29 ICdo 139/2023 – Nejvyšší soud

KSPH 60 INS 17611/2016 77 ICm 544/2021 29 ICdo 139/2023-130 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce LIQUIDATORS v. o. s., se sídlem v Praze 2, Slezská 2033/11, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 24817465, jako insolvenčního správce dlužníka GSUS absolutní čistota a. s., zastoupeného Mgr. Pavlem Madronem, advokátem, se sídlem v Praze, Chvalova 1696/10, PSČ 130 00, proti žalované M. V., zastoupené Mgr. Radkem Hiřmanem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, PSČ 120 00, o určení neúčinnosti právního jednání, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 77 ICm 544/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka GSUS absolutní čistota a. s., se sídlem v Rudné, Příčná 726/20, PSČ 252 19, identifikační číslo osoby 24666238, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 60 INS 17611/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2023, č. j. 77 ICm 544/2021, 102 VSPH 867/2022-106 (KSPH 60 INS 17611/2016), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 23. září 2022, č. j. 77 ICm 544/2021-79, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil, že uzavření kupní smlouvy ze dne 1. června 2016 mezi dlužníkem (GSUS absolutní čistota, a. s.) jako prodávajícím a žalovanou (M. V.) jako kupující, jejímž předmětem byl prodej osobního automobilu (blíže specifikovaného v rozhodnutí) za kupní cenu 27.380 Kč s daní z přidané hodnoty, je vůči věřitelům dlužníka neúčinným právním jednáním (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. a III. výroku). 2. Po provedeném dokazování dospěl insolvenční soud k následujícím závěrům: [1] Dlužník byl v době uzavření kupní smlouvy (v červnu 2016) v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť měl více věřitelů [č. 25, č. 31, č. 106, č. 110 a Finanční úřad pro Středočeský kraj (dále jen „FÚ“)] s peněžitými pohledávkami více než 30 dnů po lhůtě splatnosti, přičemž všechny tyto závazky byly více než 3 měsíce po lhůtě splatnosti [§ 3 odst. 1 a 2 písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)]. [2] Zároveň byl dlužník v rozhodné době (v červnu 2016) v úpadku též ve formě předlužení (§ 3 odst. 4 insolvenčního zákona), neboť svoji každoměsíční ztrátu dokázal dorovnávat toliko do dubna roku 2016, a to obdrženými dotacemi (jež mu neměly být správně vypláceny s ohledem na jeho dluh vůči FÚ), a žádný (jiný) dostatečný vlastní kapitál ke krytí ztrát z podnikání, natož svých závazků, neměl; (i potenciální) příjmy z podnikání (úklidové činnosti) přitom zjevně nedosahovaly výše jeho nákladů. [3] Žalovaná domněnku úpadku ve formě platební neschopnosti dlužníka ani závěr o jeho předlužení nevyvrátila. Námitka, že dlužník se dostal do úpadku v důsledku nezákonných zajišťovacích příkazů věřitele (FÚ), není způsobilá přinést jí úspěch ve věci, neboť pomíjí, že k jejich vydání došlo až dne 28. června 2016 a dne 7. července 2016, avšak dlužník neplnil své závazky již mnoho měsíců předtím. Obdobně námitka, spočívající na tvrzení, že nebýt zajišťovacích příkazů, byly by dlužníku vyplaceny v červnu a v září dotace, z nichž by pokryl svou ztrátu a splatné závazky by uhradil, není důvodná, neboť podmínkou pro získání dotací je bezdlužnost žadatele, kterou dlužník zjevně nesplňoval. Za rozhodné nepovažoval insolvenční soud ani to, že dodatečná lhůta splatnosti pohledávek z důvodu neodvedené daně z přidané hodnoty za roky 2013 a 2014 uplynula až v roce 2017 (povinnost uhradit daň byla stanovena dodatečnými platebními výměry v roce 2017), neboť tato skutečnost nemění ničeho na tom, že samotná daňová povinnost vznikla dlužníku již v letech 2013 a 2014 a daň byla (původně) splatná do 25 dnů po skončení zdaňovacího období (srov. § 99 a § 99a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a § 135 odst. 3 a § 136 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu). V neposlední řadě insolvenční soud nepřisvědčil ani námitce, že věřitelé dlužníka odložili splatnost svých pohledávek, když uvedené tvrzení ve vztahu k věřiteli č. 25 a FÚ žalovaná nijak neprokazovala a z přihlášek pohledávek věřitelů č. 31 a č. 106 se podává, že ti obsah dohod s dlužníkem vnímali toliko jako posečkání s jejich vymáháním a nikoli jako dohodu o změně splatnosti; stejně vnímal dohodu s dlužníkem zjevně též věřitel č. 110, jenž po nedodržení dohody dlužníkem obratem podal žalobu. [4] Cena ujednaná v kupní smlouvě (ve výši 27.830 Kč) představuje nepřiměřeně nízké plnění za osobní automobil dlužníka, jenž jej koupil v roce 2010 za cenu 650.000 Kč, když insolvenčnímu soudu je z úřední činnosti známo, že ceny ojetých vozů v posledních letech neklesají a z inzerátu předloženého žalobcem se podává, že vůz obdobných parametrů, avšak o rok starší a s 2,5násobným nájezdem kilometrů, byl nabízen v roce 2021 ke koupi za cenu 169.000 Kč. Obvyklá cena osobního automobilu dlužníka tak v červnu 2016 musela výrazně přesahovat 200.000 Kč. Jelikož je (výrazný) nepoměr ceny sjednané v odporované kupní smlouvě ve vztahu k hodnotě osobního automobilu dlužníka v rozhodné době zjevný již z pouhého srovnání s cenami uváděnými inzeráty předloženými v dané věci žalobcem, dospěl insolvenční soud k závěru, že není třeba zadávat k ocenění osobního automobilu (k okamžiku uzavření kupní smlouvy) znalecké zkoumání. [5] Insolvenční soud nepřisvědčil námitce žalované, že osobní automobil dlužníka měl tak nízkou cenu, jak je uvedeno v kupní smlouvě, neboť žalovaná nenabídla k prokázání svého tvrzení žádné důkazy (např. doklady o opravách závažnějšího poškození karoserie po těžké dopravní nehodě). Ostatně dobrý stav vozidla plyne již z protokolu o státní technické kontrole provedené dne 1. července 2016 (tj. měsíc po uzavření kupní smlouvy), podle níž byly zjištěny pouze dvě lehké závady nebránící provozu, nájezd vozu byl 72.067 km a vůz byl opticky (s ohledem na fotodokumentaci v příloze protokolu) zjevně ve velmi dobrém stavu, a dále též z protokolu o státní technické kontrole ze dne 27. června 2018, kdy byly zjištěny opět pouze dvě lehké závady nebránící provozu, nájezd vozu byl 94.146 km a vůz byl opticky (s ohledem na fotodokumentaci v příloze protokolu) stále ve velmi dobrém stavu. [6] S ohledem na uvedené dospěl insolvenční soud k závěru, že uzavření kupní smlouvy ze dne 1. června 2016 je neúčinným právním jednáním dlužníka vůči jeho věřitelům, neboť jde o právní jednání bez přiměřeného protiplnění učiněné v době, kdy byl dlužník v úpadku a v jehož důsledku došlo ke zkrácení jeho věřitelů (§ 235 a § 240 odst. 1 insolvenčního zákona). 3. Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 4. Odvolací soud přitakal skutkovým i právním závěrům insolvenčního soudu a k odvolací argumentaci žalované dodal následující: [1] Okolnosti svědčící o tom, z jakých důvodů se dlužník ocitl v úpadku, resp. čí je to vina, a zda měla žalovaná povědomost o hospodářské situaci dlužníka (jeho závazcích a účetnictví) v době uzavření kupní smlouvy, nebo jaký byl její úmysl a úmysl dlužníka při uzavírání kupní smlouvy, nejsou pro rozhodnutí v dané věci – kdy odporované právní jednání posoudil insolvenční soud (správně) podle § 240 odst. 1 insolvenčního zákona – podstatné. Rozhodné je pouze to, zda byl dlužník v okamžiku uzavření kupní smlouvy v úpadku a zda šlo o závazek bez přiměřeného protiplnění pro dlužníka. [2] Žalovaná přes poučení poskytnuté jí insolvenčním soudem (srov. č. l. 48) nedoložila (ani nenavrhla k provedení) žádný důkaz k prokázání svého tvrzení, že hodnota osobního automobilu byla podstatně nižší než u jiných ojetých aut obdobného typu, resp. že sjednaná výše kupní ceny v kupní smlouvě byla adekvátní. Své stanovisko žalovaná hájila pouze svými názory na to, jak by cena vozu měla být stanovována, a spekulacemi o tom, jaké případné okolnosti by v teoretické rovině mohly mít vliv na stanovení ceny vozu. Přitom však netvrdila žádné konkrétní skutečnosti, jež by svědčily o nikoliv standardní kvalitě předmětného vozu, odpovídající běžnému opotřebení při daném nájezdu a stáří, které by mohly sjednanou nízkou kupní cenu vozidla opodstatňovat. Tvrzení o tom, že vozidlo bylo používáno jako pracovní a k takovým vozům se uživatelé obvykle chovají hůře než soukromí majitelé, nebo o tom, že vozy, se kterými se moc nejezdí, stárnou obecně rychleji než auta používaná, za takové relevantní tvrzení odvolací soud nepovažoval. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného