29 Cdo 2387/2007 — Nejvyšší soud

29 Cdo 2387/2007 citace  Právní věta:Věřitel může postoupit pohledávku z bankovní záruky, aniž by současně postoupil pohledávku bankovní zárukou zajištěnou, jen jde-li o bankovní záruku, která nemá - ve vztahu k pohledávce zajištěné - subsidiární a akcesorickou povahu (tzv. bezpodmínečná záruka). S postoupenou pohledávkou zásadně přechází na postupníka i pohledávka, jíž je postupovaná pohledávka zajištěna (§ 524 odst. 2 obč. zák.) možnost samostatného postoupení pohledávky z tzv. bezpodmínečné bankovní záruky tím není dotčena. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 3. 2009 Spisová značka:29 Cdo 2387/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.2387.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Publikováno ve sbírce pod číslem:18 / 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 2387/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce Ing. V. B., , zastoupeného JUDr. M. Z., advokátem, proti žalované Č. z. a r. b., a. s., o zaplacení částky 926.520,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 18/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2006, č. j. 13 Co 56/2006-74, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2006, č. j. 13 Co 56/2006-74, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. prosince 2004, č. j. 16 C 18/2002-43, zamítl žalobu, jíž se žalobce vůči žalované Českomoravské záruční a rozvojové bance, a. s. (dále jen „banka“) domáhal zaplacení částky 926.520,- Kč s příslušenstvím z titulu bankovní záruky. Soud prvního stupně - odkazuje na výsledky provedeného dokazování - vyšel z toho, že: 1) záruční listinou se banka zavázala uspokojit konečnou pohledávku věřitele „ze specifikovaného úvěru, poskytnutého K. b. dlužníkovi“ H., s. r. o. (dále jen „dlužník“) „do výše 60 % z konečné pohledávky, maximálně však 1,500.000,- Kč“, s tím, že dle čl. IV. odst. 2 písm. a) záruční listiny „k vyplacení záruky na plnění ze záruky věřitel doručí kdykoliv v průběhu zaručovaného úvěru, nejpozději však do jednoho měsíce po konečné splatnosti zaručovaného úvěru výzvu k vyplacení plnění ze záruky, v níž uvede výši pohledávek na jistinu po lhůtě splatnosti ke dni sepsání výzvy“; 2) na majetek dlužníka byl dne 18. srpna 2000 (usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 13 K 54/99-27) prohlášen konkurs; 3) podáním ze dne 18. července 2001, doručeným bance 24. července 2001, vyzvala K. b., a. s. žalovanou k plnění ze záruční listiny. Cituje ustanovení § 14 odst. 1 písm. g) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) a ustanovení § 316 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), soud prvního stupně uzavřel, že „podmínkou pro plnění ze záruky bylo, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce uplatní výzvou žalované plnění ze záruky do jednoho měsíce po konečné splatnosti zaručovaného úvěru“. Jelikož úvěr poskytnutý dlužníkovi se stal splatným 18. srpna 2000 (prohlášením konkursu na jeho majetek), vyhodnotil soud prvního stupně výzvu K. b., a. s. k plnění ze záruční listiny jako opožděnou. Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 19. dubna 2006, č. j. 13 Co 56/2006-74, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud v prvé řadě, vycházeje z článků II. a IV. záruční listiny, dovodil, že jednoměsíční lhůta, jejíž běh počíná od splatnosti zajištěného úvěru a jež je stanovena k uplatnění výzvy k plnění z bankovní záruky, nepatří mezi podmínky, jejichž nesplnění způsobuje „odpadnutí“ povinnosti banky poskytnout plnění z bankovní záruky. „Nesplnění lhůty není v textu záruční listiny výslovně spojeno s žádnou sankcí a žádná sankce nevyplývá ani z textu zákona (§ 313 a § 319 obch. zák.)“, pročež je třeba tuto lhůtu „posoudit“ jako lhůtu pořádkovou, jejíž nesplnění má za následek pouze skutečnost, že banka záruku poskytující se nedostane se svým plněním do prodlení. Přes shora uvedené však shledal rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným. Bankovní záruka - pokračoval odvolací soud - je samostatným zajišťovacím institutem (odlišným např. od ručení), přičemž ručitelem z bankovní záruky může být toliko banka, zákon při bankovní záruce dává širší možnost ručiteli upravit podmínky záruky a banka je obvykle na základě výzvy věřitele povinna plnit, aniž by byl předtím vyzván k plnění dlužník. Právě v takovém případě, kdy nemusí být před výzvou bance uskutečněna výzva k plnění vůči dlužníku, platí (viz ustanovení § 318 obch. zák. a contrario), že právo z bankovní záruky je samostatně převoditelné, tj. převoditelné nezávisle na právním osudu zajištěné pohledávky. Jelikož v projednávané věci ze záruční listiny nevyplývá, že by výzvě vůči bance (poskytovatelce záruky) musela předcházet „nevyslyšená“ výzva k plnění učiněná vůči dlužníku, byla práva z bankovní záruky převoditelná samostatně. Měla-li K. b., a. s. v úmyslu postoupit práva z bankovní záruky „na třetí subjekt“ (žalobce), musela tak učinit písemným dvoustranným právním úkonem, tj. smlouvou o postoupení pohledávky, která by splňovala všechny náležitosti určitého, srozumitelného a jasného projevu vůle. V situaci, kdy „k žádné takové smlouvě o postoupení pohledávky z bankovní záruky nedošlo“ (smlouva o postoupení pohledávky uzavřená mezi K. b., a. s. a žalobcem dne 7. září 2001 obsahovala pouze specifikaci pohledávky ze smlouvy o úvěru a pohledávky ze smlouvy o běžném účtu s jejich příslušenstvím a právy souvisejícími), odvolací soud uzavřel, že pohledávka z bankovní záruky na žalobce převedena nebyla a žalobci tak „nesvědčí právní titul k vymáhání tohoto plnění“. Proto z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a považuje právní závěr odvolacího soudu ve výkladu ustanovení § 318 obch. zák. a § 524 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) za rozporný s hmotným právem. Dovolatel především zdůrazňuje, že z článku IV. záruční listiny jednoznačně vyplývá, že k vyplacení zálohy (i doplatku) na plnění ze záruky musí věřitel doručit bance prohlášení, podle něhož byl dlužník řádně upomenut o zaplacení splatných pohledávek a svůj závazek ani ve stanovené náhradní lhůtě nesplnil. O případ, kdy by věřitel mohl postoupit svá práva z bankovní záruky samostatně (§ 318 obch. zák.), tak nejde. Dále (bez ohledu na shora uvedené) namítá, že při výkladu smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 7. září 2001 odvolací soud nerespektoval ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a ustanovení § 266 obch. zák. S poukazem na obsah smlouvy o postoupení pohledávky oproti odvolacímu soudu zdůrazňuje, že spolu s „hlavní“ pohledávkou (rozuměj pohledávkou ze smlouvy o úvěru, zajištěnou bankovní zárukou, a pohledávkou ze smlouvy o běžném účtu) byla na žalobce převedena i práva s „hlavní“ pohledávkou spojená, nehledě na to, že smluvní strany si sjednaly, že postupitel má nárok na část plnění od banky z titulu záruční listiny. Konečně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že rozsudek soudu prvního stupně jako věčně správný potvrdil, ačkoli shledal závěry, na nichž soud prvního stupně založil své právní posouzení věci, nesprávnými a aniž žalobce upozornil na svůj názor ohledně (ne)existence aktivní věcné legitimace žalobce. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je i důvodné. Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu zejména co do správnosti právního posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 313 obch. zák. bankovní záruka vzniká písemným prohlášením banky v záruční listině, že uspokojí věřitele do výše určité peněžní částky podle obsahu záruční listiny, jestliže určitá třetí osoba (dlužník) nesplní určitý závazek nebo budou splněny jiné podmínky stanovené v záruční listině. Podle ustanovení § 317 obch. zák., nevyplývá-li ze zár