29 Cdo 5176/2017 — Nejvyšší soud

29 Cdo 5176/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 12. 2019 Spisová značka:29 Cdo 5176/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.5176.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Osvobození od placení zbytku dluhů Promlčení Ručení Přistoupení k dluhu Insolvenční řízení Dotčené předpisy:§ 173 IZ. ve znění do 30.03.2011 § 183 IZ. § 414 IZ. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:29. 3. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 5176/2017-116 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Raiffeisen stavební spořitelna a. s., se sídlem v Praze 3, Koněvova 2747/99, PSČ 130 45, identifikační číslo osoby 49241257, proti žalovaným 1/ J. B., narozenému XY, bytem XY, 2/ L. B., narozenému XY, bytem XY, 3/ J. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupeným JUDr. Petrem Hrůzou, advokátem, se sídlem v Tachově, náměstí Republiky 58, PSČ 347 01, o zaplacení částky 144 293,71 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 7 C 44/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. července 2017, č. j. 64 Co 219/2017-92, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. července 2017, č. j. 64 Co 219/2017-92, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 20. dubna 2017, č. j. 7 C 44/2017-71, Okresní soud v Tachově uložil žalovaným (1/ J. B., 2/ L. B. a 3/ J. H.) zaplatit žalobci (Raiffeisen stavební spořitelna a. s.) částku 144 293,71 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 4. ledna 2017 do zaplacení a na nákladech řízení částku 8 868 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v tomto rozsahu plnění ostatních žalovaných. Okresní soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že: 1/ HYPO stavební spořitelna a. s. (dále jen „věřitel H“) poskytla J. D. (dříve J.) [dále jen „dlužnice“] úvěr ve výši 200 900 Kč na základě úvěrové smlouvy č. 2003/10328 ze dne 31. března 2003 (dále jen „úvěrová smlouva“). 2/ První žalovaný přistoupil k závazku dlužnice z úvěrové smlouvy dohodou ze dne 31. března 2003. 3/ Druhý a třetí žalovaný se zavázali uspokojit pohledávky věřitele z úvěrové smlouvy pro případ jejich neuhrazení dlužnicí ručitelským prohlášením ze dne 31. března 2003. 4/ Věřitel H zanikl fúzí sloučením se společností Raiffeisen stavební spořitelna a. s. (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2008, č. j. F120389/2008 a F122134/2008). 5/ Vyhláškou zveřejněnou v insolvenčním rejstříku dne 2. února 2011 oznámil Krajský soud v Plzni (dále též jen „insolvenční soud“) zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužnice, a to na základě insolvenčního návrhu dlužnice ze dne 25. ledna 2011. V něm dlužnice uvedla i závazek (dluh) vůči věřiteli H ve výši 205 000 Kč, s tím, že poslední splátku uhradila 15. prosince 2010. 6/ Usnesením ze dne 23. února 2011 insolvenční soud spojil insolvenční řízení dlužnice a jejího manžela (P. D.) ke společnému řízení. Usnesením ze dne 17. března 2011 insolvenční soud zjistil úpadek dlužníků a usnesením ze dne 30. června 2011 schválil jejich oddlužení plněním splátkového kalendáře. 7/ Usnesením ze dne 18. srpna 2016 insolvenční soud vzal na vědomí oddlužení dlužníků a usnesením ze dne 9. září 2016 je osvobodil od placení zbytku pohledávek. Na tomto základě okresní soud nejprve dovodil, že žalovanými vznesená námitka promlčení je nedůvodná, když dlužnice „zcela uznala dluh“ vůči žalobci v návrhu na povolení oddlužení ze dne 25. ledna 2011. Od tohoto data začala běžet nová čtyřletá promlčecí doba, jejíž běh se přerušil dnem podání přihlášky pohledávky žalobce do insolvenčního řízení (29. března 2011) až do rozhodnutí insolvenčního soudu o vzetí splnění oddlužení na vědomí (18. srpna 2016). Jelikož žaloba byla u soudu podána 6. února 2017, nárok žalobce není promlčen. K námitce žalovaných, že osvobození od placení pohledávek zahrnutých do splněného oddlužení v rozsahu, v němž doposud nebyly uspokojeny, se vztahuje i na spoludlužníka a ručitele, okresní soud, odkazuje na § 414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a § 497 a § 303 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), uzavřel, že nároky věřitele vůči spoludlužníkům a ručitelům zůstávají osvobozením nedotčeny. Žalobce prokázal, že v průběhu oddlužení plněním splátkového kalendáře mu bylo uhrazeno celkem 64 939,53 Kč, proto je žaloba o zaplacení zbývající částky (144 293,71 Kč) po právu. K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. července 2017, č. j. 64 Co 219/2017-92: 1/ Změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok). 2/ Uložil žalobci zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 88 817 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jejich zástupce (druhý výrok). Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění okresního soudu, avšak neztotožnil se s jeho závěrem, že dlužnice uznala dluh vůči žalobci uvedením tohoto dluhu v návrhu na povolení oddlužení. K tomu odkázal na „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1297/2004 (jde o rozsudek ze dne 31. ledna 2007, uveřejněný pod číslem 101/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je - stejně jako další níže zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu - dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu). Naproti tomu odvolací soud přisvědčil okresnímu soudu v tom, že osvobození dlužnice od placení zbytku neuhrazených pohledávek se nevztahuje na ručitele a spoludlužníka. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, uveřejněný pod číslem 63/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 63/2011“). Vycházeje z dikce § 183 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona a § 397 obch. zák. odvolací soud uzavřel, že námitka promlčení vznesená žalovanými je důvodná, když žalobce se nejpozději 29. března 2011 (kdy podal přihlášku do insolvenčního řízení dlužnice) měl domáhat uspokojení pohledávky také po žalovaných. Jestliže tak učinil žalobou podanou u soudu 6. února 2017, stalo se tak po uplynutí čtyřleté promlčecí lhůty. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky počátku běhu promlčecí lhůty u úvěrové pohledávky uplatněné věřitelem vůči ručiteli a spoludlužníku. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil v tom duchu, že žalobě vyhoví, případně jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel zdůrazňuje, že podle úvěrové smlouvy přistoupil k zesplatnění úvěru až po osvobození dlužnice od placení neuspokojených pohledávek. Úvěr se stal splatným marným uplynutím lhůty, kterou poskytl prvnímu žalovanému ve výzvě ke splacení dluhu ze dne 1. listopadu 2016 a která uplynula 30. listopadu 2016. Ve výzvách ke splacení dluhu zaslaným druhému a třetímu žalovanému pak stanovil lhůtu k plnění do 3. ledna 2017. V žalobě nárokuje úrok z prodlení v zákonné výši od data pozdějšího (pro žalované příznivějšího), a to od 4. ledna 2017. Žalovanými vznesená námitka promlčení nemůže být důvodná, když nárok na zaplacení zbývající dlužné částky z úvěru uplatnil žalobou ze dne 6. února 2017. Podle dovolatele je rozsudek odvolacího soudu překvapivým rozhodnutím, které s ohledem na rozhodovací praxi soudů a dosavadní průběh řízení nemohl předvídat. Žádný právní předpis totiž neurčuje začátek běhu promlčecí lhůty pro uplatnění jeho nároku „na den přihlášky pohledávky dovolatele v insolvenčním řízení dlužnice“. První a druhý žalovaný ve společném vyjádření navrhují dovolání jako nedůvodné zamítnout a v podrobnostech odkazují na vyjádření třetího žalovaného, s nímž se ztotožňují. Třetí žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, namítaje, že splatnost úvěru nebyla v dané věci posuzována. Uvádí, že „jestliže žalobce vyčíslil svou pohledávku konkrétní sumou, kterou přihlásil do insolvenčního řízení, požádal tak dlužníka o vrácení své pohledávky a pohledávka se stala splatnou“. Dovolatel ani netvrdil, že pro splatnost pohledávky byly stanoveny či dohodnuty zvláštní podmínky a že by k zesplatnění pohledávky bylo