29 Cdo 3082/2022 — Nejvyšší soud

29 Cdo 3082/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 12. 2024 Spisová značka:29 Cdo 3082/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:29.CDO.3082.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Směnka Cenný papír na jméno [ Cenné papíry ] Dotčené předpisy:čl. I. § 11 odst. 2 předpisu č. 191/1950 Sb. § 1103 odst. 3 o. z. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:4. 2. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 3082/2022-549 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Z. P., zastoupeného Mgr. Martinem Ryglem, advokátem, se sídlem v Třebíči, L. Pokorného 48/37, PSČ 674 01, proti žalovanému I. K., zastoupenému Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 388/8, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Cm 34/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. února 2022, č. j. 4 Cmo 94/2021-471, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 50.578 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobou ze dne 10. dubna 2019 se žalobce (Z. P.) domáhal po žalovaném (I. K.) plnění ze směnky vlastní vystavené společností Vinné sklepy Lechovice, spol. s r. o. dne 14. června 2010 nikoli na řad společnosti UniCredit Bank Czech Republic, a. s. (dále jen „banka“ nebo „remitent“), s doložkou „bez protestu“, znějící na směnečný peníz 9.661.577 Kč se splatností 5. srpna 2016 (dále též jen „sporná směnka“). Směnečné rukojemství za zaplacení sporné směnky jejím výstavcem převzali L. J. (dále jen „L. J.“), P. M. (dále jen „P. M.“) a žalovaný. 2. Krajský soud v Brně směnečným platebním rozkazem ze dne 17. června 2019, č. j. 22 Cm 34/2019-40, uložil žalovanému zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 8.265.909 Kč s 6% úrokem od 6. srpna 2016 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 27.552 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 519.324 Kč. 3. Proti směnečnému platebními rozkazu podal žalovaný námitky, v nichž (mimo jiné) namítal, že: [1] Směnečný peníz již byl remitentovi uhrazen směnečnými rukojmími L. J. a P. M., když ti nabyli směnečnou pohledávku od remitenta smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 27. prosince 2016 za úplatu ve výši odpovídající dosud nezaplacené části směnečného peníze. [2] Jelikož směneční rukojmí L. J. a P. M. se stali na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 27. prosince 2016 současně i věřiteli pohledávky ze sporné směnky, došlo ke splynutí dlužníka a věřitele, v důsledku čehož pohledávka ze směnky zanikla podle ustanovení § 1878 a § 1993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). V průběhu námitkového řízení žalovaný ve vztahu k takto uplatněné námitce dále argumentoval tím, že avalisté se sice stali majiteli sporné směnky, nemohli však vykonat práva z rektasměnky vůči žalovanému, neboť ten převzal směnečné rukojemství za stejného směnečného dlužníka. Nemohli-li mít ostatní směneční rukojmí vůči žalovanému právo na zaplacení sporné směnky, nemůže takové právo svědčit ani žalobci, který nabyl směnečnou pohledávku od L. J. a P. M. postoupením. 4. Rozsudkem za dne 16. září 2020, č. j. 22 Cm 34/2019-249, soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v celém rozsahu v platnosti (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (bod II. výroku). 5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování učinil následující skutkové a právní závěry: [1] Sporná směnka zajišťovala pohledávky banky vůči výstavci vzniklé ze smlouvy o úvěru reg. č. 137/10-120 VL (dále jen „úvěrová smlouva“). [2] Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 27. prosince 2016 (dále jen „první postupní smlouva“) banka postoupila L. J. a P. M. pohledávku z úvěrové smlouvy, a to za úplatu ve výši 8.265.909,23 Kč odpovídající výši dlužné částky. Současně se smluvní strany dohodly, že spolu s pohledávkou z úvěrové smlouvy přechází na postupníky (jakožto pohledávka ze zajištění úvěrové pohledávky) rovněž pohledávka ze sporné směnky, přičemž její postoupení se sjednává jako bezúplatné. [3] Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 9. srpna 2018 (dále jen „druhá postupní smlouva“) L. J. a P. M. postoupili pohledávku z úvěrové smlouvy, jakož i pohledávku ze sporné směnky žalobci. Postoupení pohledávky ze sporné směnky bylo sjednáno jako bezúplatné. [4] Částka 8.265.909,23 Kč, kterou zaplatili L. J. a P. M. bance, představovala úplatu za postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy, nikoli platbu na spornou směnku. Námitka zaplacení směnky tedy není důvodná. [5] Vzhledem k tomu, že úprava obsažená v zákoně č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále jen „směnečný zákon“), má přednost před obecnou občanskoprávní úpravou, platí, že směnečné závazky mohou zaniknout jen způsobem předpokládaným směnečným zákonem. Ten ovšem zánik závazku splynutím neupravuje. Naopak v čl. I. § 11 směnečný zákon předpokládá, že směnku lze převést i na osoby směnečně zavázané. Ani námitka zániku pohledávky ze sporné směnky v důsledku splynutí osoby věřitele a dlužníka tudíž není důvodná. 6. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. února 2022, č. j. 4 Cmo 94/2021-471, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz zrušil (první výrok); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů (druhý výrok) a státu (třetí výrok). 7. Odvolací soud částečně zopakoval a dále doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně a dospěl (mimo jiné) k následujícím závěrům: [1] Žalovaný již ve včas podaných námitkách tvrdil, že v důsledku postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy bankou na L. J. a P. M. došlo ke splynutí dlužníka a věřitele; tím řádně skutkově vymezil tuto námitku, přičemž důsledek, který z tvrzení odkazem na § 1878 a § 1993 o. z. vyvozoval, je toliko právním hodnocením, které námitkové koncentraci nepodléhá. Vliv „postupu“ na práva avalistů L. J. a P. M. tak mohl soud prvního stupně v námitkovém řízení zkoumat. [2] Jelikož žalobcem předložená směnka je směnkou vlastní vystavenou nikoli na řad (rektasměnkou), mohlo dojít k jejímu převodu pouze ve formě a s účinky cesse (čl. I. § 11 odst. 2 zákona směnečného a šekového). Zákonem požadovaná forma byla při převodu sporné směnky dodržena, když byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávky podle § 1879 a násl. o. z. Co do účinků pak postoupení pohledávky nezhoršuje postavení směnečného dlužníka (§ 1884 o. z.); dlužník může namítat vše, co mohl uvádět proti původnímu majiteli směnky (§ 1885 o. z.). Kromě formy a účinků cesse nelze na převod sporné směnky ničeho jiného z občanského zákoníku použít. Ve zbytku je třeba vycházet ze směnečného zákona. [3] V rozsudku ze dne 27. září 2017, sp. zn. 29 Cdo 3710/2015, Nejvyšší soud vysvětlil, že v případě tzv. zpětných rubopisů (tj. rubopisů, jimiž je směnka převáděna na osobu, která je již na směnce podepsána, případně alespoň označena) je nezbytné posuzovat účinky provedené indosace vždy se zřetelem k postavení konkrétních subjektů zúčastněných na směnečném vztahu. Nabyvateli směnky zpětným rubopisem proto nemohou nikdy svědčit práva z indosamentu vůči osobám, kterým je sám (z dřívějšího podpisu) směnečně zavázán, stejně tak nemůže uplatňovat práva ze směnky vůči osobám, které (s ohledem na své postavení na směnce) vůči nabyvateli žádný závazek ze směnky nemají. [4] Výše uvedené závěry se sice týkají zpětného rubopisu, podle přesvědčení odvolacího soudu se nicméně uplatní přiměřeně též tehdy, nabude-li směnku vlastní jeden či více avalů cessí. Přestože při převodu směnky vystavené s doložkou nikoli na řad nabývá nový majitel práva ze směnky derivativně (nikoli originárně jako u rubopisu) s tím, že vstupuje do právního postavení předchozího věřitele, se zřetelem k tomu, že kromě formy a účinků cesse nelze na takový převod aplikovat jiná ustanovení občanského zákoníku a sám směnečný zákon neupravuje situaci, kdy se přímý směnečný dlužník (aval) stane novým směnečným věřitelem, je třeba posoudit důsledky takového převodu směnky na práva vůči zbylým směnečným dlužníkům analogicky jako u tzv. zpětného rubopisu. Z uvedeného vyplývá, že v případě nabytí směnky cessí osobou, která je již ze směnky zavázána, se nic nemění (nemůže změnit) na jejím postavení na směnce (na existenci a obsahu jejího směnečného závazku) a nabyvatel směnky takovou cessí nemůže uplatňovat práva ze směnky vůči osobám, které (s ohledem na své postavení na směnce) vůči nabyvateli žádný závazek ze směnky nemají. [5] V