29 ICdo 104/2021 – Nejvyšší soud

KSOS 25 INS 10525/2016 32 ICm 3249/2016 29 ICdo 104/2021-236 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně Ing. Ivany Tesařové, se sídlem v Karviné, Nedbalova 2412/9, PSČ 735 06, identifikační číslo osoby 47982594, zastoupené JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem, se sídlem ve Frýdku-Místku, Ó. Lysohorského 702, PSČ 738 01, proti žalovanému Ing. Lee Loudovi, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Správa pohledávek OKD, a. s., zastoupenému JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, PSČ 603 00, o určení pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 ICm 3249/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Správa pohledávek OKD, a. s., se sídlem v Karviné, Stonavská 2179, PSČ 735 06, identifikační číslo osoby 26863154, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 10525/2016, o žalobě pro zmatečnost podané žalobkyní proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. května 2017, č. j. 32 ICm 3249/2016-24, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. února 2018, č. j. 32 ICm 3249/2016, 18 VSOL 288/2017-44 (KSOS 25 INS 10525/2016), o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. května 2021, č. j. 32 ICm 3249/2016, 13 VSOL 75/2021-183 (KSOS 25 INS 10525/2016), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 25. května 2017, č. j. 32 ICm 3249/2016-24, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (Ing. Ivana Tesařová) domáhala vůči žalovanému (Ing. Lee Loudovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka Správa pohledávek OKD, a. s.) určení, že její pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka přihláškou č. P465 ve výši 6 400 365 Kč je co do důvodu a výše po právu (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). 2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. února 2018, č. j. 32 ICm 3249/2016, 18 VSOL 288/2017-44 (KSOS 25 INS 10525/2016), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Dovolání žalobkyně proti tomuto rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 27. srpna 2019, sen. zn. 29 ICdo 103/2018. 4. Ústavní stížnost žalobkyně podanou proti rozsudku insolvenčního soudu ze dne 25. května 2017 a proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 6. února 2018 Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. listopadu 2020, sp. zn. IV. ÚS 3049/20 (jako podanou po uplynutí zákonné lhůty). 5. Podáním datovaným 5. listopadu 2019, došlým insolvenčnímu soudu 7. listopadu 2019, podala žalobkyně proti rozsudku insolvenčního soudu ze dne 25. května 2017 a proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 6. února 2018 žalobu pro zmatečnost. 6. Usnesením ze dne 25. listopadu 2020, č. j. 32 ICm 3249/2016-128, insolvenční soud žalobu pro zmatečnost zamítl (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). 7. Insolvenční soud neshledal důvod zmatečnosti dle ustanovení § 229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), když žalobkyně brojila proti postupu insolvenčního správce, který nelze úspěšně napadnout žalobou pro zmatečnost. K námitce žalobkyně o nesprávném doručování insolvenční soud uvedl, že je-li fyzická osoba zároveň podnikatelem, neznamená to, že tyto osoby existují jako oddělené osoby se samostatnou právní osobností. Není tedy nesprávný postup soudu, jenž doručoval osobě, kterou označil jako „nepodnikatele“, na „nepodnikatelskou“ adresu, ačkoliv žalobkyně podala žalobu jako podnikatelka s uvedením adresy jejího sídla. Zdůraznil, že žalobkyně byla zastižena a písemnost si převzala. Insolvenční soud uzavřel, že v dané věci nedošlo k nesprávnému postupu soudu, kterým byla účastníku odňata možnost jednat před soudem. 8. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). 9. Odvolací soud ̶ cituje ustanovení § 229 odst. 3, § 234 odst. 1 a § 235 odst. 2 o. s. ř. a odkazuje na označenou judikaturu Nejvyššího soudu ̶ se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že řízení o incidenční žalobě není zatíženo zmatečnostní vadou ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. Nad rámec úvah insolvenčního soudu uvedl, že oba soudy rozhodly ve věci bez nařízení jednání se souhlasem účastníků; proto žalobkyni nebylo postupem soudu odňato právo zúčastnit se jednání, být vyslechnuta, činit přednesy a navrhovat důkazy. 10. Odvolací soud přisvědčil insolvenčnímu soudu, že vyrozumění o popření pohledávky zasílá insolvenční správce (nikoliv soud), který je samostatným procesním subjektem. Nesprávný postup insolvenčního správce není vadným postupem soudu, proti němuž lze brojit žalobou pro zmatečnost. Podle odvolacího soudu žalobkyně v řízení o žalobě pro zmatečnost napadá skutkové závěry. 11. Dále odvolací soud konstatoval, že v řízení o incidenční žalobě soudy obou stupňů v záhlaví rozsudků nesprávně označily žalobkyni jako fyzickou osobu „nepodnikatelku“ a doručovaly jí na adresu bydliště, přestože v žalobě se označila jako podnikatelka s uvedením identifikačního čísla a sídla. Tento nesprávný postup ale není zmatečnostní vadou, když žalobkyně rozsudky prokazatelně převzala do vlastních rukou. 12. Proti té části prvního výroku rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil bod I. výroku usnesení insolvenčního soudu ve věci samé (posuzováno podle obsahu dovolání), podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil. 13. Přípustnost dovolání dovolatelka vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právních otázek, které nebyly dovolacím soudem dosud řešeny. Konkrétně jde o tyto otázky: [1] Lze pochybení insolvenčního správce postavit na roveň pochybení soudu? [2] Stanoví-li zákon, že poučení poskytne účastníku insolvenční správce nebo soud a insolvenční správce poučení neposkytne, je povinen poučení poskytnout soud? 14. Dovolatelka namítá, že v incidenčním sporu byla nesprávně označena jako fyzická osoba, přestože pohledávku přihlásila jako podnikající fyzická osoba. Proto i rozhodnutí ve věci samé jí bylo doručeno na jinou adresu, než kterou uvedla, a to bez předchozí snahy o doručení na označenou adresu. 15. Dále tvrdí, že protokol o přezkumném jednání nebyl řádně zveřejněn v insolvenčním rejstříku. Žalovanému vytýká, že vyrozumění o popření pohledávky nesprávně doručil jí, nikoliv jejímu právnímu zástupci. Konečně namítá, že insolvenční správce nepoučil jejího právního zástupce o nutnosti žalovat vedle insolvenčního správce i dlužníka. 16. Žalovaný ve vyjádření uvádí, že dovolatelka pouze opakuje skutková pochybení, kterých se měl dopustit v insolvenčním řízení dlužníka. Nepředkládá žádnou právní otázku, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné. 17. Pro dovolací řízení v této věci je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 18. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v ustanovení § 238 o. s. ř., odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. 19. Úvodem Nejvyšší soud konstatuje, že v rozhodnutích napadených žalobou pro zmatečnost dospěly oba soudy k závěru, že žaloba o určení pravosti a výše nevykonatelné pohledávky dovolatelky nemůže být důvodná (již) proto, že nebyla podána též proti dlužníku, ale pouze proti insolvenčnímu správci (pohledávku popřel insolvenční správce i dlužník). V řízení o žalobě pro zmatečnost dovolatelka založila svá tvrzení (zejména) na tom, že v insolvenčním řízení dlužníka nebyla řádně poučena ve smyslu § 197 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), o dalším postupu. 20. Otázky týkající se (případných) pochybení insolvenčního správce v insolvenčním řízení přípustnost dovolání nezakládají, neboť odvolací soud (i insolvenční soud) je vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyšší soudu. 21. Zmatečnostní vada řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. může nastat jen tehdy, postupoval-li (ve vztahu k účastníku řízení) nesprávně soud. Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž by znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu zákon přiznává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům apod. O zmatečnost ve smyslu § 229 od