29 ICdo 113/2020 – Nejvyšší soud

KSPH 42 INS 14996/2013 72 ICm 1011/2016 29 ICdo 113/2020-147 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Wirestone Invest Limited, se sídlem Rue de la Perle, Mahé - Global Gateway, Seychely, zastoupeného Mgr. Martinem Valem, advokátem, se sídlem v Praze, Korunní 810/104, PSČ 101 00, proti žalované JUDr. Šárce Línkové, se sídlem v Pardubicích, Jiráskova 972, PSČ 530 02, jako insolvenční správkyni dlužníka HEEL a. s., o určení pravosti a pořadí pohledávek, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 72 ICm 1011/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka HEEL a. s., se sídlem v Benešově, Tyršova 196, identifikační číslo osoby 46 35 62 23, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 42 INS 14996/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2019, č. j. 72 ICm 1011/2016, 101 VSPH 857/2018-80 (KSPH 42 INS 14996/2013), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2019, č. j. 72 ICm 1011/2016, 101 VSPH 857/2018-80 (KSPH 42 INS 14996/2013), se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. srpna 2018, č. j. 72 ICm 1011/2016-50, určil, že dílčí pohledávky přihlášené žalobcem (Wirestone Invest Limited) do insolvenčního řízení dlužníka (HEEL a. s.) v částkách 1.816.597,55 Kč, 11.426.849,32 Kč, 11.403.835,62 Kč, 11.357.890,41 Kč, 11.349.589,04 Kč, 12.866,66 Kč a 4x 33.333,33 Kč (dále jen „sporné pohledávky“) jsou „po právu a zajištěné“ (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) Soud prvního stupně vyšel z toho, že: 1) Žalobce do insolvenčního řízení dlužníka přihlásil (mimo jiné) pohledávky z titulu pěti směnek vystavených dlužníkem dne 15. května 2013 na řad společnosti Pembroke Trading Limited (dále jen „remitent“), které byly splatné v období od 31. května 2013 do 31. července 2013, na směnečný peníz 4x 10.000.000,- Kč a 3.860.000,- Kč (na směnce je vyznačena částečná úhrada ve výši 2.280.307,94 Kč), které dlužník ve lhůtě splatnosti (ani následně) neuhradil. Směnky remitent převedl blankoindosamentem na žalobce. 2) Žalobce pohledávky z titulu označených směnek (včetně postižních práv představovaných 6% úrokem ode dne splatnosti a odměnou ve výši 1/3 % směnečného peníze) přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka a žalovaná je u přezkumného jednání dne 19. února 2016 popřela co do pravosti a pořadí. 3) Dne 29. března 2016 podal žalobce u insolvenčního soudu žalobu na určení pravosti a pořadí popřených pohledávek. Na tomto základě insolvenční soud – cituje ustanovení čl. I. § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), a vycházeje z obsahu směnek ‒ v prvé řadě zdůraznil, že směnky obsahují veškeré zákonem určené náležitosti. Dále insolvenční soud, vycházeje z ustanovení § 495 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), připomenul, že žalobce nebyl povinen sdělovat a prokazovat „právní důvod“ vystavení směnek, když „směnky jsou samy o sobě důvodem vzniku pohledávky“. Důkazní břemeno ohledně důvodů vystavení směnek (obsahu směnečné dohody) tak tížilo směnečného dlužníka; skutečnost, že žalovaná neměla k dispozici informace ohledně důvodu vystavení směnek, je v tomto směru právně nevýznamná. Jde-li o pořadí uplatněných pohledávek, insolvenční soud – odkazuje na ustanovení § 158 obč. zák. ‒ uzavřel, že sporné pohledávky jsou zajištěny zástavním právem k podniku dlužníka (jako věci hromadné), přičemž důsledkem zápisu zástavního práva k podniku do rejstříku zástav vedeného Notářskou komorou České republiky je vznik zástavního práva ke všem dílčím součástem podniku, jež jsou způsobilé být předmětem zástavního práva a jež jsou jeho součástí v okamžiku zápisu. Za stavu, kdy došlo k platnému zajištění podniku dlužníka ve formě notářského zápisu, zástavní právo vzniklo i na „nemovité věci, která je součástí podniku, i když zástavní právo nebylo zapsáno do veřejného rejstříku“ (rozuměj do katastru nemovitostí). Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 2. května 2019, č. j. 72 ICm 1011/2016, 101 VSPH 857/2018-80 (KSPH 42 INS 14996/2013), změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud především vyslovil názor, podle něhož skutečnost, že žalobce v přihlášce pohledávky neuvedl kauzu směnek, není vadou přihlášky, pro kterou by byl na místě postup podle ustanovení § 188 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona); žalovaná tak pohledávku žalobce správně přezkoumala a zařadila do seznamu přihlášených pohledávek. Dále odvolací soud konstatoval, že „směnka je vystavována jako nadstavbový prvek příčinného (kauzálního) závazkového vztahu, proto vždy existuje vztah mezi kauzálním závazkovým a směnečným závazkovým vztahem, a směnečný dlužník může v takovém případě uplatnit vůči směnečnému věřiteli jak námitku neplatnosti směnky, tak i relativní námitku spočívající v tom, že závazkový vztah vůbec nevznikl či nevznikl platně“. Takové námitky můžou v incidenčním sporu o určení pravosti popřených směnečných pohledávek uplatňovat popírající věřitelé i insolvenční správce. Spočívají-li důvody popření pohledávky insolvenčním správcem v „tvrzené neexistenci kauzy směnek“ ‒ pokračoval odvolací soud ‒ zůstává zásadně důkazní břemeno na insolvenčním správci, jenž kauzální námitky prokazuje. Nelze však přehlédnout, že „v incidenčním sporu, jehož předmětem je spor ze směnečných pohledávek, má insolvenční správce oproti samotnému dlužníkovi významně ztíženou procesní pozici, zvláště za situace, pokud s ním dlužník nespolupracuje“. Proto je nutné, aby za stavu, kdy insolvenční správce takové pohledávky popřel, ale nemá o kauzách směnek dostatečné informace, věřitel, který své pohledávky ze směnek v insolvenčním řízení přihlásil, tvrdil a doložil existenci kauzálních závazkových vztahů, jež byly podkladem pro vystavení směnek, a to přinejmenším v rámci své vysvětlovací povinnosti. V opačném případě by totiž byl insolvenční správce v postavení, které by mu objektivně znemožňovalo řádně přezkoumat přihlášené pohledávky ze směnek; naopak směnečnému věřiteli by takový stav umožňoval zcela zastřít pravý důvod vzniku pohledávek, jenž by mohl případně spočívat i v krácení uspokojení pohledávek ostatních věřitelů. Takový postup by se zjevně příčil zásadám, na nichž spočívá insolvenční řízení. S ohledem na specifický charakter insolvenčního řízení a jeho zákonný účel [§ 1 písm. a) a § 5 insolvenčního zákona] a na postavení insolvenčního správce v insolvenčním řízení (a v incidenčních sporech) „je na místě“ požadovat, aby věřitel řádně tvrdil existenci kauzálních závazkových vztahů, na nichž vystavení směnek spočívalo; teprve na podkladě těchto tvrzení přichází v úvahu nástup povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní u insolvenčního správce. Potud nelze v insolvenčním řízení „striktně vycházet“ ani z ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona, když mohou existovat skutečnosti, na jejichž základě jsou dány důvodné pochybnosti o pravém účelu indosace směnek, při nichž je výkonem práva fakticky zastíráno jeho zneužití; takovému postupu nelze poskytnout právní ochranu (§ 6 odst. 2 a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“). Za stavu, kdy žalovaná směnečné pohledávky žalobce popřela proto, že dle jejího mínění neexistuje kauzální vztah, z něhož by žalobcem uplatněné směnky vzešly, a kdy je dlužník zcela pasivní a s žalovanou jako s insolvenční správkyní nespolupracuje, odvolací soud uzavřel, že bylo povinností žalobce, aby v řízení „poskytl potřebnou součinnost“. Nesplnil-li svou vysvětlovací povinnost ohledně kauzy směnek, nelze dospět k závěru, že „byly sporné směnečné pohledávky žalobce do insolvenčního řízení dlužníka přihlášeny důvodně“. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právních otázek, které odvolací soud (podle jeho názoru) zodpověděl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, týkající se břemene tvrzení a důkazního břemene ohledně kauzy směnečných pohledávek přihlášených věřitelem do insolvenčního řízení a vysvětlovací povinnosti věřitele ve vztahu ke kauzám směnečných pohledávek v průběhu insolvenčního řízení. Dovolatel s poukazem na (v dovolání označenou) judikaturu Nejvyššího soudu obsáhle argumentuje ve prospěch závěru, podle něhož věřitel přihlašující do insolvenčního řízení pohledávky ze směnek není povinen (stejně jako v běžném sporu o zaplacení směnky) tvrdit, případně prokazovat důvod vzniku směnečných závazků (kauzu směnek); existenci přihlášených pohledávek prokáže již tím, že předloží originály směnek, z nichž uplatněné pohledávky vyvozuje.