29 Cdo 1436/2024 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1436/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 2. 2026 Spisová značka:29 Cdo 1436/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:29.CDO.1436.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Insolvence Zastavení řízení Reorganizace Dotčené předpisy:§ 109 odst. 1 písm. a) IZ. § 109 odst. 5 IZ. § 140c IZ. § 141a IZ. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1436/2024-175 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Plastika Pipes Trade, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Jihlavská 823/78, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 63996219, zastoupeného Mgr. Václavem Kacálkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Na Ořechovce 580/4, PSČ 162 00, proti žalovanému ELMO-PLAST a. s., se sídlem v Alojzově 171, PSČ 798 04, identifikační číslo osoby 28126548, zastoupenému Mgr. Jakubem Limburským, advokátem, se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1569/2c, PSČ 170 00, o zaplacení 1 260 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 158/2022, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2024, č. j. 55 Co 257/2023-143, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2024, č. j. 55 Co 257/2023-143, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 17. dubna 2023, č. j. 28 C 158/2022-100, Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalovanému (ELMO-PLAST a. s.) povinnost zaplatit žalobci (Plastika Pipes Trade, s. r. o.) částku 1 110 000 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), současně zamítl žalobu co do nároku žalobce na zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku). 2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě ze dne 25. dubna 2022 (soudu došlé téhož dne), kterou se žalobce domáhal zaplacení smluvní pokuty dle Rámcové smlouvy o skladování uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 22. prosince 2016, ve znění dodatku č. 1 ze dne 21. prosince 2017 a dodatku č. 2 ze dne 20. prosince 2018 (dále též jen „smlouva o skladování“). Nárok na smluvní pokutu měl žalobci vzniknout v důsledku prodlení žalovaného s vydáním skladovaných zásob v období od 24. dubna 2019 do 31. prosince 2019. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalovaný byl (v návaznosti na výzvu žalobce doručenou žalovanému dne 22. května 2019) skutečně v prodlení se splněním povinnosti k vrácení věcí, a žalobci tak vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty ve smyslu smlouvy o skladování, nicméně až ode dne 24. května 2019, neboť tento byl prvním dnem prodlení žalovaného. Soud prvního stupně rovněž konstatoval, že vzhledem k tomu, že dluh žalovaného vznikl dne 24. května 2019, tedy až poté, co byl v insolvenčním řízení zjištěn úpadek žalovaného (k čemuž došlo dne 31. května 2017), meritornímu rozhodnutí v předmětné věci nebránila žádná ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). 3. K odvolání žalobce i žalovaného Městský soud v Praze ve výroku označeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil (první výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). 4. Odvolací soud, aniž by zkoumal věcnou správnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že v dané věci nebyly dány procesní podmínky pro její projednání před soudem a řízení je nutno zastavit. Odvolací soud konstatoval, že Krajský soud v Brně (dále též jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 31. května 2017, č. j. KSBR 33 INS 10086/2017-A-12, zjistil hrozící úpadek dlužníka ELMO-PLAST a. s. (žalovaného), následně bylo rozhodnuto o povolení reorganizace dlužníka a schválen reorganizační plán, přičemž tyto skutečnosti bylo třeba dle odvolacího soudu zohlednit. Zdůraznil, že se zahájením insolvenčního řízení je spojen takový účinek, že pohledávky nemohou být vůči dlužníku uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou (§ 109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona). Uspokojení takové pohledávky je proto možné pouze v insolvenčním řízení a takového účastníka nelze žalovat na plnění. Tento účinek přitom trvá po celou dobu insolvenčního řízení i po rozhodnutí o úpadku. Odvolací soud dále citoval § 140c a § 141a insolvenčního zákona a uzavřel, že v dané věci existuje pravomocné rozhodnutí o úpadku žalovaného, a proto nebylo možno v občanskoprávním řízení o požadavku žalobce na úhradu smluvní pokuty nadále pokračovat. 5. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Konkrétně má dovolatel za to, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 3651/2017, či usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněného pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 7. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že uspokojení předmětné pohledávky je možné pouze v rámci insolvenčního řízení, neboť v době zjištění úpadku pohledávka dovolatele ještě neexistovala. Dovolatel se domnívá, že vznikla-li pohledávka nejdříve dne 24. dubna 2019, nemohla být přihlášena do insolvenčního řízení vedeného na majetek žalovaného, ve kterém byl úpadek zjištěn již dne 31. května 2017. Pohledávka žalobce tak nemohla být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou a podáním žaloby o její zaplacení nemohlo dojít k porušení zákazu formulovaného v § 140c insolvenčního zákona. Má tedy za to, že § 109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona se v dané věci neuplatní. Na závěr podotýká, že pokud by dovolatel nemohl uplatnit svoji pohledávku v insolvenčním řízení a současně ani v řízení občanskoprávním, bylo by mu upřeno právo na soudní ochranu a s tím spojené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 8. Žalovaný ve vyjádření namítal, že dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti dovolání. 9. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 10. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.). 11. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovoláním předestřené otázky týkající se aplikace § 109 odst. 1 písm. a / insolvenčního zákona ve vztahu k pohledávce, která vznikla po rozhodnutí o úpadku dlužníka, respektive po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek, když potud jde o otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 12. K námitkám žalovaného zpochybňujícím formální náležitosti dovolání Nejvyšší soud dodává, že při posuzování vymezení přípustnosti dovolání Nejvyšší soud přihlíží k celému obsahu dovolání (nejen k tomu, zda dovolatel výslovně zformuluje otázku, pro jejíž posouzení žádá připuštění dovolání). Z obsahu dovolání (srov. body 7 až 9) je přitom zřejmé, s řešením jaké právní otázky odvolacím soudem dovolatel polemizuje, i to, že namítá, že toto právní posouzení je rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu (kterou označuje v bodě 6 dovolání). 13. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. 14. Nejvyšší soud se proto dále zabýval – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 16. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 17. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního z