29 Cdo 1772/2023 – Nejvyšší soud

29 Cdo 1772/2023-222 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce České republiky – Krajského soudu v Praze, se sídlem v Praze 5, náměstí Kinských 234/5, PSČ 150 75, identifikační číslo osoby 00215678, proti žalované R. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Romanem Jelínkem, Ph. D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Valentinská 56/11, PSČ 110 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Okresního soudu Praha–západ pod sp. zn. 7 C 390/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2023, č. j. 23 Co 166/2022-204, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2023, č. j. 23 Co 166/2022-204, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 21. února 2022, č. j. 7 C 390/2021-159 (vydaným jako rozsudek pro uznání), Okresní soud Praha–západ (dále jen „okresní soud“): [1] Určil, že kupní smlouva o převodu vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu v rozsahu jedné ideální poloviny na označené nemovitosti v katastrálním území XY, uzavřená dne 22. ledna 2020 mezi D. R. (jako prodávajícím) a žalovanou R. H. (jako kupující) je vůči žalobci (České republice – Krajskému soudu v Praze) právně neúčinná (bod I. výroku). [2] Uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 300 Kč. 2. Okresní soud – vycházeje z obsahu žaloby a ze svého usnesení ze dne 29. prosince 2021, č. j. 7 C 390/2021-149 – dospěl na základě ustanovení § 114b a § 153a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), k následujícím závěrům: 3. Žalovaná (přes poučení o následcích) nereagovala na usnesení ze dne 29. prosince 2021, které bylo výzvou k vyjádření dle § 114b o. s. ř. (ve stanovené třicetidenní lhůtě) a jež jí bylo doručeno (společně se žalobou) do vlastních rukou dne 7. ledna 2022. 4. Vzhledem k tomu, že to zákon nevylučuje a uplatněný nárok neodporuje kogentním ustanovením právních předpisů, byly splněny podmínky pro postup podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 114b o. s. ř.; okresní soud proto (bez nařízení jednání) rozhodl o nároku žalobce rozsudkem pro uznání. 5. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. ledna 2023, č. j. 23 Co 166/2022-204, změnil rozsudek okresního soudu tak, že rozsudek pro uznání se nevydává. 6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 99 odst. 1, § 114b, § 153a a § 205b o. s. ř. – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: 7. Žalobce se odpůrčí žalobou domáhá vyslovení neúčinnosti právního jednání ve smyslu ustanovení § 589 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). Odporovatelnost [uplatňující se odpůrčí žalobou, jež je právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním jednáním ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního jednání] je z hlediska hmotného práva nastolením tzv. relativní neúčinnosti právního jednání. 8. Relativně neúčinné jednání je platné (nastávají podle něj všechny účinky právem spojované s platným právním jednáním), pouze ve vztahu mezi účastníky (tedy ve vztahu mezi věřitelem a třetí osobou, která nabyla majetek odporovaným právním jednáním dlužníka) se na tento právní vztah hledí, jako by k onomu právnímu jednání nedošlo. 9. Dohoda, kterou by si věřitel a osoba, s níž nebo v jejíž prospěch bylo právní jednání učiněno, sjednali, že takové právní jednání je vůči věřiteli neúčinné, by nevedla k nastolení relativní neúčinnosti onoho právního jednání, a nemohla by se tudíž stát podkladem pro výkon rozhodnutí (exekuci). Z toho vyplývá, že hmotné právo nepřipouští vyřízení této věci dohodou účastníků. Judikatura proto dovodila, že v řízení o určení neúčinnosti právního úkonu podle ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), nemůže být vydán rozsudek pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. (není totiž možné uzavřít a schválit smír); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2009, sp. zn. 30 Cdo 2666/2007 [rozsudek je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Byť šlo o rozhodnutí k zákonu č. 40/1964 Sb., občanskému zákoníku, jsou jeho závěry použitelné i za stávající právní úpravy. 10. Na poměry dané věci nejsou naopak uplatnitelné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2019, sen. zn. 29 ICdo 108/2017, uveřejněném pod číslem 31/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 31/2020“), jelikož ten se zabývá odpůrčí žalobou podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a k závěru, že řízení o takové žalobě lze skončit soudním smírem, dospívá na základě úsudku o odlišné povaze odpůrčí žaloby podle insolvenčního zákona (v porovnání s odpůrčí žalobou podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku). 11. Odvolací soud nesdílí ani názor žalobce [podložený poukazem na usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. června 2015, sp. zn. 64 Co 257/2015, a na literaturu v něm citovanou, představovanou dílem Melzer, F., Tégl, P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Vydání první. Praha: Leges, 2014 dále jen „Melzer, Tégl a kolektiv“), str. 801 a násl., a str. 825)], že použitelnost závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2666/2007 je sporná v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Argumentaci obecně prosazovanou dispozitivností nové právní úpravy nepokládá odvolací soud za dostatečnou k prolomení precizní argumentace Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2666/2007. 12. Okresní soud tedy pochybil, měl-li za to, že povaha projednávané věci umožňuje uzavření smíru (což je zákonný předpoklad pro vydání rozsudku pro uznání dle § 153a o. s. ř.). Odvolací soud proto napadené rozhodnutí změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává, aniž se zabýval dalšími žalovanou uplatňovanými důvody nepřípustnosti jeho vydání v projednávané věci. II. Dovolání a vyjádření k němu 13. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky: Lze uzavřít a schválit soudní smír (a tudíž vydat rozsudek pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř.) v řízení o určení neúčinnosti právního jednání, zahájeném odpůrčí žalobou podanou podle ustanovení § 589 a násl. o. z.? 14. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek okresního soudu se potvrzuje. 15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel uvádí, že podle současné právní úpravy (v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku) nemůže obstát právní názor formulovaný v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2666/2007 (ze kterého vychází napadené rozhodnutí). Jen z toho, že podle ustanovení § 589 odst. 2 o. z. musí být neúčinnost právního jednání dlužníka uplatněna odpůrčí žalobou, nelze (totiž) bez dalšího dovozovat, že rozhodnutí soudu o takové žalobě se nemohlo zakládat na dohodě stran a že by mělo (muselo mít) konstitutivní povahu. 16. Soudní rozhodnutí má konstitutivní povahu, jestliže se jím vytváří nový (jiný) hmotněprávní stav věci. Při vyslovení neúčinnosti právního jednání dlužníka tomu tak ale není; práva a povinnosti z neúčinných právních jednání tu jsou (jak dokládá též ustanovení § 597 o. z.) bez ohledu na to, zda neúčinnost právního jednání dlužníka byla uplatněna žalobou, a prosadí se, i kdyby soud nevyslovil neúčinnost právního jednání dlužníka rozhodnutím; např. tehdy, jestliže pasivně legitimovaná osoba uspokojí věřitele (na základě dohody nebo bez ní) dobrovolně. Soudní rozhodnutí o neúčinnosti právního jednání dlužníka má tudíž jen deklaratorní povahu a v tomto smyslu je třeba interpretovat též dikci, podle které se neúčinnost právního jednání dlužníka zakládá „rozhodnutím soudu“ (§ 589 odst. 2 o. z.). 17. Schválený soudní smír má účinky pravomocného rozsudku (§ 99 odst. 3 věta první o. s. ř.). Podle současné právní úpravy je nepochybně možné, aby otázky neúčinnosti právního jednání dlužníka, jakož i práva a povinnosti z ní vyplývající, byly způsobilým předmětem smlouvy (dohody) stran; takové ujednání pak může mít i povahu soudního smíru. Může-li řízení o odpůrčí žalobě skončit soudním smírem, pak může skončit (ve smyslu ustanovení § 153a o. s. ř.) též rozsudkem pro uznání, ať již na základě uznání žalo