29 Cdo 229/2009 — Nejvyšší soud

29 Cdo 229/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 10. 2009 Spisová značka:29 Cdo 229/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.229.2009.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 229/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně J. Š., proti žalovanému JUDr. J. S., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně K. Q., a. s., zastoupenému Mgr. M. E., advokátem, za účasti G. f. o. s c. p., zastoupeného JUDr. P. D., Ph.D., LL.M., advokátem, jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, o vyloučení akcií ze soupisu konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 67/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2008, č.j. 15 Cmo 206/2008-147, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2008, č. j. 15 Cmo 206/2008-147 se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem ze dne 16. ledna 2008, č.j. 40 Cm 67/2005-103, zamítl Krajský soud v Hradci Králové žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vyloučení 67 zaknihovaných akcií společnosti M. B., a. s., (dále též jen „sporné akcie“) z konkursní podstaty úpadkyně K. Q., a. s. (dále jen „úpadkyně“). Soud prvního stupně vyšel z toho, že: 1) Právní předchůdce žalobkyně (J. Ch.) a pozdější úpadkyně uzavřeli komisionářskou smlouvu, jíž se pozdější úpadkyně zavázala vlastním jménem na účet zákazníka obchodovat s jeho cennými papíry v rozsahu a za podmínek stanovených smlouvou a všeobecnými smluvními podmínkami. 2) Na majetek úpadkyně byl (usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. března 2002, sp. zn. 46 K 6/2002) prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustanoven žalovaný. 3) Ve výpisu z „účtu zákazníka“ (vedeného úpadkyní podle komisionářské smlouvy), pořízeného po prohlášení konkursu žalovaným, je uvedeno, „kolik a kdy Kč vložil podle smlouvy S. a jaký je stav účtu ke dni prohlášení konkursu“ a „počet akcií, které jsou označeny I. a M. B.“. 4) Sporné akcie žalovaný pojal do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně. Soud prvního stupně uzavřel, že sporné akcie „byly nakoupeny úpadkyní na vlastní účet z finančních prostředků svěřených žalobkyní.“ Ač k tomu byla podle ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, povinna, nedala úpadkyně příkaz Středisku cenných papírů k registraci převodu sporných akcií ve prospěch účtu žalobkyně. K převodu vlastnického práva ke sporným akciím na žalobkyni nedošlo ani „převedením akcií na tzv. vnitřní účet komitenta“, a jejich majitelem je, s ohledem na ustanovení § 58 odst. 7 zákona o cenných papírech, úpadkyně. V záhlaví označeným rozsudkem změnil Vrchní soud v Praze k odvolání vedlejšího účastníka rozsudek soudu prvního stupně tak, že sporné akcie vyloučil z konkursní podstaty úpadkyně. Odvolací soud zopakoval důkaz výpisem „z účtu úpadkyně vedeného podle komisionářské smlouvy“, podle kterého činil ke dni prohlášení konkursu na majetek úpadkyně celkový stav „účtu žalobce“ 200.000,- Kč, z toho cenné papíry představuje 134 kusů akcií M.B., a. s. Maje za nesporné, že J. Ch. jako komitent a úpadkyně jako komisionářka uzavřeli komisionářskou smlouvu, jíž se úpadkyně zavázala vlastním jménem na účet zákazníka obchodovat s cennými papíry v rozsahu a za podmínek stanovených smlouvou, a považuje za prokázané, že žalobkyně je zákonnou dědičkou po J.Ch. z jedné poloviny, uzavřel, že „žalobkyně vyvrátila právní domněnku zakotvenou v § 58 odst. 7 zákona o cenných papírech, „ve znění platném ke dni uzavření komisionářské smlouvy“ a „vlastníkem sporných akcií ke dni prohlášení konkursu byla žalobkyně a je jím stále, takže není dán právní důvod jejich zápisu do soupisu konkursní podstaty úpadkyně“. Cituje ustanovení § 28 odst. 3 zákona o cenných papírech a ustanovení § 583 odst. 1 a § 585 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2004, sp. zn. 29 Odo 1/2004, odvolací soud uvedl, že „komisionář se nikdy nestává vlastníkem věci či práva nebo jiné majetkové hodnoty, které obstará pro komitenta, a nepřichází v úvahu převod vlastnických práv. …… V daném případě se tedy vlastníkem sporných akcií stala žalobkyně v okamžiku, kdy je zapsalo Středisko cenných papírů na účet úpadkyně – komisionářky, a to bez ohledu na to, že úpadkyně nesplnila svojí zákonnou povinnost stanovenou v § 32 odst. 3 zákona o cenných papírech“. V řízení bylo prokázáno, že úpadkyně byla „komisionářkou žalobkyně, pro kterou za její finanční prostředky vlastním jménem obstarala sporné zaknihované akcie“. Žalovaný neprokázal, že by akcie vedené na jejím účtu úpadkyně zakoupila za jiné finanční prostředky. V okamžiku, kdy sporné akcie úpadkyně „pro žalobkyni“ vlastním jménem a za její finanční prostředky obstarala jako komisionářka a akcie byly zapsány na účet úpadkyně ve Středisku cenných papírů, „stala se jejich majitelkou žalobkyně“, protože v řízení bylo prokázáno, že sporné akcie úpadkyně nezakoupila pro sebe, nýbrž „pro žalobkyni“ jako komitenta na základě komisionářské smlouvy. Eventuální ujednání účastníků komisionářské smlouvy uvedené ve všeobecných smluvních podmínkách, podle něhož mohla pozdější úpadkyně provádět obchody vlastním jménem a na vlastní účet, je třeba vykládat tak, že jde o obchod ve prospěch komitenta (zákazníka) a pro něj. Mělo-li by toto ujednání znamenat možnost obchodníka s cennými papíry na základě uzavřené komisionářské smlouvy provádět obchody za finanční prostředky komitenta vlastním jménem a ve svůj prospěch, pak by šlo o ujednání neplatné dle § 39 občanského zákoníku, neboť by obcházelo „smysl a účel ustanovení obchodního zákoníku o komisionářské smlouvě“. „Tento závěr“ – pokračoval odvolací soud – „nemusí být v rozporu s argumentací“ žalovaného, podle níž „soudy v jiných řízeních dovodily, že takové akcie nejsou zákaznickým majetkem ve smyslu § 81b zákona o cenných papírech, ve znění platném ke dni uzavření komisionářské smlouvy“. „Toto ustanovení na problematiku daného sporu zcela přesně nedopadá, neboť … pojem zákaznický majetek je … definován jen pro účely odpovědnosti G. f. o. s c. p.“ (dále jen „Garanční fond“) „za závazky obchodníka“.   Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, tedy uplatňuje dovolací důvody vymezené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř, a navrhuje, aby Nevyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel zdůrazňuje, že v řadě rozhodnutí, na která v průběhu řízení poukazoval, dospěly soudy k závěru, že k akciím – byť byly v interní evidenci (tzv. subportfoliu) přiřazeny k jednotlivým zákazníkům – nenabyli zákazníci vlastnické právo, neboť je úpadkyně zakoupila sice za prostředky zákazníků, ale svým jménem a na svůj účet. „Na této premise je postaveno vyplácení náhrad poškozeným zákazníkům z Garančního fondu“ v několika tisících soudních sporech vedených zákazníky proti Garančnímu fondu. Závěr, podle něhož se vlastnicí akcií stala „žalobkyně“ v okamžiku jejich připsání na účet u Střediska cenných papírů, nemá oporu v provedeném dokazování. Skutečnost, zda pozdější úpadkyně pořídila sporné akcie za prostředky „žalobkyně“, nebyla nikdy prokázána. Nebyl proveden ani žádný důkaz, „ze kterého by vyplývalo, kdy a na jaký účet u S. c. p.“ byly sporné akcie zaregistrovány. Výpis „z účtu S.“ je pouhým výpisem z interní evidence. Pozdější úpadkyně nakupovala cenné papíry „ve velkých tranžích“ a jednotlivým zákazníkům připisovala a odepisovala akcie v interní evidenci jen dle toho, jak vkládali a vybírali své prostředky. Nemohlo se proto jednat o obchody činěné na účet zákazníků. Nesprávným shledává taktéž závěr odvolacího soudu, podle něhož je ujednání, umožňující obchodníku s cennými papíry provádět obchody vlastním jménem a na svůj účet, neplatné. Konečně dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu, jenž shledal otázku, zda jsou sporné akcie zákaznickým majetkem, bez významu pro projednávanou věc. Přitom právě při poskytování náhrad z Garančního fondu byla soudy prejudiciálně řešena otázka, za jaký majetek náleží zákazníkům náhrada (tedy zda za svěřené finanční prostředky nebo za cenné papíry, za ty