29 Cdo 2704/99 – Nejvyšší soud

29 Cdo 2704/99-61 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse            v právní věci žalobce Ing. V. V., jako správce konkursní podstaty úpadce Z. d. M., proti žalované 1) Š. A., a.s., zastoupené advokátem, a žalované          2) P., a.s. zastoupené advokátem, o zaplacení částky 190.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 59/94, o dovolání  žalované 1) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. března 1999, č. j. 10 Cmo 498/97 – 32, takto: I. Dovolání, směřující do výroku rozsudku ze dne 16. března 1999, č.j.             10 Cmo 498/97 – 32, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 5. června 1997, č.j. 13 Cm 59/94 – 17 v části, v níž Krajský obchodní soud v Praze zamítl žalobu proti žalované 2), se odmítá. II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. března 1999, č.j.                         10 Cmo 498/97 -  32 ve zbývajícím rozsahu a rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 5. června 1997, č.j. 13 Cm 59/94 – 17 ve výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba proti žalované 1) a ve výroku II, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský obchodní soud v Praze  rozsudkem ze dne 5. června 1997, č.j.                 13 Cm 59/94 – 17 zamítl žalobu (výrok I), jíž se žalobce po žalovaných domáhal vrácení částky 190.000,- Kč, kterou zaplatil právnímu předchůdci žalovaných, s.p. Š. a. k., M. B. za odebraných 5000 ks spojkových lamel, jež poté státnímu podniku vrátil jako vadné. Současně soud prvního stupně přiznal žalobci proti první žalované (výrok II) a druhé žalované (III) náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozsudku popsal vývoj organizačních změn, v důsledku nichž zanikl státní podnik Š. a. k. se sídlem v M. B.        a  byly založeny společnosti žalovaných. Na základě provedených listinných důkazů dospěl k závěru o tom, že nebyla prokázána jak existence příslušné hospodářské smlouvy jako základního předpokladu k uplatnění práva z odpovědnosti za vady dodaných lamel, tak   i skutečnost, zda, komu, kdy a z jakého důvodu žalobce předmětné lamely vrátil. Protože žalobce neprokázal oprávněnost uplatněného nároku proti žádné ze žalovaných, soud prvního stupně žalobu zamítl. Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem zčásti změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že zavázal první žalovanou zaplatit žalobci částku 190.000,- Kč, přičemž vůči druhé žalované zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. Výrok o nákladech řízení změnil tak, že uložil první žalované uhradit náklady řízení jak žalobci, tak i druhé žalované. Současně zavázal první žalovanou zaplatit žalobci i druhé žalované náklady odvolacího řízení. Uplatněný nárok posuzoval odvolací soud podle ustanovení § 123 hospodářského zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „hosp. zák.“), neboť k zaplacení a vrácení zboží došlo ještě za jeho účinnosti v roce 1991, přičemž existenci hospodářské smlouvy žalobce neprokázal. Ze shodného prohlášení žalovaných před odvolacím soudem a z uznání závazku, které první žalovaná učinila dobropisem   č. 600122 ze dne 21. září 1992 na částku 190.000,- Kč, odvolací soud dovodil,             že závazek k vydání neoprávněného majetkového prospěchu přešel ze zaniklého státního podniku na první žalovanou, která v řízení žádnými důkazy písemné uznání závazku nevyvrátila a současně neprokázala, že by vrácené díly převzal jiný subjekt      a že by tyto díly byly po opravě  žalobci vráceny zpět. Z těchto důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že žalobní nárok byl oprávněně uplatněn vůči první žalované. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, podala první žalovaná dovolání, namítajíc, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy z důvodů uvedených v § 241 odst. 3 písm. c) a d) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Především namítla, že není právním nástupcem původního státního podniku Š., a. k., se sídlem v M. B., neboť jeho závazky přešly ke dni jeho zániku (rozdělení) na s.p. Š. M. B.             a následnou privatizací na druhou žalovanou. Protože závazek, který je předmětem sporu, na dovolatelku nepřešel, nelze jí vystavený dobropis č. 600122 považovat          za uznání takového závazku. S ohledem na znění žalobního petitu „žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci částku 190.000,- Kč……“ považovala  dovolatelka za sporné, zda v případě zamítnutí žaloby vůči jednomu ze žalovaných lze proti druhému z nich přiznat celou žalovanou částku. Konečně poukázala na nesprávnost výroku o nákladech řízení, v němž ji odvolací soud zavázal k povinnosti uhradit náklady řízení druhé žalované. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření zaujal nesouhlasná stanoviska k jednotlivým námitkám dovolatelky a požadoval, aby dovolací soud její dovolání zamítl jako nedůvodné. Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů          (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 – dále opět jen „o. s. ř.“). Na návrh první žalované a správce konkurzní podstaty, který se stal účastníkem řízení místo úpadce, pokračoval Nejvyšší soud v řízení přerušeném v důsledku prohlášení konkurzu na majetek žalobce usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 20. května 1999, č.j. 88 K 103/99 - 10 (§ 14 odst. 1 písm. c) zákona        č. 328/19991 Sb. o konkurzu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů). Dovolání první žalované, směřující do výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k druhé žalované, není subjektivně přípustné. K podání dovolání je povolán jen účastník řízení (srov. § 240 odst. 1 o. s. ř.). Právo dovolání však přísluší pouze tomu účastníku, jemuž byla rozhodnutím soudu způsobena v jeho právech určitá (byť nepatrná) újma; nemůže je proto podat účastník, jemuž bylo rozhodnutím odvolacího soudu zcela vyhověno. Na straně žalovaných jde    o samostatné společenství (§ 91 odst. 1 o. s. ř.), přičemž samostatný společník               je oprávněn podat dovolání pouze za svou osobu. Druhá žalovaná však dovolání v posuzované věci nejenže nepodala, ale ani podat nemohla, neboť zamítavý výrok rozsudku ji činil ve sporu procesně zcela úspěšnou a tudíž k podání dovolání subjektivně neoprávněnou. Nemohla–li podat přípustné dovolání druhá žalovaná, nemohla tak za ni a pro ni učinit první žalovaná jako samostatný společník v rozepři. Dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu tedy bylo podáno někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn; Nejvyšší soud proto dovolání první žalované proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu podle § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítl. Do měnícího výroku rozsudku, kterým odvolací soud zavázal první žalovanou zaplatit žalobci 190.000,- Kč, je dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud proto přezkoumal v přípustném rozsahu dovolání napadený rozsudek odvolacího soudu z důvodů uplatněných v dovolání včetně toho, jak                je dovolatelka obsahově vymezila (§ 242 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a dospěl k závěru,              že dovolání je důvodné. Především je třeba uvést, že zjištění, zda a na kterou ze žalovaných přešel závazek odpovídající žalobnímu nároku, není v dané věci ničím jiným, než posouzením pasivní věcné legitimace. Dovodil-li odvolací soud pouze z dobropisu první žalované, který považoval za  uznání závazku a  ze shodného prohlášení žalovaných, že závazek k zaplacení vymáhané částky přešel na první žalovanou, pak takové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování a současně rozhodnutí na tomto zjištění založené spočívá v nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241 odst. 3 c)  a d) o. s. ř.]. Účinky uznání závazku, ať již podle § 323 obchodního zákoníku nebo podle       § 132 hosp. zák. (odvolací soud neuvedl, které z těchto ustanovení aplikoval), včetně účinku vyvratitelné právní domněnky o tom, že v uznaném rozsahu závazek v době uznání trvá, mohou nastat nejen za podmínky, že takový závazek existuje, ale též         za předpokladu, že jde o závazek povinného (srov. slova“svůj závazek“v uvedených ustanoveních).  Neexistující závazek (nedluh) nebo závazek jiného nelze uznat s účinky uznání závazku. Vyvratitelná právní domněnka o trvání závazku v rozsahu a době uznání proto v sobě nemůže zahrnovat prezumpci existence závazku a