29 ICdo 108/2017 – Nejvyšší soud

KSPH 35 INS 13556/2013 65 ICm 3067/2014 29 ICdo 108/2017-128 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně JUDr. Ing. Kristýny Fronc Chalupecké, Ph. D., se sídlem v Praze 10, Zemské právo 1574/3, PSČ 102 00, jako insolvenční správkyně dlužníka Východočeská leasingová, spol. s r. o., zastoupené Mgr. Ing. Petrou Bělicovou, advokátkou, se sídlem v Praze 6, Buzulucká 678/6, PSČ 160 00, proti žalovanému Komerční bance, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, zastoupenému JUDr. Václavem Bílým, LL. M., Ph. D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, PSČ 110 00, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 65 ICm 3067/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Východočeská leasingová, spol. s r. o., se sídlem v Popovičkách, Na Skalce 25, PSČ 251 01, identifikační číslo osoby 44468105, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 35 INS 13556/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2017, č. j. 65 ICm 3067/2014, 104 VSPH 307/2016-78 (KSPH 35 INS 13556/2013), takto: I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2017, č. j. 65 ICm 3067/2014, 104 VSPH 307/2016-78 (KSPH 35 INS 13556/2013), se mění jen tak, že usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. března 2016, č. j. 65 ICm 3067/2014-55, se jím mění pouze v bodu II. výroku; jinak se dovolání zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: [1] Usnesením ze dne 11. března 2016, č. j. 65 ICm 3067/2014-55, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): 1/ Prodloužil žalovanému (Komerční bance, a. s.) do 31. března 2016 lhůtu k vyjádření ve věci stanovenou usnesením insolvenčního soudu ze dne 5. ledna 2015, č. j. 65 ICm 3067/2014-9 (bod I. výroku). 2/ Zamítl návrh žalobkyně (JUDr. Ing. Kristýny Fronc Chalupecké, Ph. D., jako insolvenční správkyně dlužníka Východočeská leasingová spol. s r. o.) ze dne 21. června 2015 na vydání rozsudku pro uznání (bod II. výroku). [2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení § 55, § 114b odst. 1, 2 a 5 a § 153a odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl k následujícím závěrům: [3] Insolvenční soud vyhověl žádosti žalovaného o prodloužení lhůty k vyjádření, jelikož fikce uznání nároku dle § 114b odst. 5 o. s. ř. nemohla nastat; předmětný incidenční spor (o určení neúčinnosti právního úkonu) totiž není věcí, v níž by bylo možné schválit smír dle ustanovení § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř. [4] S přihlédnutím k tomu, co bylo řečeno v odstavci [3], zamítl insolvenční soud návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání, neboť fikce uznání nároku nenastala (nemohla nastat). [5] K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. března 2017, č. j. 65 ICm 3067/2014, 104 VSPH 307/2016-78 (KSPH 35 INS 13556/2013): 1/ Změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že se určuje, že vůči věřitelům dlužníka je neúčinná dohoda dlužníka s žalovaným o úhradě závazku, na jejímž základě došlo k 11. srpnu 2010 k úhradě částky 57.408.565,97 Kč, inkorporovaná do kupní smlouvy a smlouvy o postoupení pohledávek a převodu závazků v souvislosti s kupní smlouvou uzavřené dne 30. června 2010 mezi dlužníkem a SG Equipment Finance Czech Republic s. r. o. (dále jen „společnost S“) [dále jen „dohoda o úhradě závazku“] (první výrok). 2/ Uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 14.580,50 Kč (druhý výrok). 3/ Uložil žalovanému zaplatit státu na soudním poplatku ze žaloby do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 2.000 Kč (třetí výrok). [6] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 7, § 71 a § 160 odst. 3 insolvenčního zákona a z ustanovení § 49 odst. 6, § 99, § 114b a § 153a o. s. ř. – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům: [7] Žaloba byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku 18. září 2014 v 13.53 hodin a kvalifikovaná výzva k vyjádření dle § 114b odst. 1 o. s. ř. dne 5. ledna 2015. Oba dokumenty pak byly doručeny žalovanému do vlastních rukou dne 6. ledna 2015. Posledním dnem třicetidenní lhůty k vyjádření byl 5. únor 2015. [8] Jelikož v podání ze 4. února 2015 (jímž požádal o prodloužení lhůty k vyjádření o dalších 30 dnů) neuvedl žalovaný žádný vážný důvod, jenž by mu bránil se ve věci vyjádřit, a insolvenční soud nerozhodl o prodloužení lhůty do jejího uplynutí, nastala 6. února 2015 fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř.; následné vyjádření žalovaného na tom nemohlo ničeho změnit; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 21/2006“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu]. [9] Povaha projednávané věci nebrání vydání rozsudku pro uznání, jelikož spor o neúčinnost právního úkonu (který je podle § 159 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona incidenčním sporem) je sporem, ve kterém lze uzavřít smír, jak předpokládá § 162 odst. 2 insolvenčního zákona. Závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2009, sp. zn. 30 Cdo 2666/2007, se v dané věci neuplatní [týkal se ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a neúčinnosti v exekučním řízení]. [10] Žalobou uplatněný nárok je zcela určitý; žaloba obsahuje tvrzení všech rozhodujících skutečností, je v ní jednoznačně specifikován konkrétní právní úkon, jehož neúčinnosti se žalobkyně domáhá, a poskytuje tak dostatečný základ pro vydání rozsudku pro uznání. [11] Vzhledem ke skutkové a právní složitosti dané věci odůvodňovala její povaha vydání kvalifikované výzvy dle § 114b odst. 1 o. s. ř. [12] K možnosti odvolacího soudu změnit usnesení, jímž insolvenční soud nevyhověl návrhu žalobce na vydání rozsudku pro uznání, tak, že sám rozhodne o vydání rozsudku pro uznání, poukazuje odvolací soud na závěry literatury, konkrétně na dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009 (dále jen „Komentář“), str. 1045. [13] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně otázek: 1/ Lze rozhodnout o zamítnutí návrhu na vydání rozsudku pro uznání zvláštním usnesením? Je-li tomu tak, je proti takovému usnesení přípustné odvolání? 2/ Lze rozhodnout rozsudkem pro uznání o určení neúčinnosti právního úkonu? 3/ Byl odvolací soud oprávněn rozhodnout o prodloužení lhůty v odvolacím řízení (vzhledem k tomu, že tento výrok byl v právní moci a šlo o rozhodnutí procesní povahy upravující vedení řízení)? [14] Pro případ, že Nejvyšší soud se neztotožní s právním posouzením věci dovolatelem co do odpovědi na výše položené otázky, vymezuje dovolatel dále přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky: 4/ Jsou naplněny podmínky pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání, je-li vadná výzva k vyjádření k žalobě a je-li nedostatečně formulován žalobní petit? [15] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. [16] V mezích ohlášeného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položeným otázkám následovně: [17] Ad 1/ (K možnosti rozhodnout o návrhu na vydání rozsudku pro uznání samostatným usnesením a k přípustnosti odvolání proti takovému usnesení). Potud dovolatel s poukazem na dikci § 153a o. s. ř. namítá, že insolvenční soud neměl o zamítnutí návrhu na vydání rozsudku pro uznání vůbec samostatně rozhodovat (s takovým návrhem se měl vypořádat až v meritorním rozhodnutí o žalobě). Jestliže insolvenční soud přesto takové usnesení vydal, pak ve smyslu § 202 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. šlo o usnesení, jímž se upravuje vedení řízení, proti němuž nebylo přípustné odvolání. [18] Ad 2/ (K možnosti rozhodnout rozsudkem pro uznání o určení neúčinnosti právního úkonu). Potud dovolatel při současném poukazu na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2666/2007, a následně pak na závěry obsažené v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2017, č. j. 65 ICm 3066/2014, 101 VSPH 188/2017-239 (KSPH 35 INS 13556/2013), dovozuje, že je vyloučeno rozhodnou