29 ICdo 142/2023 – Nejvyšší soud

MSPH 99 INS 9101/2016 199 ICm 2291/2018 29 ICdo 142/2023-270 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Mgr. Michala Janouška, M. A., se sídlem v Kolíně, V Kasárnách 1013, PSČ 280 02, jako insolvenčního správce dlužníka Beer & Beverage Company s. r. o., zastoupeného Mgr. Luciou Šoralovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. Miloši Hrabákovi, bytem v Praze 6, Doubravínova 215/9, PSČ 163 00, zastoupenému JUDr. Evelynou Lojdovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Pařížská 67/11, PSČ 110 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 199 ICm 2291/2018, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Beer & Beverage Company s. r. o., se sídlem v Praze 10, Chudenická 1059/30, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 28415361, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 99 INS 9101/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2023, č. j. 199 ICm 2291/2018, 101 VSPH 916/2022-230 (MSPH 99 INS 9101/2016), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2023, č. j. 199 ICm 2291/2018, 101 VSPH 916/2022-230 (MSPH 99 INS 9101/2016), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I.   Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 12. října 2022, č. j. 199 ICm 2291/2018-189, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): [1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (Mgr. Michal Janoušek, M. A., jako insolvenční správce dlužníka Beer & Beverage Company s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (Ing. Miloši Hrabákovi) jednak určení, že právní úkony dlužníka spočívající v zaplacení částky 928.292 Kč dne 21. března 2014 a částky 70.000 Kč dne 17. prosince 2014 žalovanému jsou neúčinné vůči věřitelům dlužníka, jednak zaplacení částky 998.292 Kč do majetkové podstaty dlužníka (body I. a II. výroku). [2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 98.010 Kč (bod III. výroku). 2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 3 odst. 1 a 2, § 235, § 236 odst. 2, § 237 odst. 1, § 239, § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení § 22 odst. 2 a § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a z ustanovení § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: 3. Právní úkony, jimiž dlužník vrátil v roce 2014 žalovanému půjčky, nenaplňují znaky neúčinného právního úkonu bez přiměřeného protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona, neboť žalobce v řízení neprokázal, že by se dlužník v rozhodné době nacházel v úpadku. Z provedeného dokazování naopak vyplývá, že dlužník se v roce 2014 v úpadku nenacházel, vykazoval zisk a disponoval aktivy v řádu stovek tisíc Kč. 4. Vzhledem k tomu, že dlužník v roce 2014 nebyl v úpadku, nešlo ani o zvýhodňující právní úkony dle § 241 insolvenčního zákona a žalovaný vyvrátil, že by odporované úkony k úpadku dlužníka vedly. V době vrácení půjček neměl dlužník žádného věřitele z řad dalších účastníků Sdružení VP (dále též jen „sdružení“), kterého by mohl znevýhodnit (neboť pohledávky dalších účastníků sdružení mohly vzniknout až v roce 2015). 5. Odporované právní úkony nenaplňují ani znaky úmyslně zkracujícího právního úkonu dle § 242 insolvenčního zákona, neboť pohledávky účastníků sdružení za dlužníkem vznikly až po uskutečnění těchto úkonů (v době, kdy k nim došlo, zde nebyl žádný věřitel, kterého by dlužník mohl zkrátit společně s žalovaným). Dlužník se i po provedení těchto úkonů „nacházel v zisku“ a „byl převeden na nového nabyvatele za účelem dalšího rozvoje podnikání dlužníka“. 6. K odvolání žalobce a žalovaného (u toho jen proti výroku o nákladech řízení) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. dubna 2023, č. j. 199 ICm 2291/2018, 101 VSPH 916/2022-230 (MSPH 99 INS 9101/2016): [1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavých výrocích o věci samé tak, že určil, že právní úkony dlužníka spočívající v zaplacení částky 928.292 Kč dne 21. března 2014 a částky 70.000 Kč dne 17. prosince 2014 jsou vůči majetkové podstatě dlužníka neúčinné, a uložil žalovanému zaplatit do majetkové podstaty dlužníka do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 998.292 Kč (první výrok). [2] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 57.785 Kč (druhý výrok). 7. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 240, § 241 a § 242 insolvenčního zákona a z označené judikatury Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněným pod číslem 24/2015 Sb. rozh. obč. [který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], rozsudkem ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 44/2014, uveřejněným pod číslem 117/2017 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 117/2017“), rozsudkem ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněným pod číslem 139/2018 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 139/2018“), rozsudkem ze dne 20. prosince 2018, sen. zn. 29 ICdo 90/2016, rozsudkem ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 60/2018 (jde rozsudek o uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 10, ročníku 2021, pod číslem 99), a rozsudkem ze dne 22. prosince 2022, sp. zn. 29 Cdo 1917/2021 – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: 8. Právní jednání dlužníka spočívající v zaplacení částek 928.292 Kč (21. března 2014) a 70.000 Kč (17. prosince 2014) není neúčinným jednáním ve smyslu § 240 a § 241 insolvenčního zákona. V době, kdy dlužník právní jednání provedl, nebyl v úpadku. Splatnost všech přihlášených pohledávek nastala až 18. června 2015, takže v době provedení právních jednání neměl dlužník žádné věřitele. 9. Dlužník a žalovaný byli v době provedení právních úkonů osobami blízkými (žalovaný byl jediným společníkem a jednatelem dlužníka). Žalovaný vykonával funkci ředitele pivovaru Vyškov (dále též jen „pivovar“) provozovaného sdružením, jehož účastníkem byl i dlužník. Podíl dlužníka na zisku (ztrátě) z provozování pivovaru byl sjednán ve výši 20 %. Žalovaný jako ředitel musel znát stav hospodaření pivovaru (tedy také vědět, že docházelo ke ztrátě). Tato skutečnost vyplynula i z výsledovky za rok 2013 zaslané dlužníku e-mailem 9. března 2014 a ze zprávy o hospodaření z 1. září 2014. Žalovaný tedy věděl a musel vědět, že vůči dlužníku vzniká ostatním účastníkům sdružení pohledávka z titulu ztráty vzniklá provozováním pivovaru, která se stane splatnou (až) po schválení roční účetní závěrky. Ostatně, z „rozhodnutí“ ze dne 7. prosince 2016, „4 VSPH 1966/2016-A-31“ (správně jde o usnesení Vrchního soudu v Praze   ze dne 7. prosince 2016, č. j. MSPH 99 INS 9101/2016, 4 VSPH 1966/2016-A-31), vyplývá, že dlužník nijak nezpochybnil, že hospodaření sdružení bylo ztrátové. Z článku 2.4 smlouvy o sdružení ze dne 3. ledna 2011 (dále též jen „smlouva o sdružení“) vyplývá závazek společnosti CZECH BEVERAGE INDUSTRY COMPANY a. s. (dále jen „společnost C“) financovat nebo zajistit financování veškerých závazků (sdružení). Vzhledem k právní úpravě, podle které mají účastníci sdružení postavení solidárních dlužníků (§ 835 odst. 2 obč. zák.), je nepochybné, že společnost C byla oprávněna požadovat po dlužníku (v souladu s § 511 odst. 3 obč. zák.) náhradu za splnění dluhu, který uhradila, a to ve výši dlužníkova podílu. Za popsaného stavu uhradil dlužník žalovanému 928.292 Kč a (později) 70.000 Kč. Poté žalovaný změnil obchodní firmu dlužníka (do stávající podoby) a založil novou společnost s obchodní firmou stejnou jako původní obchodní firma dlužníka [Bohemia Brewing Centre s. r. o. (dále jen „společnost B“)], se shodným předmětem podnikání jako měl dlužník. 10. Na základě shora uvedeného má odvolací soud (v intencích § 242 insolvenčního zákona) za nepochybné, že dlužník učinil právní úkony v úmyslu zkrátit věřitele (účastníky sdružení) a že dlužník i žalovaný věděli, že jde o „právní úkon“, který učinili v úmyslu zmařit v rozporu se zákonem (obejitím zákona) uspokojení věřitelů sdružení. Je (též) nepochybné, že dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení pohledávek věřitelů a vedly ke zmenšení jeho majetku, které mělo (současně) za následek, že věřitelé nemohli dosáhnout uspokojení svých pohledávek z majetku dlužníka, ačkoli (nebýt těchto úkonů) by se uspokojili z majetku dlužníka alespoň částečně. 11. Úmysl dlužníka zkrátit věřitele prokazuje (mimo jiné) i to, že žalovaný založil společnost B s obchodní firmou odpovídající původní obchodní firmě dlužníka vykonávající shodnou činnost a (naopak) dlužník nemá majetek, z něhož by mohl uhradit pohledávky věřitelů. Zjištění insolvenčního soudu, že v roce 2014 měl dlužník aktiva v rozsahu 760.000 Kč, neznamená, že p