29 Cdo 595/2022 — Nejvyšší soud

29 Cdo 595/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 1. 2024 Spisová značka:29 Cdo 595/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:29.CDO.595.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odporovatelnost (poctivý) obohacený/ochuzený (o. z.) [ Zneužití a omezení soutěže (o. z.) ] Uznání cizích rozhodnutí Rehabilitace (soudní i mimosoudní) Dotčené předpisy:§ 42a předpisu č. 40/1964 Sb. § 39 předpisu č. 40/1964 Sb. § 64 písm. e) předpisu č. 97/1963 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 3. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 595/2022-805 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce J. T., zastoupeného JUDr. Petrem Břízou, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Na Poříčí 1079/3a, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) D. T., a 2) P. A. T., oběma zastoupeným JUDr. Alenou Bányaiovou, CSc., advokátkou, se sídlem v Praze, Lazarská 13/8, PSČ 120 00, o určení neúčinnosti právních úkonů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 68 C 57/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2021, č. j. 12 Co 155/2021-702, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2021, č. j. 12 Co 155/2021-702, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. ledna 2021, č. j. 68 C 57/2012-627, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. ledna 2021, č. j. 68 C 57/2012-627, zamítl žalobu o určení neúčinnosti (dvou) darovacích smluv ze dne 12. května 2009, jimiž dárce (J. E. T. – dále též jen „dárce“ nebo „dlužník“) převedl na žalované (D. T. a P. A. T.) v žalobě označené nemovitosti v XY, katastrálních územích XY a XY (dále též jen „darovací smlouvy“) [výrok I.], a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že: 1) Dne 20. dubna 2012 podala (původní) žalobkyně (H. M. T.) proti žalovaným žalobu na určení neúčinnosti darovacích smluv. 2) Dne 10. května 2012 (původní) žalobkyně zemřela; usnesením ze dne 9. dubna 2013, č. j. 68 C 57/2012-92, soud prvního stupně – vycházeje z § 107 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), rozhodl, že v řízení bude pokračováno s J. T. (dále jen „žalobce“), který je jejím dědicem a procesním nástupcem (viz osvědčení závěti Nejvyšším soudem státu Victoria ze dne 17. října 2012; Městský soud v Praze k odvolání žalovaných usnesením ze dne 25. února 2014, č. j. 64 Co 400/2013-149, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. 3) Právní předchůdci účastníků řízení (A. J. T. a A. T.) opustili Československo po roce 1948; nemovitosti, které vlastnili na území Československa, byly zkonfiskovány ve prospěch státu. A. J. T. zemřel XY, A. T. zemřela XY. 4) Počátkem roku 1990 se potomci výše jmenovaných [(původní) žalobkyně, dárce a P. A. T.] setkali v Austrálii a uzavřeli dohodu o společném postupu, jde-li o znovuzískání nemovitostí na území bývalého Československa, v tom smyslu, aby ten z nich, který bude splňovat podmínky pro vydání nemovitostí dle „restitučních zákonů“, mohl tyto nemovitosti nabýt do svého výlučného vlastnictví; následně měly být nemovitosti „rozděleny“ mezi všechny sourozence. Podmínky určené „restitučními zákony“ splnil J. E. T., který o jejich vrácení požádal v roce 1991, přičemž nemovitosti mu byly následně vydány (viz označené dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jakož i označená rozhodnutí „pozemkového úřadu“). Další část nemovitostí, které jmenovaný převedl darovacími smlouvami na žalované, tento nabyl kupními smlouvami. 5) Vzhledem k tomu, že následná jednání o rozdělení nemovitostí „selhala“, podala (původní) žalobkyně (a další příbuzní) dne 2. října 1998 proti dlužníku žalobu k Nejvyššímu soudu (australského) státu Victoria; ta byla vedena pod č. 7393/1998. 6) Dne 23. února 2001 bylo mezi (původní) žalobkyní, dalšími příbuznými a dlužníkem zahájeno formální mediační řízení, které mělo za cíl dosáhnout smírného řešení sporu. V tomto řízení uzavřeli jeho účastníci dne 23. února 2001 písemnou dohodu označenou „Terms of Settlement“ (dále jen „dohoda“), kterou se dlužník zavázal převést na (původní) žalobkyni a další příbuzné nemovitosti (v dohodě konkretizované) nacházející se v Německu, na Slovensku a v České republice, a to ve lhůtě do dvanácti měsíců od jejího uzavření, případně (nebude-li to možné) nemovitosti zpeněžit a výnos rozdělit mezi tyto osoby; uzavření dohody bylo oznámeno dne 28. února 2001 soudu, který řízení ve věci zastavil. Pro případ, že dlužník nesplní povinnost plynoucí z dohody, si smluvní strany ujednaly možnost vyvolat řízení, kterým soud dlužníku nařídí uhradit spravedlivou náhradu za porušení dohody. Vzhledem k tomu, že dlužník povinnosti dle dohody nesplnil, Nejvyšší soud státu Victoria mu uložil (rozhodnutím ze dne 28. října 2009, sp. zn. 7393/98) uhradit (původní) žalobkyni náklady řízení ve výši 81.914,40 australských dolarů; následným rozhodnutím ze dne 11. prosince 2009, sp. zn. S CI 1998 07393, mu uložil, aby uhradil (původní) žalobkyni 4.740.830,- EUR a úroky z prodlení ve výši 296.079,- EUR (dále jen „rozhodnutí australského soudu“). 7) Vlastnické právo k nemovitostem ve prospěch žalovaných podle darovacích smluv bylo vloženo do katastru nemovitostí s účinností k 14. květnu 2009. 8) V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 195/95 se (původní) žalobkyně domáhala vůči (tamním) žalovaným (dlužníku a Bytovému podniku Prahy 1, s. p. v likvidaci) vydání (specifikovaných) ideálních podílů na nemovitostech v katastrálním území XY; rozsudkem ze dne 18. března 1998, č. j. 25 C 195/95-40, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 1998, č. j. 20 Co 381/98-58, byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že (původní) žalobkyně neuplatnila nárok vůči povinné osobě v prekluzivní lhůtě. 9) Podle usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. dubna 2012, č. j. 48 EXE 522/2012-75, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2013, č. j. 19 Co 251/2012-121, (původní) žalobkyně (jako věřitelka dle rozhodnutí australského soudu) nedoložila „potvrzení o vzájemnosti uznávání obdobných rozsudků českých soudů v Austrálii“, které je jednou ze zákonných podmínek pro uznání cizích rozhodnutí podle ustanoveni § 64 písm. e) zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMPS“). Na tomto základě soud prvního stupně, poté, co zamítl další důkazní návrhy účastníků, dospěl k následujícím právním závěrům: a) Restituce neprávem odňatého majetku, k nimž docházelo na základě právních předpisů přijatých na počátku 90. let, jsou ovládány řadou základních právních principů; jedním z nich je zásada legality, jejíž prvotní smysl spočívá v tom, že podmínky pro restituce jsou stanoveny zákonem, eventuelně prováděcími právními předpisy. Je věcí suverénního rozhodnutí státu, zda přistoupí k restitucím (a za jakých podmínek a v jakém rozsahu budou majetkové křivdy odčiněny). K nejvýznamnějším z nich patří zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, zákon o mimosoudních rehabilitacích a zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. b) Dohoda obchází české restituční předpisy, když podle ní měl být (restituční) nárok uspokojen i ve vztahu k osobám, které „nebylo možno považovat za oprávněné osoby, respektive by nesplnily zákonné podmínky do uplynutí lhůt určených k uplatnění těchto nároků“. Dohoda je tudíž neplatná podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a to pro obcházení zákona o mimosoudních rehabilitacích. Jde o neplatnost absolutní, která nastává ze zákona a jíž se může dovolat každý; působí ex tunc, nemůže konvalidovat a státní orgány (včetně soudů) k ní přihlíží z úřední povinnosti. V případě, že by o dohodě rozhodoval český soud podle ustanovení § 99 odst. 2 o. s. ř., musel by návrh na její schválení zamítnout pro rozpor s právními předpisy. c) Z tohoto pohledu žalobce nemá vymahatelnou pohledávku, na jejímž základě by mohl úspěšně uplatnit odpor či žalobu podle ustanovení § 42a obč. zák. d) Jednou z podmínek odporovatelnosti právního úkonu podle ustanovení § 42a obč. zák. je (i) úmysl dlužníka zkrátit uspokojení pohledávky věřitele, který v sobě zahrnuje i vědomost dlužníka o tom, že již nemá další dostatečný majetek k uspokojení takové pohledávky, popřípadě i pohledávek jiných věřitelů. Pro přijetí závěru, zda právní úkon dlužníka zkracuje usp