29 Cdo 3150/2019 — Nejvyšší soud

29 Cdo 3150/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 9. 2021 Spisová značka:29 Cdo 3150/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.3150.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Směnečný a šekový platební rozkaz Dotčené předpisy:§ 160 odst. 1 o. s. ř. § 175 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:20. 12. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 26/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 3150/2019-619 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce PERFECT INVEST, a. s., se sídlem v Třebíči, Karlovo nám. 34/28, PSČ 674 01, identifikační číslo osoby 27736997, proti žalovaným 1) K. M., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 259/55, PSČ 602 00, a 2) F., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 21 Cm 32/2010, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. března 2019, č. j. 4 Cmo 27/2019-566, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Brně směnečným platebním rozkazem ze dne 19. dubna 2010, č. j. 21 Cm 32/2010-13, uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci směnečný peníz ve výši 2.118.516 Kč s 6% úrokem od 2. října 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 7.061 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 181.524 Kč. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal první žalovaný včasné námitky. 2. Rozsudkem ze dne 15. května 2015, č. j. 21 Cm 32/2010-436, soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz vůči prvnímu žalovanému v platnosti ve výroku o věci samé (výrok I.), zrušil jej (vůči prvnímu žalovanému) ve výroku o nákladech řízení (výrok II.) a ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). 3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že prvnímu žalovanému se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo. Přitom zejména uzavřel, že: [1] Směnka, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá (jde o směnku vlastní vystavenou prvním žalovaným dne 15. dubna 2008 na řad žalobce, se splatností dne 1. října 2009, znějící na směnečný peníz 2.118.516 Kč, za jejíž zaplacení převzal druhý žalovaný směnečné rukojemství – dále jen „sporná směnka“), byla původně vystavena jako blankosměnka, přičemž podle ujednání účastníků měla zajišťovat pohledávky žalobce ze smlouvy o úvěru č. 104008 uzavřené mezi žalobcem a prvním žalovaným dne 15. dubna 2008 (dále též jen „úvěrová smlouva“). [2] Žalobce blankosměnku doplnil v souladu s uděleným vyplňovacím právem. Žalobce se zavázal poskytnout prvnímu žalovanému úvěr ve výši 2.800.000 Kč, z čehož první žalovaný vyčerpal celkem částku 1.907.916 Kč; po odstoupení žalobce od smlouvy o úvěru ke dni 26. června 2009 činil celkový nesplacený dluh částku 2.118.516 Kč. Námitka nesprávného vyplnění blankosměnky v údaji směnečné sumy proto není důvodná. [3] Obstát nemohla ani námitka, že směnka nemá kauzu. Smlouva, na základě které žalobce poskytl prvnímu žalovanému předmětné finanční prostředky, je podle svého obsahu smlouvou o úvěru dle § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), nikoli smlouvou o půjčce podle § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jak dovozoval první žalovaný. První žalovaný byl proto povinen vrátit poskytnuté finanční prostředky žalobci, přičemž tato povinnost nemohla být dotčena ani tím, že žalobce pro prodlení prvního žalovaného od úvěrové smlouvy odstoupil. Oprávnění žalobce vyplnit blankosměnku tím bez dalšího nezaniklo, když v souladu s ustanovením § 506 obch. zák. odstoupením od smlouvy nezanikají všechna práva a povinnosti ze smlouvy vyplývající, pouze se mění podmínky, za nichž je dlužník povinen svému závazku dostát. [4] K námitkám, které první žalovaný vznesl až v průběhu řízení (zejména k námitce, že úvěrová smlouva má spotřebitelský charakter), nelze přihlížet, neboť byly uplatněny až po uplynutí zákonné lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Uvedená námitka by ostatně nebyla ani důvodná, když zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2010, se nevztahuje na smlouvy, kterými je poskytován úvěr přesahující částku 800.000 Kč [§ 1 odst. 2 písm. e) zákona]. 4. Vrchní soud v Olomouci k odvolání prvního žalovaného rozsudkem ze dne 28. března 2019, č. j. 4 Cmo 27/2019-566, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). 5. Odvolací soud především přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého povinnost dlužníka vrátit věřiteli dlužnou částku s úroky nepředstavuje ani po odstoupení od smlouvy o úvěru podle § 506 obch. zák. nový závazek, který by v poměrech dané věci – se zřetelem k obsahu ujednání obsaženého v úvěrové smlouvě – nebyl zajištěn vystavenou blankosměnkou. 6. Úvahy soudu prvního stupně o nedůvodnosti námitky nesprávného vyplnění blankosměnky pak odvolací soud korigoval v tom směru, že tato námitka nebyla ani řádně vymezena, neboť první žalovaný v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu neuvedl, jaká směnečná suma měla být správně do blankosměnky doplněna. Potud odkázal též na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2018, sp. zn. 29 Cdo 5999/2017. 7. K výhradám, jejichž prostřednictvím první žalovaný vytýkal soudu prvního stupně, že se nezabýval (pro údajnou opožděnost) námitkami, které v průběhu řízení uplatnil (zejména námitkami souvisejícími s jeho postavením spotřebitele v předmětném závazkovém vztahu), odvolací soud předeslal, že tyto námitky první žalovaný v odvolání ani nekonkretizuje. Z obsahu spisu pak vyplývá, že první žalovaný sice již ve včas podaných námitkách proti směnečnému rozkazu tvrdil, že úvěrovou smlouvu uzavřel jako spotřebitel, neuvedl však, co konkrétně z této skutečnosti dovozuje. Teprve v dalším průběhu řízení doplnil, že uvedená okolnost má podle něj za následek absolutní neplatnost směnečné smlouvy, neboť zajištění spotřebitelského závazku směnkou na řad není přípustné. Aniž by bylo nutné zkoumat postavení prvního žalovaného (tedy zabývat se tím, zda první žalovaný skutečně uzavřel úvěrovou smlouvu jako spotřebitel), je podle odvolacího soudu zjevné, že uvedená námitka (i kdyby byla uplatněna včas), nemůže být důvodná již se zřetelem k závěrům, které formuloval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 562/2014, uveřejněném pod číslem 105/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 105/2017“). 8. Žádné jiné námitky související s tvrzeným postavením prvního žalovaného jako spotřebitele nebyly v řízení uplatněny (první žalovaný neuvedl, v čem by měl být konkrétně jako spotřebitel znevýhodněn), nebylo se proto v tomto směru ani čím zabývat. 9. Odvolací soud rovněž nevyhověl žádosti prvního žalovaného (vznesené při jednání před odvolacím soudem dne 28. března 2019), aby v případě, že směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti, umožnil prvnímu žalovanému zaplatit dlužnou částku ve splátkách po 5.000 Kč. Podle odvolacího soudu není takový postup v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu možný, neboť podle ustanovení § 175 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), soud nemůže směnečný platební rozkaz změnit (může jej pouze ponechat v platnosti nebo zrušit). Za tohoto stavu pak nelze ani zkoumat, zda případně jsou v dané věci splněny podmínky pro povolení splátek podle § 160 odst. 1 o. s. ř. 10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř., s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly uspokojivě vyřešeny. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 11. Podle dovolatele přitom