29 Cdo 3264/2023 – Nejvyšší soud

29 Cdo 3264/2023-403 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce M. N., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Plesníkem, advokátem, se sídlem v Praze, Prvního pluku 320/17, PSČ 186 00, proti žalovaným 1) L. K., 2) L. K., 3) Z. K., 4) V. L., 5) T. L., 6) A. K., a 7) K. K., všem zastoupeným JUDr. Lucií Kýčkovou, advokátkou, se sídlem v Teplicích, Dubská 356/2, PSČ 415 01, o vyklizení bytů, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 21 C 100/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. května 2023, č. j. 8 Co 5/2023-356, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10.527,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejich zástupkyně. Odůvodnění: Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 16. srpna 2022, č. j. 21 C 100/2020-310, zamítl žalobu, kterou se žalobce (M. N.) domáhal, aby první žalovaný a třetí žalovaná (L. K. a Z. K.) vyklidili byt ve druhém nadzemním podlaží domu č. p. XY v obci XY, který je součástí pozemku p. č. XY v k. ú. a obci XY (dále též jen „dům“, „byt ve druhém podlaží“ a „pozemek“), a po druhém, čtvrté, pátém, šestém a sedmém žalovaným (L. K., V. L., T. L., A. K. a K. K.), aby vyklidili byt ve třetím nadzemním podlaží domu, který je součástí téhož pozemku (dále jen „byt ve třetím podlaží“) [výroky I. a II.] a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že Krajský soud v Ústí nad Labem v insolvenčním řízení na majetek dlužníka [J. K. (dále jen „dlužník“)] vedeném pod sp. zn. KSUL 92 INS 11889/2018 (mimo jiné) usnesením ze dne 17. srpna 2018 zjistil úpadek dlužníka a povolil mu oddlužení a usnesením ze dne 21. března 2019 schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře. Na základě pokynu zajištěného věřitele (Hypoteční banky, a. s.) byl zajištěný majetek dlužníka (pozemek a dům) zpeněžen ve veřejné dražbě (provedené na návrh společnosti AAA INSOLVENCE OK v. o. s., jako insolvenčního správce dlužníka); výlučným vlastníkem tohoto majetku stal žalobce. Dlužník předal žalobci předmět dražby 18. února 2020, a to včetně kopií nájemních smluv, které uzavřel 1. května 2015 s prvním žalovaným a třetí žalovanou (k bytu ve druhém podlaží) a s druhým žalovaným (k bytu ve třetím podlaží). Obě nájemní smlouvy obsahovaly ujednání, podle nichž byl nájem sjednán na dobu 16 let a nájemci se zavázali investovat do oprav bytů nejméně částku 500.000,- Kč, která měla být započtena proti 90 % nájemného měsíčně (nájemci tak měli po dobu trvání nájmu hradit částku 300,- Kč měsíčně). V dubnu 2020 žalobce vyzval žalované k vyklizení bytů. Na tomto základě soud prvního stupně – vycházeje z § 552, § 555 odst. 2, § 2201 a § 2221 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a z § 283 odst. 5, § 285 odst. 1 písm. b) a § 398 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k následujícím závěrům: 1) Nájemní smlouvy jsou platnými právními jednáními (nejde o právní jednání simulovaná či zdánlivá); byly uzavřeny za účelem „stvrzení“ faktického stavu užívání obou bytů „žalovanými“. 2) Není významné, zda „žalovaní“ řádně plnili povinnosti z nájemních smluv, popřípadě jak dlouho před uzavřením nájemních smluv v bytech bydleli. 3) O existenci nájemních smluv žalobce věděl (měl a mohl vědět) ještě před konáním veřejné dražby (viz dražební vyhláška). Dům kupoval s vědomím, že „jsou zde nájemní vztahy“ (a „kupuje dům s nájemníky“). 4) Práva a povinnosti z nájemních vztahů přešla na žalobce podle občanského zákoníku, když zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, nemá „pro tyto situace“ žádnou zvláštní úpravu. I pro případ, že by soud „připustil“ použití insolvenčního zákona, nelze přehlédnout, že úpadek dlužníka byl řešen oddlužením a ke zpeněžení předmětu dražby došlo v režimu § 398 odst. 3 insolvenčního zákona na návrh zajištěného věřitele. Zmíněné ustanovení přitom neurčuje, že „zpeněžení majetkové podstaty při oddlužení má tytéž účinky jako zpeněžení majetkové podstaty v konkursu“. Krajský v Ústí nad Labem k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 3. května 2023, č. j. 8 Co 5/2023-356, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud se v prvé řadě ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o platnosti nájemních smluv a o důvodu jejich uzavření. Cituje § 256 odst. 1 a 2, § 283 odst. 1 a 5, § 285 a § 398 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. května 2019), dále zdůraznil, že insolvenční správce dlužníka, ač věděl, že byty jsou pronajaty rodinným příslušníkům dlužníka, nájemní smlouvy nevypověděl; o existenci těchto smluv věděl i žalobce. Práva a povinnosti z nájemních smluv tak přešla na nového vlastníka (§ 2221 odst. 1 o. z.). Zánik nájemních vztahů ‒ pokračoval odvolací soud ‒ nelze dovodit ani z § 283 odst. 5 insolvenčního zákona, když zmíněné ustanovení je nutno vykládat ve spojení s § 256 insolvenčního zákona. Jinak řečeno, v případě zániku nájemních smluv ke zpeněžované nemovité věci podle § 283 odst. 5 insolvenčního zákona by byla nadbytečná právní úprava, podle níž může insolvenční správce nájemní smlouvy vypovědět (§ 256 insolvenčního zákona); nadbytečná by byla též informace o nájmu bytů v dražební vyhlášce. V projednávané věci nelze aplikovat ani § 285 odst. 2 insolvenčního zákona; ten „míří“ na základní rodinu, tj. na rodiče a jejich děti (v dané věci na dlužníka a jeho děti). Dopad zmíněného ustanovení na rodiče dlužníka a jeho sourozence s rodinou, jimiž žalovaní jsou, by byl „již velice extenzivní, zákonodárcem jistě nezamýšlený, když je třeba přihlédnout i k tomu, že v naší kultuře není obvyklé společné soužití tzv. rozšířené rodiny (rodičů, dospělých sourozenců a jejich rodin) v nájemních bytech“. Konečně odvolací soud doplnil, že žalobce se rozhodl [jako osoba znalá práva (advokát)] zúčastnit dražby v rámci insolvenčního řízení dlužníka, mohl se seznámit s obsahem insolvenčního spisu a předmět dražby si prohlédnout; byl seznámen v dražební vyhlášce i s tím, že část předmětu dražby (byty) je předmětem nájmu. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné (§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) k řešení následujících právních otázek dosud (podle jeho názoru) Nejvyšším soudem nezodpovězených: 1) Zaniká při zpeněžení majetkové podstaty v rámci oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nájemní vztah k nemovité věci podle § 283 odst. 5 insolvenčního zákona [respektive § 285 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona]? 2) Dopadá povinnost vyklidit nemovitost užívanou rodinou dlužníka určená v § 285 odst. 2 insolvenčního zákona rovněž na rodiče a bratra dlužníka? Dovolatel akcentuje, že na něj jako na nabyvatele předmětu dražby nepřešla práva a povinnosti plynoucí z nájemních smluv (§ 283 odst. 5 insolvenčního zákona), jelikož (insolvenční) zákon nestanoví jinak; navíc lze nájemní smlouvy „označit za závady váznoucí na zpeněžovaném majetku a mělo by dojít k jejich zániku podle § 285 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona“. Dále nesouhlasí s výkladem pojmu rodina dlužníka (§ 285 odst. 2 insolvenčního zákona), když v poměrech dané věci má rodinný vztah stran nájemních smluv zcela zásadní význam. Kdyby zákonodárce chtěl omezit zmíněné ustanovení pouze na manžela (manželku) dlužníka a jeho děti – pokračuje dovolatel – mohl tak znění (insolvenčního) zákona formulovat. Účastníci nájemních smluv (rodiče, bratr) jsou osobami blízkými původnímu vlastníku (dlužníku) podle § 22 o. z., tj. „ve stupních vůbec nejbližších“. Jakkoli občanský zákoník neobsahuje definici pojmu „rodina“, např. u definice rodinného závodu udává, že zahrnuje pracovníky i příbuzné až do třetího stupně nebo osoby s manžely „sešvagřené“ až do druhého stupně. Přitom právě obdobnému nestandardnímu zatížení zpeněžované nemovité věci chtěl zákonodárce zamezit, když pro skutečnou ochranu legitimních uživatelů zpeněžovaných nemovitých věcí ponechal možnost jejich užívání na základě dříve zřízených služebností a reálných břemen, která by nezanikla ani zpeněžením. Dovolatel setrvává rovněž na názoru, podle něhož byly nájemní smlouvy sepsány až v průběhu insolvenčního řízení dlužníka, přičemž šlo o předstíraná právní jednání. V této souvislosti soudům nižších stupňů vytýká, že: a) neprovedly navržené důkazy k tvrzené rekonstrukci domu (letecká fotografie založená ve spise), kterými hodlal vyvrátit důkaz žalovaných v tomto směru, a b) v rozporu s (označenou) judikaturou Nejvyššího soudu ho řádně nepoučily podle § 118a o. s. ř., ač se tak mělo z objektivního hlediska stát. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil a žalobě vyhověl. Žalovaní považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhují, aby Nejvy