29 Cdo 5295/2016 – Nejvyšší soud

29 Cdo 5295/2016-100 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce A. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Mojmírem Ohnoutkou, advokátem, se sídlem v Uherském Hradišti, Jiřího z Poděbrad 1212, PSČ 686 01, proti žalovanému MAKOVEC a. s., se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 201/23, PSČ 796 01, identifikační číslo osoby 46903631, zastoupenému JUDr. Pavlem Kvíčalou, advokátem, se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 195/18, PSČ 796 01, o zaplacení částky 60.827 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 194/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2016, č. j. 17 Co 141/2015-72, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. března 2016, č. j. 17 Co 141/2015-72, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. ledna 2015, č. j. 8 C 194/2013-44, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 15. ledna 2015, č. j. 8 C 194/2013-44, Okresní soud v Prostějově (dále jen „okresní soud“): 1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce (A. H.) domáhal vůči žalovanému (MAKOVEC a. s.) zaplacení částky 60.827 Kč s příslušenstvím tvořeným (specifikovaným) zákonným úrokem z prodlení za dobu od 16. prosince 2011 do zaplacení (bod I. výroku). 2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 11.180,40 Kč (bod II. výroku). Insolvenční soud vyšel ve skutkové rovině z toho, že: 1/ Žalobce má pohledávku vůči J. S. (dále též jen „povinný“ nebo „J. S.“) přiznanou vykonatelným rozhodnutím soudu, podle něhož byla nařízena exekuce. Podle zjištění soudů byl vydán exekuční příkaz k provedení exekuce srážkami ze mzdy povinného k uspokojení pohledávky žalobce (oprávněného). Povinný pobíral mzdu od žalovaného (poddlužníka). 2/ Žalovaný (poddlužník) v době od listopadu 2011 do května 2012 nevyplácel žalobci (oprávněnému) ani soudnímu exekutorovi částky sražené ze mzdy povinného, neboť insolvenčním návrhem povinného ze dne „14. listopadu 2011“ (správně ze dne 11. listopadu 2011) bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek povinného, vedené u Krajského soudu v Brně (dále jen „insolvenční soud“) pod sp. zn. KSBR 31 INS XY. 3/ Insolvenční řízení skončilo usnesením o zastavení řízení, které nabylo právní moci dne 24. října 2012. 4/ Podanou žalobou (došlou okresnímu soudu dne 26. dubna 2013) se žalobce (oprávněný) domáhal vůči žalovanému (poddlužníku) zaplacení částky odpovídající srážkám ze mzdy za období od listopadu 2011 do května 2012. Na takto ustaveném základě dospěl okresní soud – vycházeje z ustanovení § 292 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a z ustanovení § 109 odst. 1 písm. c/ a § 111 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – k následujícím závěrům: V daném případě byla předmětem sporu otázka, zda žalovaný postupoval správně, jestliže po zahájení insolvenčního řízení na majetek povinného neprovedl (podle nařízené exekuce) srážky ze mzdy, kterou u něj povinný pobíral. S přihlédnutím k ustanovení § 109 odst. 1 insolvenčního zákona a k tomu, že nárok povinného na mzdu lze považovat za majetek povinného, postupoval žalovaný správně, jestliže mzdu povinného nepostihl a neprovedl exekučním příkazem určené srážky ze mzdy povinného v době od listopadu 2011 do května 2012. To odpovídá i logice insolvenčního řízení plynoucí např. z ustanovení § 111 insolvenčního zákona. Potud okresní soud vycházel i z dostupné komentářové literatury, podle které, bylo-li zahájeno insolvenční řízení, musí se plátce mzdy povinného (dlužníka) zdržet všech úkonů, jimž má být výkon rozhodnutí bezprostředně realizován, „tj. i provádění srážek pro účely výkonu rozhodnutí v rozsahu, v jakém mohou být při výkonu rozhodnutí nebo exekuci uspokojeny přednostní pohledávky náleží mzda nebo jiné příjmy povinného (dlužníka) ode dne zahájení insolvenčního řízení do majetkové podstaty“ [Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009 (dále jen „Komentář“), str. 2320]. Z „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2012, sp. zn. 20 Cdo 2933/2011 [jde o rozsudek, který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu], na něž poukazoval žalobce, lze dovodit, že Nejvyšší soud setrval na názoru vyjádřeném ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 52/1998“), podle kterého možný nesoulad mezi pokyny (příkazy, zákazy), které těmto osobám plynou z rozhodnutí soudu při exekuci na majetek úpadce, a účinky, jež nastaly prohlášením konkursu, musí být vždy řešen ve prospěch konkursní podstaty. Odtud plyne, že v době, kdy bylo zahájeno insolvenční řízení, nebyl žalovaný oprávněn provádět exekuci srážkami ze mzdy povinného (bez ohledu na to, zda tak dříve činil) a jeho postup byl správný. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. března 2016, č. j. 17 Co 141/2015-72: 1/ Potvrdil rozsudek okresního soudu (první výrok). 2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 10.700 Kč (druhý výrok). Odvolací soud – vycházeje rovněž z ustanovení § 292 o. s. ř. a z ustanovení § 109 odst. 1 písm. c/ a § 111 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: Žalovaný nepochybil, jestliže po zahájení insolvenčního řízení na majetek povinného nepokračoval v nařízené exekuci srážkami ze mzdy povinného a neprováděl srážky z jeho mzdy; ta je (totiž) majetkem dlužníka a spadá do majetkové podstaty, s níž může dlužník (jak plyne z ustanovení § 111 insolvenčního zákona) nakládat velmi omezeně. Vyplývá-li ze zákona výslovně, že po zahájení insolvenčního řízení nelze provést exekuci, (pak) je nepochybné, že plátce mzdy dlužníka se musí zdržet všech úkonů, jimž má být exekuce bezprostředně realizována, tedy i provádění srážek ze mzdy povinného pro účely exekuce. Odkaz žalobce na „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3544/2014 (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2015) není přiléhavý, neboť to na posuzovanou věc nedopadá. Proti rozsudku odvolacího soudu (a to proti oběma jeho výrokům) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, namítaje (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel poukazuje na dikci ustanovení § 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014 a na důvodovou zprávu k této změně insolvenčního zákona [šlo o důvodovou zprávu k vládnímu návrhu novely insolvenčního zákona přijaté následně coby zákon č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů], uváděje, že předmětná novela platí i na toto řízení. Dále dovolatel – vycházeje z ustanovení § 47 odst. 1 a 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu), a o změně dalších zákonů – cituje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2008, sp. zn. 29 Cdo 339/2008, uveřejněného pod číslem 64/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 64/2009“) a uzavírá, že připustit výklad, který by po zahájení insolvenčního řízení umožnil dlužníku nakládat s prostředky postiženými výkonem rozhodnutí nebo exekucí, by znamenalo obcházet účel obou řízení na úkor práv všech věřitelů. Ustanovení § 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona, je dle dovolatele zapotřebí vykládat pouze tak, že zaměstnavatel (zde žalovaný coby poddlužník) je povinen provádět srážky ze mzdy povinného, ale nesmí je do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku povinného vyplácet oprávněnému. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje je za nedůvodné. K tomu též uvádí, že ustanovení § 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014, na danou věc nedopadá. Dovolatelův odkaz na R 64/2009 nemá žalovaný za přiléhavý. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně nep