29 Cdo 601/2008 — Nejvyšší soud

29 Cdo 601/2008 citace  Právní věta: Z toho, že věřitel nabyvatele privatizovaného majetku (dlužníka) nepodal návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka a že dlužníkův úpadek byl řešen vyrovnáním ve smyslu § 46 a násl. zákona č. 328/1991 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), které bylo soudem dlužníku povoleno, potvrzeno a následně jím i splněno, nelze dovozovat, že věřitel nevyužil všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku (dlužníku) ve smyslu § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění účinném od 6. 12. 1994 do 30. 4. 2005. Posledním právním prostředkem, jehož „nevyužití“ lze za takové situace při úvaze o splnění podmínek, za kterých za splnění závazků vzniklých před 13. 8. 1993, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace, ručí stát (dříve Fond národního majetku České republiky) přičítat k tíži věřitele, je přihláška pohledávky do vyrovnání. Pro určení výše pohledávky (včetně jejího příslušenství), za kterou stát (dříve Fond národního majetku České republiky) ručí za podmínek uvedených v § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění účinném od 6. 12. 1994 do 30. 4. 2005 věřiteli nabyvatele privatizovaného majetku, je rozhodný stav pohledávky v době, kdy na nabyvatele privatizovaného majetku přešla s privatizovaným majetkem. Jestliže dlužník při částečné úhradě věřitelovy pohledávky přihlášené do vyrovnání vedeného podle § 46 a násl. zákona č. 328/1991 Sb. neurčil jinak a jestliže tuto otázku neřešila ani hmotněprávní úprava, platí o způsobu, jakým se dlužníkovo plnění započte na úhradu věřitelovy přihlášené pohledávky, zásada proporcionality (poměrného vyrovnání příslušenství i jistiny), naplňující cíl vyrovnání ve smyslu § 2 odst. 3 uvedeného zákona. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 6. 2011 Spisová značka:29 Cdo 601/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.601.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Privatizace Ručení Vyrovnání Dotčené předpisy:§ 15 odst. 3 předpisu č. 92/1991Sb. ve znění od 06.12.1994 do 30.05.2005 § 52 odst. 2 ZKV ve znění do 31.12.2007 § 2 odst. 3 ZKV ve znění do 31.12.2007 Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:27. 7. 2011 Publikováno ve sbírce pod číslem:148 / 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 601/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph. D., LL. M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, PSČ 110 00, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, PSČ 120 00, za účasti společnosti Zetor, a. s., se sídlem v Brně, Trnkova 111, identifikační číslo osoby 46346074, zastoupené JUDr. Janem Žákem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Vlašimská 13, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalované, o zaplacení částky 371.606.238,05 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 199/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2007, č. j. 5 Cmo 245/2007-190, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2007, č. j. 5 Cmo 245/2007-190, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 10. ledna 2007, č. j. 34 Cm 199/2004-115, zamítl Městský soud v Praze žalobu kterou se žalobkyně Československá obchodní banka, a. s. domáhala vůči žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (procesní nástupkyni původního žalovaného Fondu národního majetku České republiky - dále též jen „Fond“), za účasti společnosti  Zetor, a. s., jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalované, zaplacení částky 371,606.238,05 Kč s 9,5 % „úrokem z prodlení“ za dobu od 25. září 2004 do zaplacení (bod I. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že: 1/ Žalobkyně (jako věřitelka) uzavřela dne 15. září 1989 se státním podnikem Zetor Brno (jako dlužníkem)   smlouvu o úvěru (dále též jen „úvěrová smlouva“), na základě které poskytla  státnímu podniku překlenovací úvěr ve výši 1,364,662.500,- ESP. Státní podnik se zavázal splatit úvěr, včetně sjednaných úroků, nejpozději do 30. září 1994, což se nestalo. 2/ Fond (jako převodce) uzavřel dne 19. července 1999 s vedlejším účastníkem (jako nabyvatelem) smlouvu o prodeji privatizovaného majetku státního podniku (v režimu zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby). 3/ Vedlejší účastník uznal notářským zápisem ze dne 29. prosince 1999 vůči žalobkyni závazek z úvěrové smlouvy, přičemž podle onoho uznání činil nesplacený zůstatek úvěru vyčíslený k 30. listopadu 1999 částku 507.115.348,66 Kč. 4/ Vedlejší účastník podal  14. července 2000 u Krajského soudu v Brně návrh na povolení vyrovnání. 5/ Usnesením ze dne 21. února 2001, č. j. 26 Kv 4/2000-130, Krajský soud v Brně vyrovnání povolil. 6/ Usnesením ze dne 18. května 2001, č. j. 26 Kv 4/2000-347, které nabylo právní moci,  Krajský soud v Brně vyrovnání potvrdil. 7/ Usnesením ze dne 23. května 2002, č. j. 26 Kv 4/2000-459, prohlásil Krajský soud v Brně vyrovnání za skončené. 8/ Žalobkyně přihlásila 13. března 2001 pohledávku  z úvěrové smlouvy do vyrovnání ve výši 529.345.807,24 Kč s příslušenstvím (celkem bylo přihlášeno 530.866.054,53 Kč); předtím ji soudně neuplatňovala. 9/ Vedlejší účastník v souladu potvrzeným vyrovnáním uhradil žalobkyni na  pohledávku zjištěnou v přihlášené výši dne 19. června 2002 částku 159.259.816,30 Kč (30 % přihlášené pohledávky). Žalobkyně poskytnutou platbu započetla přednostně na příslušenství pohledávky. 10/ Žalobkyně podáním datovaným 15. září 2004 vyzvala Fond, aby do 24. září 2004 splnil ručitelský závazek z úvěrové smlouvy co do částky 371.606.238,05 Kč, odkazujíc potud na ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. Na tomto základě soud uzavřel, že: 1/ K uznání závazku došlo v době, kdy právo žalobkyně na vrácení poskytnutých prostředků již bylo promlčeno ve smyslu § 397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). 2/ V intencích § 63 odst. 1 věty první  a odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu  a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), by právo žalobkyně požadovat zaplacení neuhrazeného  zbytku pohledávky po ručiteli nezaniklo splněním vyrovnání vedlejším účastníkem. 3/ Ručitelský závazek žalované podle § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění účinném od 6. prosince 1994) však v tomto případě nevznikl, neboť žalobkyně nevyužila všech právních prostředků pro vymožení pohledávky po vedlejším účastníku. Vyrovnací řízení zahájené vedlejším účastníkem (dlužníkem) v tomto ohledu nelze postavit na roveň konkursnímu řízení, o němž hovoří posledně označené ustanovení a není jisto, že vyrovnání bylo co do výtěžnosti pohledávky výhodnější než případný konkurs. Míra uspokojení pohledávek jednotlivých věřitelů se totiž mohla měnit v průběhu času v závislosti na momentální situaci dlužníka. Žalobkyně nepodala návrh na prohlášení konkursu na majetek vedlejšího účastníka, ani se nedomáhala přiznání pohledávky vůči vedlejšímu účastníku žalobou. Ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. nelze vykládat tak, že věřiteli je dáno na výběr, jaké prostředky při vymáhání své pohledávky za dlužníkem využije; naopak je jeho povinností využít zde vyjmenovaných právních instrumentů. 4/ Vzhledem k závěrům obsaženým výše již nebylo nutné zabývat se správností způsobu, jakým žalobkyně započetla platby poskytnuté jí na úhradu pohledávky vedlejším účastníkem ve vyrovnání na jistinu a příslušenství pohledávky.   K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem ze dne 2. října 2007 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, přičemž jistinu přiznal spolu s 9,5 % „úrokem“ za dobu od 25. září 2004 do zaplacení  (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která dále doplnil o údaj z úvěrové smlouvy, podle nějž byl smluvený úvěr úvěrem kontokorentním, jenž měl být splácen ze zdrojů připisovaných na označený účet. Úvěr byl úročen 12 % s tím, že při nesplnění povinností dlužníkem může být zvýšen až na dvojnásobek. Na takto doplněném skutkovém základě pak uzavřel, že: 1/ Ručitelský závazek žalované ve smyslu § 15 odst. 3