29 ICdo 125/2018 – Nejvyšší soud

MSPH 78 INS XY 178 ICm XY 29 ICdo 125/2018-92 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně Ing. Hany Sazovské, se sídlem ve Frýdku-Místku, U Hřiště 255, PSČ 739 42, jako insolvenční správkyně dlužníka O. S., zastoupené Mgr. Pavlem Mollerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, PSČ 110 00, proti žalovanému M. D., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, PSČ 110 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 178 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka O. S., narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 78 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2018, č. j. 178 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 78 INS XY), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 23. srpna 2017, č. j. 178 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (Ing. Hana Sazovská, jako insolvenční správkyně dlužníka O. S.) domáhala určení, že pohledávky žalovaného (M. D.), přihlášené do insolvenčního řízení v částkách 1 715 980,18 Kč a 203 096,83 Kč, nejsou po právu (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel zejména z toho, že: 1/ Dne 21. prosince 2005 uzavřel pozdější insolvenční dlužník se společností G. C. L. (nyní po změně obchodní firmy P. C.) [dále jen „společnost G“] smlouvu o spolupráci, podle které společnost G jako oprávněná uživatelka pozemků přenechala jejich užívání za úplatu pozdějšímu insolvenčnímu dlužníku k jeho obchodním aktivitám (dále také jen „smlouva o spolupráci“). 2/ Dne 30. září 2008 vystavil pozdější insolvenční dlužník směnku na částku 2 000 000 Kč na řad společnosti G, která zajišťovala splnění povinností pozdějším insolvenčním dlužníkem vyplývajících ze smlouvy o spolupráci (dále jen „směnka“). Dne 27. července 2009 společnost G rubopisovala směnku na žalovaného. 3/ Dne 2. září 2009 vydal Městský soud v Praze směnečný platební rozkaz č. j. 30 Cm 341/2009-8, jímž pozdějšího insolvenčního dlužníka zavázal k zaplacení pohledávky ze směnky (dále jen „směnečný platební rozkaz“). Ve směnečném řízení zůstal pozdější insolvenční dlužník zcela nečinný, neuplatnil kauzální námitky. 4/ Žalovaný přihlásil zajištěnou pohledávku v celkové výši 1 919 077,01 Kč sestávající ze zůstatku směnečné sumy ve výši 1 715 980,18 Kč a z 6% kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 203 096,83 Kč. Pohledávku uplatnil jako vykonatelnou dle směnečného platebního rozkazu. Důvodem vzniku pohledávky byla směnka, jež zajišťovala plnění závazků ze smlouvy o spolupráci. Přihláška je evidována pod č. P33, žalovaný jako věřitel č. 32. 5/ Žalobkyně popřela na přezkumném jednání dne 26. ledna 2016 pohledávku žalovaného co do pravosti, výše i pořadí, a to z důvodu, že smlouva o spolupráci byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. ledna 2014, č. j. 29 C 230/2011-128, posouzena jako neplatný právní úkon pro absenci předchozího písemného souhlasu spoluvlastníků sporných pozemků k jejich podnájmu insolvenčnímu dlužníku. V důsledku toho označila žalobkyně jako neplatnou i směnku, která byla mezi účastníky na základě této smlouvy vystavena. Odvolací soud – cituje § 199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – konstatoval včasnost podané žaloby a nejprve připomněl, že v incidenčním sporu o určení existence popřené směnečné pohledávky lze uplatňovat stejné námitky jako v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu, a že tyto námitky mohou vznášet popírající věřitelé i insolvenční správce. Přitom není vyloučeno, aby jimi uplatněné námitky směřovaly proti platnosti i kauze směnky. Důkazní břemeno zůstává na popírajícím, který prokazuje kauzální námitky. Cituje závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněného pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu, odvolací soud uvedl, že při neexistenci kauzálních námitek dlužníka ve směnečném řízení bylo třeba se zabývat (kauzální) námitkou (popěrným důvodem) žalobkyně ohledně neplatnosti smlouvy o spolupráci z důvodu absence předchozího souhlasu spoluvlastníků pozemků společnosti G k jejich podnájmu. Odvolací soud přisvědčil insolvenčnímu soudu v závěru, podle něhož absence souhlasu spoluvlastníků pozemků k přenechání těchto pozemků společností G do užívání pozdějšímu insolvenčnímu dlužníku na podkladě smlouvy o spolupráci neplatnost této smlouvy nezpůsobuje. Založila pouze možnost spoluvlastníků odstoupit od smlouvy, jíž byly tyto pozemky přenechány do užívání (pronajaty) společnosti G (viz též § 666 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku). Odkázal přitom na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 170/2005. S insolvenčním soudem souhlasil i v tom, že nebylo na místě ve smyslu § 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), vycházet ze závěrů, které ohledně platnosti této smlouvy přijal Obvodní soud pro Prahu 8 ve svém rozsudku ze dne 30. ledna 2014, č. j. 29 C 230/2011-128. Předmětem řízení v uvedené věci nebyla otázka platnosti smlouvy o spolupráci, ale otázka vyklizení nemovitostí, přičemž Obvodní soud pro Prahu 8 vyslovil názor ohledně neplatnosti smlouvy o spolupráci jen „nad rámec“ posuzovaných skutečností. Odvolací soud pak v rozsudku ze dne 4. listopadu 2014, č. j. 30 Co 382/2014-154, neměl otázku platnosti smlouvy o spolupráci vůbec za významnou. Jestliže tedy smlouva o spolupráci není neplatná z důvodů, které žalobkyně uplatnila popěrným úkonem, pak nemůže být neplatná ani směnka, která plnění povinností dlužníka z této smlouvy zajišťovala. Dále odvolací soud dovodil, že insolvenční soud nepochybil, když se s ohledem na § 199 odst. 3 insolvenčního zákona nezabýval dalšími námitkami, které žalobkyně uplatňovala až v tomto incidenčním sporu, aniž byly součástí jejího popěrného úkonu. Odvolací soud vyšel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 716/2012, a uzavřel, že v daném případě žalobkyně v popěrném úkonu jednoznačně vymezila, že důvodem popření pohledávky ze směnky je neplatnost smlouvy o spolupráci pro absenci předchozího písemného souhlasu spoluvlastníků pozemků přenechaných touto smlouvou k jejich podnájmu. Tímto popěrným důvodem tak byla s ohledem na zákonnou koncentraci vymezenou v § 199 odst. 3 insolvenčního zákona vázána. Stejně tak je jím vázán i soud v incidenčním sporu, jehož předmětem je popření této pohledávky. Nebylo proto na místě poučovat ve smyslu § 118a o. s. ř., neboť i kdyby na podkladě tohoto poučení žalobkyně tvrdila další důvody neplatnosti smlouvy o spolupráci, nebylo by k nim možno přihlížet. Důvod poskytovat žalobkyni poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. nebyl dán, protože věc nebyla po právní stránce insolvenčním soudem posuzována jinak, než podle právního názoru žalobkyně. Vzhledem k výše uvedenému měl odvolací soud za nepřiléhavou argumentaci žalobkyně závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněného pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 59/2012“), a nálezem Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10. Proti části rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (posuzováno podle obsahu dovolání) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena. Tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Konkrétně namítá, že se odvolací soud odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu obsažených v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 716/2012, v usnesení ze dne 28. dubna 2016, sen. zn. 29 ICdo 31/2014, v rozsudku ze dne 27. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 39/2016, uveřejněném pod číslem 39/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/2019“), a v usnesení ze dne 24. dubna 2018, sen. zn. 29 NSČR 75/2016, uveřejněném pod číslem 57/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Má za to, že odvolací soud vyložil § 199 odst. 3 insolvenčního zákona extenzivně tak, že v popěrném úkonu musí být naprosto přesně a konkrétně uvedeno, z ja