29 Cdo 3264/2023 — Nejvyšší soud

29 Cdo 3264/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 2. 2025 Spisová značka:29 Cdo 3264/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:29.CDO.3264.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vyklizení bytu Insolvence Zajištění závazku Dražba Rodinná domácnost (o. z.) Smlouva nájemní Dotčené předpisy:§ 256 předpisu č. 182/2006 Sb. § 283 předpisu č. 182/2006 Sb. § 285 předpisu č. 182/2006 Sb. § 397a předpisu č. 182/2006 Sb. § 398 předpisu č. 182/2006 Sb. § 2201 předpisu č. 89/2012 Sb. § 2221 předpisu č. 89/2012 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:26. 3. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 3264/2023-403 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce M. N., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Plesníkem, advokátem, se sídlem v Praze, Prvního pluku 320/17, PSČ 186 00, proti žalovaným 1) L. K., 2) L. K., 3) Z. K., 4) V. L., 5) T. L., 6) A. K., a 7) K. K., všem zastoupeným JUDr. Lucií Kýčkovou, advokátkou, se sídlem v Teplicích, Dubská 356/2, PSČ 415 01, o vyklizení bytů, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 21 C 100/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. května 2023, č. j. 8 Co 5/2023-356, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10.527,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejich zástupkyně. Odůvodnění: Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 16. srpna 2022, č. j. 21 C 100/2020-310, zamítl žalobu, kterou se žalobce (M. N.) domáhal, aby první žalovaný a třetí žalovaná (L. K. a Z. K.) vyklidili byt ve druhém nadzemním podlaží domu č. p. XY v obci XY, který je součástí pozemku p. č. XY v k. ú. a obci XY (dále též jen „dům“, „byt ve druhém podlaží“ a „pozemek“), a po druhém, čtvrté, pátém, šestém a sedmém žalovaným (L. K., V. L., T. L., A. K. a K. K.), aby vyklidili byt ve třetím nadzemním podlaží domu, který je součástí téhož pozemku (dále jen „byt ve třetím podlaží“) [výroky I. a II.] a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že Krajský soud v Ústí nad Labem v insolvenčním řízení na majetek dlužníka [J. K. (dále jen „dlužník“)] vedeném pod sp. zn. KSUL 92 INS 11889/2018 (mimo jiné) usnesením ze dne 17. srpna 2018 zjistil úpadek dlužníka a povolil mu oddlužení a usnesením ze dne 21. března 2019 schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře. Na základě pokynu zajištěného věřitele (Hypoteční banky, a. s.) byl zajištěný majetek dlužníka (pozemek a dům) zpeněžen ve veřejné dražbě (provedené na návrh společnosti AAA INSOLVENCE OK v. o. s., jako insolvenčního správce dlužníka); výlučným vlastníkem tohoto majetku stal žalobce. Dlužník předal žalobci předmět dražby 18. února 2020, a to včetně kopií nájemních smluv, které uzavřel 1. května 2015 s prvním žalovaným a třetí žalovanou (k bytu ve druhém podlaží) a s druhým žalovaným (k bytu ve třetím podlaží). Obě nájemní smlouvy obsahovaly ujednání, podle nichž byl nájem sjednán na dobu 16 let a nájemci se zavázali investovat do oprav bytů nejméně částku 500.000,- Kč, která měla být započtena proti 90 % nájemného měsíčně (nájemci tak měli po dobu trvání nájmu hradit částku 300,- Kč měsíčně). V dubnu 2020 žalobce vyzval žalované k vyklizení bytů. Na tomto základě soud prvního stupně – vycházeje z § 552, § 555 odst. 2, § 2201 a § 2221 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a z § 283 odst. 5, § 285 odst. 1 písm. b) a § 398 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k následujícím závěrům: 1) Nájemní smlouvy jsou platnými právními jednáními (nejde o právní jednání simulovaná či zdánlivá); byly uzavřeny za účelem „stvrzení“ faktického stavu užívání obou bytů „žalovanými“. 2) Není významné, zda „žalovaní“ řádně plnili povinnosti z nájemních smluv, popřípadě jak dlouho před uzavřením nájemních smluv v bytech bydleli. 3) O existenci nájemních smluv žalobce věděl (měl a mohl vědět) ještě před konáním veřejné dražby (viz dražební vyhláška). Dům kupoval s vědomím, že „jsou zde nájemní vztahy“ (a „kupuje dům s nájemníky“). 4) Práva a povinnosti z nájemních vztahů přešla na žalobce podle občanského zákoníku, když zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, nemá „pro tyto situace“ žádnou zvláštní úpravu. I pro případ, že by soud „připustil“ použití insolvenčního zákona, nelze přehlédnout, že úpadek dlužníka byl řešen oddlužením a ke zpeněžení předmětu dražby došlo v režimu § 398 odst. 3 insolvenčního zákona na návrh zajištěného věřitele. Zmíněné ustanovení přitom neurčuje, že „zpeněžení majetkové podstaty při oddlužení má tytéž účinky jako zpeněžení majetkové podstaty v konkursu“. Krajský v Ústí nad Labem k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 3. května 2023, č. j. 8 Co 5/2023-356, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud se v prvé řadě ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o platnosti nájemních smluv a o důvodu jejich uzavření. Cituje § 256 odst. 1 a 2, § 283 odst. 1 a 5, § 285 a § 398 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. května 2019), dále zdůraznil, že insolvenční správce dlužníka, ač věděl, že byty jsou pronajaty rodinným příslušníkům dlužníka, nájemní smlouvy nevypověděl; o existenci těchto smluv věděl i žalobce. Práva a povinnosti z nájemních smluv tak přešla na nového vlastníka (§ 2221 odst. 1 o. z.). Zánik nájemních vztahů ‒ pokračoval odvolací soud ‒ nelze dovodit ani z § 283 odst. 5 insolvenčního zákona, když zmíněné ustanovení je nutno vykládat ve spojení s § 256 insolvenčního zákona. Jinak řečeno, v případě zániku nájemních smluv ke zpeněžované nemovité věci podle § 283 odst. 5 insolvenčního zákona by byla nadbytečná právní úprava, podle níž může insolvenční správce nájemní smlouvy vypovědět (§ 256 insolvenčního zákona); nadbytečná by byla též informace o nájmu bytů v dražební vyhlášce. V projednávané věci nelze aplikovat ani § 285 odst. 2 insolvenčního zákona; ten „míří“ na základní rodinu, tj. na rodiče a jejich děti (v dané věci na dlužníka a jeho děti). Dopad zmíněného ustanovení na rodiče dlužníka a jeho sourozence s rodinou, jimiž žalovaní jsou, by byl „již velice extenzivní, zákonodárcem jistě nezamýšlený, když je třeba přihlédnout i k tomu, že v naší kultuře není obvyklé společné soužití tzv. rozšířené rodiny (rodičů, dospělých sourozenců a jejich rodin) v nájemních bytech“. Konečně odvolací soud doplnil, že žalobce se rozhodl [jako osoba znalá práva (advokát)] zúčastnit dražby v rámci insolvenčního řízení dlužníka, mohl se seznámit s obsahem insolvenčního spisu a předmět dražby si prohlédnout; byl seznámen v dražební vyhlášce i s tím, že část předmětu dražby (byty) je předmětem nájmu. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné (§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) k řešení následujících právních otázek dosud (podle jeho názoru) Nejvyšším soudem nezodpovězených: 1) Zaniká při zpeněžení majetkové podstaty v rámci oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nájemní vztah k nemovité věci podle § 283 odst. 5 insolvenčního zákona [respektive § 285 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona]? 2) Dopadá povinnost vyklidit nemovitost užívanou rodinou dlužníka určená v § 285 odst. 2 insolvenčního zákona rovněž na rodiče a bratra dlužníka? Dovolatel akcentuje, že na něj jako na nabyvatele předmětu dražby nepřešla práva a povinnosti plynoucí z nájemních smluv (§ 283 odst. 5 insolvenčního zákona), jelikož (insolvenční) zákon nestanoví jinak; navíc lze nájemní smlouvy „označit za závady váznoucí na zpeněžovaném majetku a mělo by dojít k jejich zániku podle § 285 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona“. Dále nesouhlasí s výkladem pojmu rodina dlužníka (§ 285 odst. 2 insolvenčního zákona), když v poměrech dané věci má rodinný vztah stran nájemních smluv zcela zásadní význam. Kdyby zákonodárce chtěl omezit zmíněné ustanovení pouze na manžela (manželku) dlužníka a jeho děti – pokračuje dovolatel – mohl tak znění (insolvenčního) zákona formulovat. Účastníci nájemních smluv (rodiče, bratr) jsou osobami blízkými původnímu vlastníku (dlužníku) podle § 22 o. z., tj. „ve stupních vůbec nejbližších“. Jakkoli občanský zákoník neobsahuje definici pojmu „rodina“, např. u definice rodinného závodu udává, že zahrnuje pracovníky i příbuzné až do třetího stupně nebo osoby s manžely „sešvagřené“ až do druhého stupně. Př