29 Cdo 2520/2010 — Nejvyšší soud

29 Cdo 2520/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 12. 2013 Spisová značka:29 Cdo 2520/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.2520.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Běžný účet Přikázání pohledávky Výkon rozhodnutí Dotčené předpisy:§ 304 o. s. ř. § 311 o. s. ř. § 454 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 1. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 2520/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 čp. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Revoluční 763/15, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. M. H., zastoupenému Mgr. Janem Polákem, advokátem, se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, U Průhonu 1516/32, PSČ 170 00, o zaplacení částky 139.449,46 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 9 C 68/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 15 Co 207/2009-173, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 15 Co 207/2009-173, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově rozsudkem ze dne 9. ledna 2009, č. j. 9 C 66/2008-138, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 139.449,46 Kč s 25% úrokem od 10. července 2006 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že: 1/ Komerční banka, a. s. (dále též jen „banka“) a žalovaný uzavřeli dne 15. března 2001 smlouvu o zřízení a vedení Expreskonta KB číslo 942812810227/0100 (dále též jen „běžný účet“). Mezi smluvními stranami bylo (mimo jiné) dohodnuto, že v případě vzniku nepovoleného debetu na účtu je banka oprávněna pro takovou pohledávku zřídit žalovanému „účet pohledávky z nepovoleného debetu“ a požadovat vedle smluveného úroku rovněž úroky z prodlení z dlužné částky, jejichž výši stanoví v oznámení. 2/ Dne 20. září 2004 byl bance doručen exekuční příkaz č. j. EX 1990/04-28 (dále jen „exekuční příkaz“), jímž soudní exekutor „ve věci oprávněného Frenn Trading B. V. proti žalovanému jako povinnému“ přikázal bance, aby od okamžiku doručení exekučního příkazu z účtu povinného nevyplácela do výše vymáhané pohledávky (tj. až do částky 1.419.518,20 Kč) a jejího příslušenství peněžní prostředky a ke dni, kdy bude bance doručeno vyrozumění, že usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci, poukázala „příslušnou částku“ na účet exekutorského úřadu. 3/ Ke dni doručení exekučního příkazu bance činil zůstatek na běžném účtu 781.200,98 Kč. Následující den „bylo z účtu čerpáno v hotovosti nebo platební kartou“ 108.780,- Kč. V období do 13. července 2005 byla na běžný účet připsána celkem částka 12.521,52 Kč, naopak „na vrub účtu“ byly účtovány poplatky v celkové výši 2.865,- Kč. 4/ Po doručení vyrozumění o tom, že usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci, byla dne 13. července 2005 z běžného účtu žalovaného odepsána částka 793.722,50 Kč (odpovídající součtu zůstatku na běžném účtu ke dni 20. září 2004 a částky připsané na běžný účet v následujícím období) a převedena na účet na exekutorského úřadu. 5/ Dne 13. ledna 2006 převedla banka na účet exekutorského úřadu další částku ve výši 10.080,64 Kč (odpovídající částkám připsaným na běžný účet žalovaného ve dnech 31. července 2005 a 18. října 2005). Celková výše debetního zůstatku na běžném účtu žalovaného pak činila (s připočtením poplatků účtovaných do 31. května 2006 a úroků ve výši 26.732,46 Kč) celkem 139.449,46 Kč. Na tomto základě soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení § 369 odst. 1 a § 715 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku a § 304 odst. 1, § 305, § 306 odst. 1 a § 307 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – uzavřel, že žalobkyně v řízení prokázala, že na základě uzavřené smlouvy o běžném účtu byla oprávněna „účtovat si poplatky za poskytnuté služby a v případě vzniku debetu také úroky a úroky z prodlení“, přičemž „doložila také pohyby na účtu vedoucí ke vzniku dluhu ve výši žalované částky“. Za opodstatněné přitom nepovažoval výhrady žalovaného, podle nichž banka převedla na účet exekutorského úřadu více finančních prostředků, než kolik činil aktuální zůstatek na účtu. Potud zdůraznil, že banka „postupovala přesně podle pokynů exekutora i podle ustanovení občanského soudního řádu a z účtu odvedla celou částku, která na něm byla k dispozici v okamžiku, kdy jí byl doručen exekuční příkaz a všechny další prostředky, které byly na účet připsány následně ve lhůtách stanovených zákonem“. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a uložil žalobkyni zaplatit České republice na soudním poplatku částku 4.510,- Kč (třetí výrok). Odvolací soud neměl (na rozdíl od soudu prvního stupně) postup banky při provádění exekuce za souladný s ustanovením § 304 odst. 1 o. s. ř., které upravuje tzv. arrestatorium. Z učiněných skutkových zjištění totiž plyne, že banka po doručení exekučního příkazu běžný účet „nezablokovala“, naopak „provedla výplaty peněžních prostředků a s účtem dále nakládala“. To, že na běžném účtu nebyla v okamžiku, kdy bance bylo doručeno vyrozumění o tom, že usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci, částka odpovídající zůstatku na účtu ke dni doručení exekučního příkazu, tak nezpůsobil žalovaný, ale banka porušením povinností uložených jí soudním exekutorem v souladu s § 65 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a § 304 odst. 1 o. s. ř. Za tohoto stavu pak není možné „s přihlédnutím“ k § 311 o. s. ř. dovodit, že bance vznikl nárok na zaplacení pohledávky z titulu debetního zůstatku na účtu. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zaměřil jen na „zjištění“, zda banka postupovala při provedení exekuce v souladu s ustanovením § 304 odst. 1 o. s. ř., aniž by též zkoumal, kdo peněžní prostředky z běžného účtu (poté, co mělo dojít k jeho zablokování) skutečně vyčerpal. Případné pochybení banky v tomto směru přitom mohlo podle dovolatelky zakládat pouze odpovědnost banky podle ustanovení § 311 o. s. ř. vůči oprávněnému v nařízené exekuci, pro rozhodnutí v dané věci však žádný význam mít nemohlo. Navíc v situaci, kdy banka převedla ve prospěch bankovního účtu soudního exekutora částku odpovídající zůstatku na běžném účtu žalovaného ke dni 20. září 2004 (kdy byl bance doručen exekuční příkaz) a dále peněžní prostředky, které došly na běžný účet dodatečně (ve lhůtě šesti měsíců od doručení vyrozumění, že usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci), nebyl oprávněný postupem banky ani nijak poškozen, neboť „se mu dostalo to, co obdržet měl“. Za správný proto dovolatelka považuje závěr soudu prvního stupně, který – se zřetelem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný „vyčerpal v rozhodném období finanční prostředky“ – dovodil, že nárok žalobkyně na zaplacení žalované částky je důvodný a žalobě vyhověl. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpoc