalobce na zaplacení 8 000 000 Kč je předčasný, neboť povinnost vyplatit uvedenou částku (jako výtěžek zpeněžení dobývacích prostorů) žalovanému vznikne až v okamžiku případného pravomocného rozhodnutí o vyloučení výtěžku z konkursní podstaty. Dále dovodil, že žalobce nemohl uspět ani s požadavkem na vyloučení dobývacích prostorů z konkursní podstaty, neboť byly zpeněženy a již ke dni podání této excindační žaloby se v konkursní podstatě nenacházely. Nebyl tak splněn základní zákonný předpoklad pro rozhodování soudu o takové žalobě. Na to navázal, že plně souhlasí se soudem prvního stupně v tom, že obě smlouvy o převodu dobývacích prostorů (z roku 1995 i 2001) byly platně uzavřeny. Rovněž odvolací soud shledal, že smlouva z roku 1995 byla řádně podepsána všemi členy představenstva úpadce, a taktéž měl za nedůvodnou námitku žalobce o opožděnosti (resp. následnosti) souhlasů báňského úřadu s oběma smlouvami. K tomu odvolací soud uvedl, že z § 39 a § 41 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, nevyplývá, že by báňské úřady vydávaly konstitutivní rozhodnutí ve formě souhlasu ke smlouvě o převodu dobývacího prostoru potřebného k platnosti takové smlouvy, která je uzavřena mezi dvěma podnikateli a podléhá plně předpisům práva soukromého. Dle jeho názoru jsou báňské úřady pouze orgány dohledu a kontroly, nikoliv orgány nadané pravomocí zkoumat či podmiňovat platnost řešeného typu smlouvy uzavřeného mezi podnikateli. Měl za to, že povolení báňského úřadu dle § 24 odst. 1 horního zákona, jakož i podle § 27 odst. 7, se vztahuje toliko k zahájení dobývání, tj. k vlastní hornické činnosti v dobývacím prostoru, ale není zákonnou podmínkou platnosti smlouvy o převodu dobývacího prostoru (ani její účinnosti), nýbrž je jen zákonnou podmínkou k zahájení dobývání ložiska v dobývacím prostoru. Protože tak byly dobývací prostory platně žalovaným zpeněženy, mohl žalobce nadále požadovat pouze vyloučení výtěžku jejich zpeněžení. Odvolací soud soudu prvního stupně naopak vytkl, že neposuzoval platnost smlouvy z roku 1995 z hlediska určitosti jejího obsahu podle § 37 odst. 1 obč. zák. a § 269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Pochybení soudu prvního stupně shledal i v tom, že se vůbec nevypořádal s námitkou žalobce, podle níž je v řízení předložená kopie smlouvy z roku 1995 padělek. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výše vymezeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce napadl r