29 ICdo 108/2016 – Nejvyšší soud

KSOS 25 INS 21401/2013 25 ICm 3256/2014 29 ICdo 108/2016-176 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Lenky Vidovičové, LL. M., se sídlem v Olomouci, Zámečnická 497/3a, PSČ 779 00, jako insolvenční správkyně dlužníka O. K. D. C. mont s. r. o., identifikační číslo osoby 25385747, proti žalovanému TIVA Property s. r. o., se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Rybná 716/24, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28620496, zastoupenému Mgr. Lukášem Mokrým, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokola Tůmy 743/16, PSČ 709 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 25 ICm 3256/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka O. K. D. C. mont s. r. o., se sídlem v Ostravě – Hulvákách, Štramberská 515/45, PSČ 703 00, identifikační číslo osoby 25385747, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 21401/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. září 2016, č. j. 25 ICm 3256/2014, 11 VSOL 47/2016-142 (KSOS 25 INS 21401/2013), takto: I. Dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. září 2016, č. j. 25 ICm 3256/2014, 11 VSOL 47/2016-142 (KSOS 25 INS 21401/2013), se odmítá v rozsahu, v němž směřovalo proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení a proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a o soudním poplatku. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: [1] Rozsudkem ze dne 21. prosince 2015, č. j. 25 ICm 3256/2014-95, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“): 1/ Určil, že právní úkon, kterým dlužník (O. K. D. C. mont s. r. o.) dne 23. září 2013 poskytl žalovanému (TIVA Property s. r. o.) peněžité plnění ve výši 4.500.000 Kč z titulu částečné úhrady dluhu ze smlouvy o půjčce ze dne 22. února 2013 (dále též jen „smlouva o půjčce“), je neúčinný vůči všem věřitelům dlužníka (bod I. věta první výroku). 2/ Uložil žalovanému vydat do 3 dnů od právní moci rozhodnutí poskytnuté plnění ve výši 4.500.000 Kč do majetkové podstaty dlužníka (bod I. věta druhá výroku). 3/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). 4/ Uložil žalovanému zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí soudní poplatek ze žaloby ve výši 2.000 Kč (bod III. výroku). [2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 109 odst. 1 písm. a/ a b/, § 111, § 166 a § 235 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z § 167 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: [3] Tím, že po zahájení insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek uhradil žalovanému část dluhu (4.500.000 Kč) ze smlouvy o půjčce, tedy ze závazku vzniklého před zahájením insolvenčního řízení, porušil dlužník omezení dispozičních oprávnění, stanovených v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení ve smyslu ustanovení § 111 insolvenčního zákona. Vyplacením finančních prostředků žalovanému se (totiž) majetková podstata zmenšila v rozsahu nikoliv zanedbatelném. [4] Dlužník (takto) porušil i ustanovení § 111 odst. 1 věty poslední insolvenčního zákona, když úhrada dluhu, který vznikl před zahájením insolvenčního řízení, není úkonem nutným k provozování (dlužníkova) podniku v rámci obvyklého hospodaření či k odvrácení hrozící škody; nelze ji podřadit ani pod některou z dalších výjimek uvedených v ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. [5] Ačkoli k zajištění pohledávky žalovaného ze smlouvy o půjčce ve výši 6 miliónů Kč uzavřel žalovaný (jako zástavní věřitel) s dlužníkem (jako zástavcem) dne 8. dubna 2013 smlouvu o zřízení zástavního práva (dále též jen „zástavní smlouva“) ke specifikovaným pohledávkám dlužníka (zástavce) za jeho dlužníkem (Univerzitou Palackého v Olomouci - dále jen „poddlužníkem“) ze smlouvy o dílo ze dne 13. března 2012 (dále též jen „smlouva o dílo“), nelze akceptovat argumentaci žalovaného, že po splatnosti „zastavených pohledávek dlužníka“ měl poddlužník v souladu s ustanovením § 167 obč. zák. plnit dluh ze smlouvy o dílo výhradně žalovanému. To by platilo, jen kdyby dlužník nebyl v insolvenci, a kdyby nenastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. [6] Byť ve smyslu článku 6.2 zástavní smlouvy dlužník neinformoval poddlužníka o zastavení pohledávek ze smlouvy o dílo (přičemž žalovaný tvrdil, že tato skutečnost nic neměnila na tom, že plnění poddlužníka na jeho dluhy ze smlouvy o dílo náleží žalovanému), s touto argumentací nelze souhlasit. Je zcela bez významu, zda závazek ze smlouvy o půjčce byl zajištěn. Ustanovení § 111 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (totiž) nečiní žádného rozdíl mezi zajištěnými a nezajištěnými závazky dlužníka. Odtud plyne, že peněžitý závazek dlužníka vzniklý před zahájením insolvenčního řízení byl splněn v rozporu s insolvenčním zákonem, lhostejno, zda byl zajištěn. [7] Byla-li pohledávka žalovaného (ze smlouvy o půjčce) zajištěna zástavním právem k pohledávkám dlužníka, měl ji žalovaný přihlásit (ve shodě s dikcí § 166 insolvenčního zákona) do insolvenčního řízení. V době zahájení insolvenčního řízení přechází oprávnění inkasovat a vymáhat zastavené pohledávky vůči poddlužníku na dlužníka, což je důsledkem účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona. Peněžité prostředky, které po zahájení insolvenčního řízení zaplatil poddlužník dlužníkovi, se tak staly součástí majetkové podstaty a v ní také podle zásad insolvenčního řízení měly zůstat. V tomto smyslu dlužník nebyl oprávněn učinit příkaz k úhradě částky 4.500.000 Kč ve prospěch žalovaného. [8] K úhradě pohledávky žalovaného došlo mimo režim insolvenčního zákona, a to přednostně před ostatními věřiteli, tudíž jde o neúčinný právní úkon ve smyslu ustanovení § 111 odst. 3 insolvenčního zákona. [9] Dále soud uzavírá, že zjištěný skutkový stav je možné podřadit i pod obecnou definici neúčinných právních úkonů dle § 235 odst. 1 insolvenčního zákona. Je nepochybné, že žalovaný byl pro porušení zásad insolvenčního řízení zvýhodněn na úkor jiných věřitelů, neboť se mu dostalo vyššího uspokojení, což platí i při tvrzeném zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce. Kdyby (totiž) částka 4.500.000 Kč zůstala v majetkové podstatě dlužníka, byla by zcela nebo zčásti spotřebována v rámci provozu podniku dlužníka; žalovaný by tudíž jako zajištěný věřitel nemohl být uspokojen ve stejném rozsahu, jakého se mu dostalo v důsledku neúčinného úkonu dlužníka. [10] Odkaz žalovaného na ustanovení § 241 insolvenčního zákona není akceptovatelný, jelikož toto ustanovení se týká úkonů učiněných před zahájením insolvenčního řízení, kdežto v konkrétním případě jde o úkon učiněný po zahájení insolvenčního řízení. [11] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. září 2016, č. j. 25 ICm 3256/2014, 11 VSOL 47/2016-142 (KSOS 25 INS 21401/2013): 1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). 2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [12] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 111, § 235, § 236 odst. 1, § 237 odst. 1, § 239 odst. 4 a § 241 insolvenčního zákona a z ustanovení § 330 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí a po doplnění dokazování k následujícím závěrům: [13] Po vyhodnocení doplněného dokazování listinou Komerční banky, a. s., označenou jako „výpis periodický“ za dobu od 27. srpna do 26. září 2013, odvolací soud uzavírá, že touto listinou bylo prokázáno, že dlužník ve smyslu ustanovení § 330 odst. 1 obch. zák. jednoznačně určil, že placená částka je vratkou půjčky; hodnocením závěrů insolvenčního soudu k závazku ze zástavní smlouvy, ani odvolací argumentací k plnění ze zástavní smlouvy, se proto odvolací soud dále nezabýval (tyto skutečnosti jsou v přezkoumávané věci irelevantní). [14] Insolvenční soud správně uzavřel, že částečnou úhradou dluhu ze smlouvy o půjčce porušil dlužník omezení dispozičních oprávnění stanovených v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení tak, jak je má na mysli ustanovení § 111 insolvenčního zákona. Tímto způsobem se majetková podstata dlužníka zmenšila v rozsahu nikoliv zanedbatelném, a bylo porušeno i ustanovení § 111 odst. 1 poslední věty insolvenčního zákona. [15] Je správný závěr insolvenčního soudu, že zjištěný skutkový stav je možno podřadit také pod obecnou definici neúčinných právních úkonů dle § 235 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť žalovaný byl plněním z půjčky v době po zahájení insolvenčního řízení zvýhodněn na úkor jiných věřitelů dlužníka tím, že obdržel význam