29 Cdo 1899/2008 – Nejvyšší soud

29 Cdo 1899/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobců a) Ing. K. B., a b) RNDr. P. W., obou zastoupených JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 17, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) Rozhodčímu soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, PSČ 110 00, identifikační číslo 48 13 53 13 a 2) JUDr. M. P., za účasti Investiční společnosti České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 6, Evropská 2690/17, PSČ 160 00, identifikační číslo 44 79 61 88, zastoupené JUDr. Ing. Václavem Školoutem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, PSČ 110 00, jako vedlejšího účastníka jako na straně žalovaných, o zrušení usnesení rozhodce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 289/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2007, č. j. 69 Co 340/2007-121, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanými nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Žalobci jsou povinni zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalovaných Investiční společnosti České spořitelny, a. s. na náhradu nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 9.600,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce. Odůvodnění: Městský soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 19. října 2007, č. j. 69 Co 340/2007-121, potvrdil rozsudek ze dne 15. března 2007, č. j. 13 C 289/2005-84, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu, kterou se žalobci po žalovaných domáhali zrušení usnesení Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „rozhodčí soud“) ze dne 29. listopadu 2005 (správně „10. listopadu 2005“), sp. zn. Rsp 89/05, jímž rozhodčí soud vyslovil, že „nemá pravomoc a není příslušný k projednání žalobního návrhu na určení neplatnosti smlouvy o převodu akcií, příp. na určení neplatnosti odstoupení žalovaných“ (rozuměj obchodních společností – prodávajících dle smlouvy o převodu akcií) od smlouvy o převodu akcií, rozhodčí řízení o žalobním návrhu zastavil, rozhodl, že žalující strany (Ing. K. B. a RNDr. P. W.) nesou zaplacený soudní poplatek za rozhodčí řízení 1,000.000,- Kč ze svého a že každá strana nese vlastní výlohy s tímto rozhodčím řízením ze svého, s tím, že účinky žaloby podané u rozhodčího soudu dne 17. února 2005 zůstanou zachovány, uplatní-li žalující strany tyto nároky znovu u soudu do třiceti dnů ode dne, kdy jim bylo rozhodnutí o nedostatku pravomoci rozhodčího soudu doručeno. Odvolací soud s odkazem na ustanovení § 15 odst. 1 a § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“) a na ustanovení § 106 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že rozhodnutím rozhodce (rozhodčího soudu) o nedostatku pravomoci je soud vázán a je povinen, je-li u něho následně podána žaloba (s případným zachováním účinku podání žaloby u rozhodčího soudu), věc projednat. Soudní kontrola rozhodování rozhodců – pokračoval odvolací soud – spočívá pouze v rozhodování o zrušení rozhodčího nálezu. Ani v situaci, kdy strany uzavřou rozhodčí doložku a předloží svůj spor rozhodci, avšak rozhodce se odmítne věcí zabývat pro nedostatek pravomoci, není tímto rozhodnutím odepřeno právo na soudní či jinou právní ochranu (článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), neboť se v takovém případě (strany) mohou domáhat svého práva u obecného soudu. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a spatřujíce zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v posouzení otázky, zda „je dána pravomoc soudů zrušit i usnesení vydaná v rozhodčím řízení“ a je-li tomu tak, „jakou hmotněprávní normu by soudy měly aplikovat“. Dovolatelé namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňují dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zdůrazňují, že „soudně zrušitelná jsou veškerá usnesení vydaná v rozhodčím řízení, jejichž zrušení nelze dosáhnout v rozhodčím řízení, která zasahují do práv a povinností účastníků a u kterých právní předpisy neumožňují jiný postup účastníků“. Poukazují na průběh rozhodčího řízení s tím, že rozhodčí soud vydal „dvě usnesení o vybrání poplatku za řízení“, „usnesení o vedení řízení a usnesení o zastavení řízení“ a dále usnesení, jehož zrušení se domáhají v tomto řízení. Zpochybňují argumentaci rozhodčího soudu ústící v závěr o nearbitrovatelnosti sporu a nedostatek pravomoci rozhodčího soudu a doplňují, že rozhodčí soud vůbec nerozhodl o jednom ze žalobních petitů (rozuměj o požadavku na určení neplatnosti odstoupení od smlouvy o převodu akcií). Dále akcentují, že jedním z důsledků usnesení, za který odpovídají oba žalovaní, je „finanční ztráta, kterou žalobci utrpěli ve výši 1,000.000,- Kč“, kterou zaplatili rozhodčímu soudu „ve formě“ poplatku za rozhodčí řízení. Jsou toho názoru, že „v případech odepření práva, v případech úmyslně nesprávného výkladu právních předpisů, jakož i v případech dalších závažných vad vyskytnuvších se v rozhodčích řízení, se lze domáhat zrušení všech procesních rozhodnutí vydaných v rozhodčím řízení. Opačný výklad by znamenal vzdání se právní ochrany dotčených subjektů a potvrzení nedotknutelnosti rozhodčího řízení a rozhodnutí v něm vydaných, a to prakticky bez ohledu na to, co v nich může být uvedeno“. Tento výklad by znamenal, že procesní rozhodnutí rozhodčího soudu nejsou z hlediska zákonnosti přezkoumatelná vůbec, což odporuje nejen zásadám právního státu, ale i Listině základních práv a svobod a v neposlední řadě i zásadám Evropské úmluvy o lidských právech. „Hmotněprávním“ důvodem, pro který se žalobci domáhají zrušení usnesení rozhodčího soudu, je porušení povinnosti žalovaných vyplývajících ze zákona, přičemž pasivní věcná legitimace žalovaných se „také“ opírá o výše uvedené „hmotněprávní“ důvody, protože to byli žalovaní, kteří porušili své povinnosti. Dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Druhý žalovaný považuje dovolání za nedůvodné, přičemž opakuje procesní stanovisko, podle něhož soudní kontrola rozhodování rozhodců spočívá pouze v rozhodování o zrušení rozhodčího nálezu a podle kterého v řízení není pasivně věcně legitimován. Vedlejší účastník na straně žalovaných navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Poukazuje na nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaných s tím, že „účastníkem řízení před soudem jako strana žalovaná musí být druhý účastník rozhodčího řízení, jinak by pro něj nemohlo být rozhodnutí soudu závazné a nemělo by tudíž význam ani pro rozhodčí řízení“, tj. že okruh účastníků řízení před soudem musí být shodný s okruhem účastníků rozhodčího řízení. Dále argumentuje ve prospěch závěru, podle něhož soudy nemohou přezkoumávat rozhodnutí, jímž rozhodčí soud vysloví nedostatek své pravomoci a rozhodčí řízení zastaví, a za odpovídající řádu rozhodčího soudu pro vnitrostátní spory i pravidlům o nákladech pro vnitrostátní spory považuje i výrok usnesení rozhodčího soudu, podle něhož žalobci „nesou zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1,000.000,- Kč ze svého“. Dovolání žalobců proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; není však důvodné. Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval řešením otázky, zda první žalovaný má způsobilost být účastníkem řízení. Podle ustanovení § 19 o. s. ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu je zákon přiznává. Podle ustanovení § 18 občanského zákoníku způsobilost mít práva a povinnosti mají i právnické osoby (odstavec 1). Právnickými osobami jsou (…) jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon [odstavec 2 písm. d)]. Z výše citovaných ustanovení je zřejmé, že zákon může stanovit, že určitý subjekt je právnickou osobou, nejen tím, že jej za právnickou osobu prohlásí, nýbrž i tím, že danému subjektu – přestože jej za právnickou osobu výslovně neoznačuje – přizná vlastnosti, kterými se právnické osoby charakterizují; k těmto vlastnostem patří určení názvu a sídla, vlastní organizační struktura, vymezení orgánu, který je oprávněn právnickou osobu řídit a jednat jejím jménem (statutárního orgánu) a vlastní odpovědnost za majetkovou újmu způsobenou jinému. Způsobilostí být účastníkem řízení (tzv. procesní subjektivitou) se rozumí způsobilost být nositelem procesních práv a povinností, které zákon přiznává, popř. ukládá účastníkům. Jde o způsobilost být subjektem procesněprávního vztahu jakožto jeden ze základních předpokladů pro vznik procesněprávního vztah