29 Cdo 601/2008 – Nejvyšší soud

29 Cdo 601/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph. D., LL. M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, PSČ 110 00, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, PSČ 120 00, za účasti společnosti Zetor, a. s., se sídlem v Brně, Trnkova 111, identifikační číslo osoby 46346074, zastoupené JUDr. Janem Žákem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Vlašimská 13, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalované, o zaplacení částky 371.606.238,05 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 199/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2007, č. j. 5 Cmo 245/2007-190, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2007, č. j. 5 Cmo 245/2007-190, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 10. ledna 2007, č. j. 34 Cm 199/2004-115, zamítl Městský soud v Praze žalobu kterou se žalobkyně Československá obchodní banka, a. s. domáhala vůči žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (procesní nástupkyni původního žalovaného Fondu národního majetku České republiky - dále též jen „Fond“), za účasti společnosti  Zetor, a. s., jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalované, zaplacení částky 371,606.238,05 Kč s 9,5 % „úrokem z prodlení“ za dobu od 25. září 2004 do zaplacení (bod I. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že: 1/ Žalobkyně (jako věřitelka) uzavřela dne 15. září 1989 se státním podnikem Zetor Brno (jako dlužníkem)   smlouvu o úvěru (dále též jen „úvěrová smlouva“), na základě které poskytla  státnímu podniku překlenovací úvěr ve výši 1,364,662.500,- ESP. Státní podnik se zavázal splatit úvěr, včetně sjednaných úroků, nejpozději do 30. září 1994, což se nestalo. 2/ Fond (jako převodce) uzavřel dne 19. července 1999 s vedlejším účastníkem (jako nabyvatelem) smlouvu o prodeji privatizovaného majetku státního podniku (v režimu zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby). 3/ Vedlejší účastník uznal notářským zápisem ze dne 29. prosince 1999 vůči žalobkyni závazek z úvěrové smlouvy, přičemž podle onoho uznání činil nesplacený zůstatek úvěru vyčíslený k 30. listopadu 1999 částku 507.115.348,66 Kč. 4/ Vedlejší účastník podal  14. července 2000 u Krajského soudu v Brně návrh na povolení vyrovnání. 5/ Usnesením ze dne 21. února 2001, č. j. 26 Kv 4/2000-130, Krajský soud v Brně vyrovnání povolil. 6/ Usnesením ze dne 18. května 2001, č. j. 26 Kv 4/2000-347, které nabylo právní moci,  Krajský soud v Brně vyrovnání potvrdil. 7/ Usnesením ze dne 23. května 2002, č. j. 26 Kv 4/2000-459, prohlásil Krajský soud v Brně vyrovnání za skončené. 8/ Žalobkyně přihlásila 13. března 2001 pohledávku  z úvěrové smlouvy do vyrovnání ve výši 529.345.807,24 Kč s příslušenstvím (celkem bylo přihlášeno 530.866.054,53 Kč); předtím ji soudně neuplatňovala. 9/ Vedlejší účastník v souladu potvrzeným vyrovnáním uhradil žalobkyni na  pohledávku zjištěnou v přihlášené výši dne 19. června 2002 částku 159.259.816,30 Kč (30 % přihlášené pohledávky). Žalobkyně poskytnutou platbu započetla přednostně na příslušenství pohledávky. 10/ Žalobkyně podáním datovaným 15. září 2004 vyzvala Fond, aby do 24. září 2004 splnil ručitelský závazek z úvěrové smlouvy co do částky 371.606.238,05 Kč, odkazujíc potud na ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. Na tomto základě soud uzavřel, že: 1/ K uznání závazku došlo v době, kdy právo žalobkyně na vrácení poskytnutých prostředků již bylo promlčeno ve smyslu § 397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). 2/ V intencích § 63 odst. 1 věty první  a odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu  a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), by právo žalobkyně požadovat zaplacení neuhrazeného  zbytku pohledávky po ručiteli nezaniklo splněním vyrovnání vedlejším účastníkem. 3/ Ručitelský závazek žalované podle § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění účinném od 6. prosince 1994) však v tomto případě nevznikl, neboť žalobkyně nevyužila všech právních prostředků pro vymožení pohledávky po vedlejším účastníku. Vyrovnací řízení zahájené vedlejším účastníkem (dlužníkem) v tomto ohledu nelze postavit na roveň konkursnímu řízení, o němž hovoří posledně označené ustanovení a není jisto, že vyrovnání bylo co do výtěžnosti pohledávky výhodnější než případný konkurs. Míra uspokojení pohledávek jednotlivých věřitelů se totiž mohla měnit v průběhu času v závislosti na momentální situaci dlužníka. Žalobkyně nepodala návrh na prohlášení konkursu na majetek vedlejšího účastníka, ani se nedomáhala přiznání pohledávky vůči vedlejšímu účastníku žalobou. Ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. nelze vykládat tak, že věřiteli je dáno na výběr, jaké prostředky při vymáhání své pohledávky za dlužníkem využije; naopak je jeho povinností využít zde vyjmenovaných právních instrumentů. 4/ Vzhledem k závěrům obsaženým výše již nebylo nutné zabývat se správností způsobu, jakým žalobkyně započetla platby poskytnuté jí na úhradu pohledávky vedlejším účastníkem ve vyrovnání na jistinu a příslušenství pohledávky. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem ze dne 2. října 2007 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, přičemž jistinu přiznal spolu s 9,5 % „úrokem“ za dobu od 25. září 2004 do zaplacení  (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která dále doplnil o údaj z úvěrové smlouvy, podle nějž byl smluvený úvěr úvěrem kontokorentním, jenž měl být splácen ze zdrojů připisovaných na označený účet. Úvěr byl úročen 12 % s tím, že při nesplnění povinností dlužníkem může být zvýšen až na dvojnásobek. Na takto doplněném skutkovém základě pak uzavřel, že: 1/ Ručitelský závazek žalované ve smyslu § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. je dán. 2/ Stát neručil za závazky státních podniků, takže riziko případné nedobytnosti pohledávek nesli již v době vydání zákona č. 92/1991 Sb. věřitelé státních podniků. Také zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, v době vydání zákona č. 92/1991 Sb. určoval v § 128 odst. 2, že dluh lze převzít jen se souhlasem věřitele. Ustanovení § 15  odst. 3 věty první zákona č. 92/1991 Sb. tak představovala průlom do této zásady, jenž byl věřiteli kompenzován státní garancí za splnění závazku novým dlužníkem. Není-li privatizace (a s ní souvisejícího přechodu dluhu na jinou povinnou osobu), nenastává ani ručení státu. Není proto podstatné, co se událo před privatizací majetku, nýbrž, zda věřitel po privatizaci vymáhal pohledávku vůči  novému (nikoli původnímu) dlužníku. Pro danou věc je z tohoto pohledu významné jen to, zda žalobkyně postupovala řádně po srpnu 1999, kdy došlo k privatizaci státního podniku. 3/ Při výkladu ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. nelze akcentovat jen jazykový výklad (v tom smyslu, že by věřitel byl vždy povinen podat žalobu, v případě úspěchu přikročit k exekuci a nebude-li v ní uspokojen, požádat o prohlášení konkursu na majetek dlužníka). Logicky a věcně lze uvedené ustanovení vyložil pouze tak, že věřitel je povinen využít i krajních prostředků, které mu právo dává k tomu, aby dosáhl uspokojení pohledávky. I když tedy nestihl podat žalobu nebo absolvovat exekuční řízení předtím, než byl k návrhu jiné osoby prohlášen konkurs na majetek dlužníka, jistě musí stačit, přihlásí-li pohledávku do konkursu.  A není-li dlužník zjevně ve stavu úpadku, jistě není nutné formálně (a neúspěšně) podat návrh na prohlášení konkursu.  Odtud je podle odvolacího soudu zcela zřejmé, že přihlášení pohledávky ve vyrovnávacím řízení je stejně ultimativním způsobem uplatnění pohledávky, jako je řízení exekuční nebo přihláška pohledávky v řízení konkursním. Ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. tedy nelze vyložit jinak, než že v něm jsou uvedeny jen základní případy konečných možností, jimiž může být věřitel uspokojen, aniž by bylo namístě vylučovat jiné. Zahájení vyrovnacího řízení přitom (na rozdíl od případů zmíněných v označeném ustanovení) není v dispozici věřitele, takže logicky nemělo smysl mu takovou povinnost ukládat. Za splnění podmínek daného ustanovení pro vznik ručení státu lze tedy v obecné poloze pokládat i přihlášku pohledávky ve vyrovnacím řízení. Obecně pak jistě platí, že uspokojení věřitelů ve vyrovnacím řízení bývá zpravidla podstatně vyšší než v řízení konkursním. 4/ Ani v režimu úvah obsažených v předchozím odstavci však nelze na věc pohlížet jen formálně