29 Cdo 2368/2025 — Nejvyšší soud

29 Cdo 2368/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 2. 2026 Spisová značka:29 Cdo 2368/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:29.CDO.2368.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Blankosměnka [ Směnka ] Smlouva nepojmenovaná (inominátní) Bagatelnost Dotčené předpisy:§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 132 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:14. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 2368/2025-2566 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce D. M., zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti žalované I. M., zastoupené JUDr. Markem Neustupným, advokátem, se sídlem v Mariánských Lázních, U Mlékárny 290/2, PSČ 353 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 92/2008, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2025, č. j. 12 Cmo 124/2022-2345, ve znění usnesení ze dne 13. května 2025, č. j. 12 Cmo 124/2022-2370, takto: I. Dovolání se odmítají. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.081 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Plzni směnečným platebním rozkazem ze dne 2. července 2008, č. j. 63 Sm 172/2008-10, uložil žalované zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 257.425 Kč s 6% úrokem od 15. května 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu „ve výši 10.330 Kč“ a náklady řízení. 2. Rozsudkem ze dne 7. března 2022, č. j. 49 Cm 92/2008-1886, Krajský soud v Plzni k námitkám žalované zrušil směnečný platební rozkaz (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) a náhradě nákladů řízení státu (výrok III.). 3. Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Předchozím rozsudkem ze dne 7. prosince 2010, č. j. 49 Cm 92/2008-299, soud prvního stupně (rovněž) zrušil směnečný platební rozkaz. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 15. září 2011, č. j. 12 Cmo 76/2011-348, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ponechal směnečný platební rozkaz v celém rozsahu v platnosti. K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. září 2015, č. j. 29 Cdo 688/2012-668, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud poté usnesením ze dne 8. listopadu 2016, č. j. 12 Cmo 76/2011-840, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 7. prosince 2010 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení) změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 7. března 2022 v části výroku I. tak, že ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti v rozsahu směnečného peníze ve výši 30.050 Kč s 6% úrokem od 15. května 2007 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 99,20 Kč (první výrok), ve zbývajícím rozsahu výroku I. jej potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů mezi účastníky (třetí výrok) a o náhradě nákladů řízení státu (čtvrtý až sedmý výrok). 5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce (proti druhému potvrzujícímu výroku o věci samé) i žalovaná (poměřováno obsahem podaného dovolání jen proti prvnímu měnícímu výroku o věci samé). 6. Dovolání obou účastníků Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustná. K dovolání žalobce 7. Základ dovoláním uplatněné argumentace (posuzováno podle jejího obsahu) tvoří výhrady žalobce k závěrům, k nimž odvolací soud dospěl při posuzování přípustnosti kauzálních námitek, jimiž se žalovaná ve včas podaných námitkách bránila povinnosti uložené jí vydaným směnečným platebním rozkazem. Žalobce vytýká soudům obou stupňů, že v rozporu s abstraktní povahou směnečných závazků se zabývaly skutečnostmi, jež mají původ nikoli ve vlastních vztazích účastníků směnečného vztahu (tedy ve vztazích žalobce jako remitenta a žalované jako výstavce sporné směnky), ale přihlížely (též) k okolnostem týkajícím se závazkového vztahu mezi žalovanou a třetí osobou (společností Ekonomické stavby s. r. o. – dále jen „společnost E“). 8. Potud jde ovšem o výhrady, které žalobce a další s ním spřízněné subjekty (včetně společnosti E, v níž žalobce vykonává funkci jednatele) vznáší opakovaně v celé řadě sporů s obdobným skutkovým základem, jimiž se (také opakovaně) již ve své rozhodovací praxi zabývaly nejen oba soudy nižších stupňů, ale rovněž Nejvyšší soud a Ústavní soud. Všem těmto věcem je (ze skutkového hlediska) společné to, že se týkají (v širších souvislostech) výstavby rodinných domů, které má jako zhotovitel realizovat na základě (buď již uzavřených, nebo teprve v budoucnu předpokládaných) smluv o dílo společnost E, přičemž žalobce (případně další s ním spřízněná společnost, za níž žalobce rovněž jedná jako jednatel) nabízí klientům společnosti E různé formy „financování“ jejich závazků (zpravidla v souvislosti s „úhradou“ zálohy na přípravné práce). V návaznosti na tato právní jednání pak klienti společnosti E vystaví směnky, jejichž úhrady se později v jednotlivých sporech žalobce (případně další s ním spřízněná společnost) domáhá. 9. Přestože se žalobce (event. s ním spřízněné společnosti) opakovaně snaží akcentovat skutečnost, že smluvních vztahů se účastní samostatné subjekty, s tím, že společnost E není ani účastníkem konkrétního řízení, ani nefiguruje na vystavených směnkách, pročež vztahy mezi touto společností a jejich klienty nelze mít za významné pro posouzení projednávané věci, soudní praxe takové ryze formální hledisko odmítla akceptovat. 10. Na nezbytnost zohlednit při posuzování oprávněnosti nároků uplatňovaných žalobcem vůči klientům společnosti E) také jeho „dvoudomé“ vystupování (tedy to, že žalobce ve smluvních vztazích s uvedenými osobami vystupuje jednak jako jednatel společnosti E, jednak jako fyzická osoba) upozornil Ústavní soud již v nálezu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11. K jeho závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil nejen v předchozím kasačním rozhodnutí v této věci, ale v celé řadě dalších rozhodnutí; za všechna srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 562/2014, uveřejněného pod číslem 105/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2024, sp. zn. 29 Cdo 1526/2023. 11. Jinak řečeno, žalobcem zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož v projednávané věci náleží žalované námitková obrana vycházející (také) z jejích vztahů ke společnosti E, tedy vůči osobě stojící formálně mimo směnečný vztah účastníků, je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jakož i (z ní vycházející) judikaturou Nejvyššího soudu. 12. To, že v řízení o zaplacení směnky vedeném mezi konkrétními účastníky (obecně vzato) nic nebrání tomu, aby se soud (s ohledem na důvody vystavení sporné směnky) zabýval případně také okolnostmi, jež mají původ ve vztazích jiných subjektů, je závěr triviální (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2021, sp. zn. 29 Cdo 3204/2019). Není ostatně nijak výjimečné, že směnka plní (dle dohody účastníků směnečného vztahu) funkci zajištění závazků jiného subjektu, nebo (naopak) že věřitelem z kauzálního vztahu je osoba odlišná od remitenta; brání-li se žalovaný směnečný dlužník v takovém případě (přípustnými) kauzálními námitkami, není dost dobře představitelné, že by se skutečnostmi z těchto vztahů plynoucích nemohly soudy při projednávání námitek zabývat. 13. Přípustnost dovolání nemohou dále založit ani výhrady, jimiž dovolatel (posuzováno dle obsahu podaného dovolání) zpochybňuje soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav věci. V intencích ustanovení § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveře