29 Cdo 5498/2015 – Nejvyšší soud

29 Cdo 5498/2015-803 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a/ Mgr. Martina Jelínka, se sídlem v Brně, Výstaviště 405/1, PSČ 603 00, jako insolvenčního správce dlužníka imAGe Alpha, a. s., v likvidaci, identifikační číslo osoby 25754556, b/ IPB Group Holding, a. s. v likvidaci, se sídlem v Praze 2, Bělehradská 478, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 26121166, a c/ Československé obchodní banky, a. s., se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, proti žalovanému H. G., zastoupenému Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, PSČ 370 01, o zaplacení částek 21.131.085 Kč s příslušenstvím, 18.595.199 Kč s příslušenstvím a 5.880.000 Kč s příslušenstvím, a o vzájemném návrhu žalovaného vůči žalobci c/ o zaplacení částky 62.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 77/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2002, č. j. 5 Cmo 12/2001-601, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá v rozsahu, v němž se týká žalobce a/. II. Žalobce a/ a žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : [1] Rozsudkem ze dne 6. srpna 1997, č. j. 12 Cm 77/97-131, Krajský soud v Českých Budějovicích: 1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce [INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKA, akciová společnost (dále též jen „banka“)] domáhal po žalovaném (H. G.) primárním petitem zaplacení částky 46.449.694 Kč s příslušenstvím tvořeným 33% ročním úrokem z částky 37.095.000 Kč za dobu od 10. září 1996 do zaplacení (bod I. výroku). 2/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci (podle eventuálního petitu) částku 31.812.176,24 Kč s příslušenstvím tvořeným 21% ročním úrokem za dobu od 21. března 1997 do zaplacení (bod II. výroku). 3/ Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal eventuálním petitem po žalovaném zaplacení dalších 6.067.823,76 Kč s příslušenstvím tvořeným 21% ročním úrokem za dobu od 21. března 1997 do zaplacení (bod III. výroku). 4/ Rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku). [2] K odvolání žalobce i žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. listopadu 1998, č. j. 5 Cmo 58/98-218, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. srpna 1997 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. [3] Rozsudkem ze dne 6. září 2000, č. j. 12 Cm 77/97-542, Krajský soud v Českých Budějovicích: 1/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci a/ (tehdy již imAGe Alpha, a. s.) částku 18.595.199 Kč s příslušenstvím tvořeným 3,5% ročním úrokem z částky 14.815.000 Kč za dobu od 10. září 1996 do zaplacení (bod I. výroku). 2/ Zamítl žalobu v části, ve které se žalobce a/ domáhal po žalovaném zaplacení dalšího úroku z částky 14.815.000 Kč (bod II. výroku). 3/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci a/ částku 21.131.085 Kč s příslušenstvím tvořeným 16% ročním úrokem z částky 17.000.000 Kč za dobu od 10. září 1996 do zaplacení (bod III. výroku). 4/ Zamítl žalobu v části, ve které se žalobce a/ domáhal po žalovaném zaplacení dalšího úroku z částky 17.000.000 Kč (bod IV. výroku). 5/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci b/ (tehdy již IPB Group Holding, a. s.) částku 5.880.000 Kč s příslušenstvím tvořeným 21% ročním úrokem za dobu od 17. března 1997 do zaplacení (bod V. výroku). 6/ Zamítl návrh, aby žalovaný podle primárního petitu zaplatil žalobci b/ částku 6.723.410 Kč s příslušenstvím tvořeným 33% ročním úrokem za dobu od 10. září 1996 do zaplacení (bod VI. výroku). 7/ Zamítl vzájemný návrh žalovaného, aby mu žalobce c/ (tehdy již Československá obchodní banka, a. s.) zaplatil na náhradě škody částku 62.000.000 Kč (bod VII. výroku). 8/ Rozhodl o nákladech řízení mezi žalovaným a žalobcem c/ (bod VIII. výroku), žalobcem a/ (bod IX. výroku) a žalobcem b/ (bod X. výroku). [4] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. dubna 2002, č. j. 5 Cmo 12/2001-601: 1/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve vyhovujících výrocích ve věci samé, v zamítavém výroku ve věci samé ohledně vzájemného návrhu žalovaného a ve výrocích o nákladech řízení (první výrok). 2/ Rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalovaným a žalobcem a/ (druhý výrok), žalobcem b/ (třetí výrok) a žalobcem c/ (třetí výrok). [5] Ohledně nároku přisouzeného žalobci a/ přitakal odvolací soud soudu prvního stupně v závěru, že na základě tří smluv o úvěru [č. 2022-94-648 (dále jen „první úvěrová smlouva“), č. 2022-95-092 (dále jen „druhá úvěrová smlouva“) a č. 2022-95-380 (dále jen „třetí úvěrová smlouva“)] poskytla banka žalovanému úvěry ve výši 17 miliónů Kč a 15 miliónů Kč a 5.880.000 Kč, které žalovaný od začátku nesplácel. Proto banka od všech tří úvěrových smluv odstoupila a požadovala úhradu v nesplacené výši (celkem 45.946.983 Kč). V tomto rozsahu žalovaný dluh následně uznal dne 27. srpna 1996. K tomuto dni dlužil žalovaný na prvním úvěru částku 21.318.456,34 Kč a na druhém úvěru částku 18.822.356,61 Kč. Po odstoupení od úvěrových smluv zaplatit žalovaný na první úvěr částku 5.100 Kč a na druhý úvěr částku 15.400 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávky pak banka postoupila pohledávky z první a druhé úvěrové smlouvy žalobci a/. [6] Námitku žalovaného týkající se pochybení soudu prvního stupně ohledně aplikace § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neshledal odvolací soud důvodnou. Konstatoval, že toto ustanovení bylo v občanském soudním řádu zakotveno až novelou účinnou od 1. ledna 2001, tedy později, než soud prvního stupně ve věci rozhodl, a aplikace citovaného ustanovení byla již proto vyloučena. K právnímu nástupnictví na straně původního žalobce (banky) došlo v průběhu řízení v důsledku postoupení předmětných pohledávek, respektive na základě smlouvy o prodeji podniku. [7] Za právně významnou neměl odvolací soud ani námitku, že žalovanému nebylo oznámeno postoupení pohledávek, s tím, že podle § 524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, není postoupení podmíněno souhlasem dlužníka a jediným důsledkem neoznámení postoupení dlužníkovi je, že dlužník, který o postoupení neví a plní původnímu věřiteli, se svého závazku zprostí. [8] Z úvěrových smluv je podle odvolacího soudu zřejmé, že podmínkou čerpání úvěrů bylo jejich použití k umoření dluhů, takže neobstojí tvrzení žalovaného, že banka při použití části úvěrů na splácení jiných dluhů jednala v rozporu se smlouvou. Za důvodnou neměl odvolací soud ani námitku žalovaného k vyčíslení dluhu, které po přezkoumání shledal správným znalecký posudek. [9] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání „a to v celém jeho rozsahu“, maje dovolání za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a § 238 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000, namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. a/ až c/ o. s. ř. a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. [10] Pochybení obou soudů spočívá podle dovolatele v tom, že rozhodly ve věci samé, aniž se vypořádaly s provedenými důkazy a se vzájemným návrhem žalovaného a dále i v tom, že řádně nezkoumaly, zda všichni účastníci mají procesní způsobilost. [11] Podle dovolatele žalobci dosud nevyčíslili řádně svou pohledávku v intencích těch důkazů, které navrhoval. Oba soudy nevzaly v úvahu přehled splátek úvěrů, podle nějž měl na úvěry zaplatit celkem částku 11.825.614,60 Kč. [12] Soud prvního stupně také zamítl návrh žalovaného na provedení důkazu výslechem Ing. Vladimíra Moučky (dále jen „V. M.“), bývalého ředitele pobočky banky v Českém Krumlově, ač právě tento svědek mohl potvrdit skutečnosti tvrzené žalovaným k poskytnutí úvěru i ke vzájemné žalobě žalovaného. Z přiloženého prohlášení V. M. (totiž) vyplývá pravdivost tvrzení žalovaného, že na něm bylo vyžadováno uzavření smluv s odběrateli pro dosažení ročního obratu cca 50 miliónů Kč, přičemž posléze, po splnění této podmínky, banka nedostála svým závazkům a žalovanému tak byla způsobena škoda, specifikovaná ve vzájemné žalobě. [13] Dovolatel též namítá, že podle oznámení o postoupení pohledávky je zřejmé, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 15. května 2000 postoupil žalobce a/ pohledávku vůči žalovanému společnosti CZ CREDIT REAL, k. s., takže žalobce a/ již před rozhodnutím soudu prvního stupně neměl „procesní způsobilost pro absenci aktivní legitimace“. [14] Žalovaný uzavírá, že soudy (tedy) nesprávně rozhodly podle stavu dokazování a neprovedly některé jím navržené důkazy, čímž rozhodly nesprávně i ohledně vzájemné žaloby žalovaného. [15] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2000) se podává z bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. [16] V průběhu d