29 ICdo 103/2020 – Nejvyšší soud

MSPH 88 INS XY 188 ICm XY 29 ICdo 103/2020-168 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce JUDr. Ing. Pavla Fabiana, se sídlem v Brně, Marešova 304/12, PSČ 602 00, jako insolvenčního správce dlužníka J. H., zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Rahmem, advokátem, se sídlem v Českém Brodě, Tuchorazská 1354, PSČ 282 01, proti žalovaným 1/ J. H., narozené XY, a 2/ P. H., narozenému XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr.  Robertem Kučerou, advokátem, se sídlem v Praze, Dukelských hrdinů 471/29, PSČ 170 00, o určení neúčinnosti právního jednání, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 188 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. H., narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS XY, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2020, č. j. 188 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 88 INS XY), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2020, č. j. 188 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 88 INS XY), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 11. listopadu 2019, č. j. 188 ICm XY, ve znění usnesení ze dne 12. prosince 2019, č. j. 188 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl o odpůrčí žalobě podané žalobcem (JUDr. Ing. Pavlem Fabianem, jako insolvenčním správcem dlužníka J. H.), tak, že: [1] Určil, že darovací smlouva uzavřená mezi dlužníkem jako dárcem a žalovanými (J. H. a P. H.) jako obdarovanými dne 12. února 2016, na základě které bylo převedeno vlastnické právo k pozemku č. XY a bytové jednotce č. 315/8 v domě č. XY, na parcele č. XY, spolu se spoluvlastnickým podílem o velikosti 6410/123090 na společných částech domu č. XY a pozemku č. XY, zapsané na listu vlastnictví XY, XY a XY, v katastrálním území XY (dále jen „darovací smlouva“ a „sporné nemovitosti“), je neúčinná (bod I. výroku). [2] Uložil žalovaným povinnost vydat sporné nemovitosti do majetkové podstaty dlužníka (bod II. výroku). [3] Rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku) a o poplatkové povinnosti žalovaných (usnesením ze dne 12. prosince 2019). 2. Insolvenční soud vyšel (mimo jiné) z toho, že: [1] Dlužník a žalovaní jsou příbuzní v řadě přímé (žalovaní jsou rodiči dlužníka); jde o osoby blízké (§ 22 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“). [2] Dne 27. ledna 2012 uzavřeli Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s. (dále jen „MP“), a dlužník smlouvu o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření č. 3492722851 na částku 1 700 000 Kč. Účelem úvěru byla koupě sporných nemovitostí; splacení úvěru bylo zajištěno zástavním právem ke sporným nemovitostem (v té době ve vlastnictví zástavce M. P.). Téhož dne uzavřeli MP a dlužník smlouvu o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření č. 3492722852 na částku 300 000 Kč; i tento úvěr byl určen na nákup sporných nemovitostí. Splacení úvěru bylo zajištěno zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví žalovaných. [3] Dne 30. listopadu 2012 uzavřeli MP a dlužník smlouvu o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření č. 3492722853 na částku 970 000 Kč; účelem použití úvěru byla úhrada za převod členských práv (podílu) v právnické osobě. Splácení úvěru bylo zajištěno zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví žalovaných. [4] Dne 24. září 2015 uzavřeli Česká spořitelna, a. s. (dále jen „ČS“) a žalovaní smlouvy o hypotečních úvěrech č. 543149119 a č. 543132149 na částky 2 483 922 Kč a 1 831 943 Kč. Účelem poskytnutí úvěru bylo (mimo jiné) zaplacení dluhů dlužníka z titulu úvěrů poskytnutých dlužníku MP. Pohledávky ČS z titulu zmíněných smluv byly zajištěny zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví žalovaných. [5] Dne 25. září 2015 vystavila MP potvrzení, podle kterých byly (výše uvedené) úvěry včetně příslušenství zcela splaceny. [6] Dne 12. února 2016 uzavřeli dlužník a žalovaní darovací smlouvu. [7] K 13. září 2015 činila obvyklá cena sporných nemovitostí 2 420 000 Kč; k 7. září 2017 pak 2 510 000 Kč. [8]  Usnesením ze dne 15. června 2017, č. j. MSPH 88 INS XY, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, na jeho majetek prohlásil konkurs a insolvenčním správcem ustanovil žalobce. 3. Na tomto základě (a vyhodnocení dalších provedených důkazů, včetně výpovědí označených svědků a žalovaných) insolvenční soud ‒ odkazuje na ustanovení § 235, § 236, § 239 odst. 1 a 3, § 240 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a ustanovení § 6, § 8, § 545, § 546, § 547, § 555, § 556, § 1936, § 2055 a § 2061 o. z. ‒ dospěl k závěru, podle něhož je darovací smlouva (bezúplatným) právním jednáním (právním jednáním bez přiměřeného protiplnění), které je neúčinné podle § 240 insolvenčního zákona. Podle insolvenčního soudu nelze při výkladu dotčených právních jednání učinit závěr o jednotě úmyslu dlužníka a žalovaných, který by zahrnoval darování ze strany žalovaných dlužníku (ve smyslu úhrady jeho dluhů) a následně darování sporných nemovitostí dlužníkem žalovaným, tak, aby v rozsahu hodnot, které se kryjí, bylo možno uvažovat o směně. Ač byl úmysl stran v případě darovací smlouvy vyjádřen jasně (ve smyslu bezúplatného nabytí sporných nemovitostí ve snaze vyhnout se daňové povinnosti), právní jednání spočívající v zaplacení závazků dlužníka žalovanými bylo plněním za jiného (důvod pro takové plnění nebyl zjištěn), které byla MP povinna přijmout. Jakkoli v případě vzájemného darování může (obecně) jít o dvě (nebo více) samostatných smluv, v poměrech dané věci šlo o dvě (různá) právní jednání, konkrétně plnění za jiného a následné darování. Darovací smlouvu uzavřeli dlužník a žalovaní v době, kdy byl dlužník v úpadku. K poukazu žalovaných na korektiv dobrých mravů insolvenční soud uvedl, že potud žalovaní pomíjejí jasný rozpor ve vlastních tvrzeních ohledně „volby“ darování za účelem vyhnutí se daňové povinnosti. Jinými slovy, byl-li by pravdivý úmysl stran ohledně směny a nikoli darování, šlo by o obcházení zákona (neplacení daní), které nepožívá právní ochrany. 4. K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem: [1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). [2] Uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 8 228 Kč (druhý výrok). 5. Odvolací soud ‒ cituje ustanovení § 235, § 236, § 239 odst. 1 a 3 a § 240 insolvenčního zákona a ustanovení § 22, § 1724 odst. 1, § 1888 odst. 1 a § 2055 odst. 1 o. z. a odkazuje na závěry formované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 307/2014 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 64/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 64/2017“), který je, stejně jako další níže zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu], a v rozsudku ze dne 30. září 2015, sp. zn. 29 ICdo 17/2013 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2016, pod číslem 101) – v prvé řadě přitakal závěrům insolvenčního soudu, podle nichž dlužník převedl sporné nemovitosti na žalované jako osoby blízké; bylo tak výslovně na žalovaných, aby tvrdili a prokázali, že dlužník v době uzavření darovací smlouvy nebyl v úpadku. V tomto směru zůstali žalovaní v řízení před insolvenčním soudem nečinní a námitky, které vznesli v odvolacím řízení, jsou opožděné. Darovací smlouva je typickým právním jednáním, na jehož základě obdarovaný neposkytuje dárci žádnou úplatu či jiné protiplnění; jde proto o právní jednání bez přiměřeného protiplnění (§ 240 insolvenčního zákona). Odvolací soud se přiklonil k názoru insolvenčního soudu, že plnili-li žalovaní na závazky dlužníka u MP, plnili dluh za jiného podle § 1936 o. z. 6. Podle odvolacího soudu bylo v řízení prokázáno, že nejprve žalovaní „vyvázali dlužníka z dluhů u MP jejich úhradou a poté byli dlužníkem obdarováni“. Dále bylo prokázáno, že žalovaní zajistili „část úvěrových prostředků dlužníka“ zástavním právem k vlastní nemovité věci; v případě nesplnění povinnosti dlužníka vůči MP, by se tato „hojila“ z titulu zástavy, pročež bylo v zájmu žalovaných, aby byl závazek dlužníka řádně splacen a „nedošlo“ ke zpeněžení zástavy. Odvolací soud vzal v úvahu, že obě samostatná jednání (plnění za jiného a uzavření darovací smlouvy) mohla mít souvislost a zabýval se dále tím, zda se dlužníku dostalo za darované nemovitosti přiměřené protiplnění. K tomu uvedl, že žalovaní zaplatili na pohledávky MP za dlužníkem celkem částku 2 982 351 Kč, přičemž „minimálně“ 1/3 těchto pohledávek byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví žalovaných; plněním ve prospěch MP tak žalovaní „vyplatili poskytnutou zástavu“ a dosáhli výmazu zástavních práv. Z jimi uhrazené částky je tak nutno „odečíst“ minimálně částku 1 070 000 Kč, takže i v případě úvahy o poskytnutí protiplnění dlužníku by za darované sporné nemovitosti v hodnotě 2 500 000 Kč dlužník obdrž