29 ICdo 120/2023 – Nejvyšší soud

KSCB 46 INS 32507/2014 31 ICm 1355/2022 29 ICdo 120/2023-203 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně B. Š., proti žalovanému M. V., o určení pořadí pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení žalovaného, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 ICm 1355/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci žalovaného, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 46 INS 32507/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2023, č. j. 31 ICm 1355/2022, 101 VSPH 157/2023-173 (KSCB 46 INS 32507/2014), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 23. listopadu 2022, č. j. 31 ICm 1355/2022-85, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (B. Š.) domáhala vůči (původní) žalované (JUDr. Dagmar Říhové, jako insolvenční správkyni dlužníka M. V.) určení, že uplatněná pohledávka ve výši 9.845,35 Kč „za příspěvky do fondu oprav za období od března 2016 do 16. listopadu 2016, z vyúčtování služeb za období od ledna 2015 do prosince 2015, splatná v roce 2016, a z vyúčtování služeb za období od ledna 2016 do prosince 2016, splatná v roce 2017,“ je pohledávkou za majetkovou podstatou dlužníka v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. 46 INS 32507/2014 (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a o povinnosti žalobkyně zaplatit státu soudní poplatek „z návrhu“ ve výši 5.000,- Kč (výrok III.). Insolvenční soud – odkazuje na § 168 odst. 2 písm. b), § 169 odst. 1 písm. f), § 203 a § 203a odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a § 139 a § 511 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a vycházeje z (označené) judikatury Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům: 1) Žalobkyně a dlužník byli spoluvlastníky (označené) bytové jednotky a byli povinni přispívat do fondu oprav a služeb dle § 15 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, a to společně a nerozdílně. Věřitel (společenství vlastníků bytových jednotek) byl oprávněn požadovat plnění po kterémkoli ze spoluvlastníků. Žalobkyně tak neplnila za dlužníka, nýbrž na svou „pohledávku“ (správně „závazek“), přičemž k tomuto plnění byla povinna jako spoluvlastnice bytové jednotky; vznikl jí však za dlužníkem regresní nárok. 2) Výčet pohledávek za majetkovou podstatou (a pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou) je taxativní; v případě regresního nároku žalobkyně za dlužníkem o takovou pohledávku nejde. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 30. března 2023, č. j. 31 ICm 1355/2022, 101 VSPH 157/2023-173 (KSCB 46 INS 32507/2014), změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že „pohledávka žalobkyně z titulu příspěvků do fondu oprav za období od března 2016 do 16. listopadu 2016 a z vyúčtování služeb za období od ledna 2015 do prosince 2015 a od ledna 2016 do prosince 2016“ je pohledávkou za majetkovou podstatou dlužníka (první výrok), určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a změnil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o poplatkové povinnosti žalobkyně (jen) tak, že výše soudního poplatku činí 1.000,- Kč; jinak jej v tomto výroku potvrdil (třetí výrok). Odvolací soud – cituje § 168 odst. 2 písm. b), § 229 odst. 3 písm. c), § 230 odst. 1 a § 246 odst. 1 insolvenčního zákona, a § 1127, § 1180 odst. 1 větu první a § 1181 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ‒ zdůraznil, že za stavu, kdy do soupisu majetkové podstaty dlužníka byla sepsána ideální polovina (označené) bytové jednotky ve vlastnictví dlužníka, byla (původní) žalovaná (jako insolvenční správkyně dlužníka, na kterou přešlo prohlášením konkursu dispoziční oprávnění k majetkové podstatě) povinna podílet se v rozsahu zapsaného podílu na správě domu, v němž byla bytová jednotka umístěna, a přispívat na náklady spojené se správou (tohoto) domu a pozemku. Na této povinnosti nic nemění skutečnost, zda šlo o byt (ne)užívaný; způsob nakládání s bytovou jednotkou se nijak nedotýká vztahu insolvenční správkyně jako osoby s dispozičním oprávněním a společenství vlastníků jednotek. Jelikož společenství vlastníků bytových jednotek „požadovalo náklady spojené s užíváním celé bytové jednotky“ po žalobkyni (jako spoluvlastnici), a ta je uhradila, vznikla jí vůči majetkové podstatě dlužníka pohledávka v rozsahu zapsaného podílu bytové jednotky, a to z důvodu, že (původní) žalovaná byla rovněž povinna přispívat na náklady spojené se správou bytové jednotky. Na charakteru pohledávky nic nemění ani to, že: a) žalobkyně pohledávku společenství vlastníků uhradila v plném rozsahu a b) odpovídající část požaduje po (původní) žalované. I v takovém případě bylo povinností insolvenční správkyně (s oprávněním nakládat s majetkovou podstatou dlužníka) zajistit, aby z majetkové podstaty bylo vydáno bezdůvodné obohacení; stále jde o pohledávku za majetkovou podstatou [§ 168 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona]. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala (původní) žalovaná dovolání, které měla přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když se odvolací soud [podle jejího názoru v rozporu se závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2017, sen. zn. 29 NSČR 94/2014, uveřejněném pod číslem 12/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 12/2019“)] nezabýval otázkou faktického užívání bytové jednotky. Tu užívala jen žalobkyně a v souladu s tím byla jen ona povinna k úhradě nákladů s tím spojených. Za právní otázku Nejvyšším soudem neřešenou považovala, zda může být pohledávkou za majetkovou podstatou [§ 168 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona] „regresní nárok“ jednoho ze spoluvlastníků z titulu úhrady nákladů za správu domu a pozemku za druhým spoluvlastníkem, a to za situace, kdy je bytová jednotka předmětem zajištění pohledávky zajištěného věřitele, spoluvlastník neuplatní „regresní nárok“ nejpozději v námitkách proti návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli (potažmo vezme podané námitky zpět) a je vydáno usnesení o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli. V této souvislosti (původní) žalovaná zdůraznila, že žalobkyně ztratila právo domáhat se v insolvenčním řízení dlužníka uspokojení svých (domnělých) nároků souvisejících s předmětem zajištění, když bytová jednotka byla jako zajištěný majetek zpeněžena a výsledek zpeněžení byl vydán zajištěnému věřiteli. Poukázala (i) na časovou prodlevu mezi vznikem (údajného) regresního nároku žalobkyně a okamžikem, kdy tento nárok v insolvenčním řízení uplatnila; srov. vyrozumění o uplatnění pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky jí postavené na roveň ze dne 28. února 2018 (B-60), které „bylo posouzeno“ jako žaloba na určení pořadí pohledávky. Konečně dovolatelka upozornila na procesní pochybení odvolacího soudu, který neprováděl dokazování, spokojil se jen s tvrzením žalobkyně a nedal jí při jednání prostor, aby se seznámila s jeho (odlišným) právním názorem. Proto požadovala, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně považuje dovolání za opožděné. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (8. ledna 2016) byl pro insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka rozhodný i v době od 1. června 2019 (až do jeho skončení) insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb.]. Toto znění insolvenčního zákona je rozhodné i pro posouzení dovoláním předestřených právních otázek v rovině přípustnosti dovolání. V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 17. března 2023, č. j. KSCB 46 INS 32507/2014-B-241, zrušil konkurs na majetek dlužníka po splnění rozvrhového usnesení [§ 308 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona]; usnesení nabylo právní moci 8. srpna 2023. Od skončení insolvenčního řízení se předmětný spor považuje za spor o určení pořadí pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, přičemž jeho účastníkem se stal dnem skončení insolvenčního řízení místo (původní) žalované (insolvenční správkyně dlužníka) bez dalšího dlužník, s nímž Nejvyšší soud dále jednal jako se žalovaným a dovolatelem [§ 159 odst. 1 písm. a), odst. 4 a 5 insolvenčního zákona]. Nejvyšší soud v prvé řadě shledává (na rozdíl od žalobkyně) dovolání včasným, když napadený rozsudek byl doručen zástupci (původní) žalované 17. dubna 2023 (viz doklad o doručení u č. l. 175) a (původní) žalovaná podala (prostřednictvím svého zástupce) dovolání dne 16. června 2023 (č. l. 185)