Nejvyšší soud 29 ICdo 145/2024 – Odpůrčí žalobě

Rozsudkem ze dne 15. listopadu 2022, č. j. 65 ICm 1982/2022-62, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 5. ledna 2023, č. j. 65 ICm 1982/2022-67, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl o odpůrčí žalobě podané 13. července 2022 žalobcem AAA INSOLVENCE OK v. o. s., jako insolvenčním správcem dlužníka MPM Invest s. r. o., tak, že:

Insolvenční soud – vycházeje z § 235 odst. 1, § 241 a § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:

Předmětnými platbami dlužník splácel úroky (za rok 2020) ze smlouvy o zápůjčce ze dne 15. března 2020, na jejímž základě mu žalovaná zapůjčila 2,5 miliónů Kč.

Odpůrčí žaloba je včasná (žalobce ji podal do 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka) a právní jednání se uskutečnila v posledním roce před zahájením insolvenčního řízení.

Je naplněna podmínka § 241 odst. 1 insolvenčního zákona, když dlužník krátce před podáním insolvenčního návrhu částečně uspokojil závazky žalované na úkor ostatních věřitelů, čímž se žalované dostalo vyššího uspokojení, než by jí náleželo v konkursu.

V době posuzovaného právního jednání se dlužník nacházel v úpadku (ve formě platební neschopnosti).

Ustanovení § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona se neuplatní, když zápůjčka nebyla právním jednáním učiněným za podmínek obvyklého obchodního styku.

Platby jsou tedy (neúčinným) zvýhodňujícím právním jednáním.

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem z 13. listopadu 2023, č. j. 65 ICm 1982/2022, 104 VSPH 567/2023-93 (KSPA 65 INS 6066/2021):

Odvolací soud – vycházeje z § 3, § 111, § 235, § 236, § 239 a § 241 insolvenčního zákona a z (označené) judikatury Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:

Ustanovení § 241 insolvenčního zákona postihuje jednání dlužníka, který zvýhodňuje své věřitele. Podstatou zvýhodnění je, že dlužník věřiteli poskytne (lhostejno, zda přímo dotčeným právním úkonem nebo v jeho důsledku) vyšší míru uspokojení, než by se mu jinak dostalo v konkursu. Pro zvýhodňující právní úkon proto není významné, zda se v důsledku dotčeného jednání dlužníka jeho majetek zmenšil. Výčet zvýhodňujících právních úkonů v § 241 odst. 3 insolvenčního zákona je toliko demonstrativní.

Pro posouzení, zda peněžitá plnění představující splátky úroku ze zápůjčky jsou neúčinným zvýhodňujícím právním úkonem ve smyslu § 241 insolvenčního zákona, je nutné splnění těchto předpokladů:

Lze tedy shrnout, že při splnění dalších předpokladů mohou být platby úroku z titulu zápůjčky považovány za neúčinné právní jednání (neúčinný právní úkon) dlužníka.

Neúčinným právním úkonem může být také plnění na již splatný dluh. Prospěch, kterého se věřiteli dostane v důsledku takového zvýhodňujícího právního úkonu (jednání) dlužníka, nespočívá v tom, že věřitel dostane od dlužníka více, než by mu náleželo (nebýt úpadku dlužníka), ale že je poskytnutým plněním zvýhodněn proti jiným věřitelům dlužníka. Nositelem důkazního břemene ve vztahu k výjimkám dle § 241 odst. 5 insolvenčního zákona je osoba, v jejíž prospěch byl učiněn neúčinný právní úkon.

V dané věci má odvolací soud peněžitá plnění, jimiž dlužník hradil ze svého účtu splatné úroky sjednané ve smlouvě o zápůjčce, za právní jednání, tedy za projev vůle dlužníka směřující k zániku povinnosti splnit dluh (závazek).

Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem insolvenčního soudu, že již v době první platby byl dlužník v úpadku ve formě platební neschopnosti a že žalované se plněními dostalo vyššího uspokojení, než by jí náleželo v konkursu. Peněžitá plnění tak představovala neúčinná právní jednání ve smyslu § 241 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona.

Není přiléhavá obrana žalované, že byly splněny podmínky uvedené v § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona. Žalovaná totiž neprokázala, že vynaložila náležitou pečlivost ke zjištění, že dlužník je v úpadku, nebo že by platby mohly vést k úpadku dlužníka.

Jelikož šlo o plnění na již splatný závazek a nikoli o úhradu plnění, které žalovaná současně poskytovala dlužníku, nelze uvažovat o právním jednání za podmínek obvyklých v obchodním styku, protože dlužník současně neobdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch.

Rozhodnutí insolvenčního soudu není též nepřezkoumatelné.

Neúčinnost poslední platby (z 21. dubna 2021) poměřoval odvolací soud (na rozdíl od insolvenčního soudu) právní úpravou obsaženou v § 111 insolvenčního zákona, jelikož k ní došlo poté, co nastaly účinky dle § 109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona, přičemž dospěl k závěru, že podle § 111 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona mohl dlužník hradit splatný úrok ze zápůjčky jen při splnění některé z výjimek dle § 111 odst. 2 insolvenčního zákona (jež nejsou dány).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu při výkladu § 241 odst. 5 insolvenčního zákona a při plnění poučovací povinnosti dle § 118a odst. 3 o. s. ř.

Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatelka následovně:

Dovolatelce je známa judikatura Nejvyššího soudu k posuzování náležité pečlivosti. Přitom mají být zohledňovány konkrétní okolnosti případu, což odvolací soud neučinil; nezabýval se otázkou, zda dovolatelka byla nadána odbornými znalostmi (ta ale nedisponuje odborností ohledně finančního zdraví společností). Negativní skutečnosti dobře prokázat nelze (takže mělo být zohledněno, že média neinformovala o zhoršující se finanční situaci dlužníka). Přitom ani z obchodního věstníku se nepodávaly informace (zejména účetní závěrky), které by naznačovaly úpadkovou situaci dlužníka. Dovolatelka byla v pravidelném kontaktu s jednatelem dlužníka, který neindikoval žádné vážné finanční problémy dlužníka.

Dovolatelka se s dlužníkem dohodla, že v průběhu roku 2020 nebude splácet úroky (splátky úroku s ním začala řešit až v prosinci 2020 a ten je začal hradil od ledna 2021 v pravidelných měsíčních splátkách). Dovolatelka se tedy důvodně domnívala, že dlužník vážné finanční problémy nemá.

Neměl-li odvolací soud tuto skutečnost (náležitou pečlivost dovolatelky) za prokázanou, pak jí měl poskytnout poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., což se nestalo. Chybějící poučení je vadou řízení a zásahem do principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí.

Ostatními podmínkami § 241 odst. 5 insolvenčního zákona se odvolací soud zabýval jen okrajově; omezil se na závěr, že plnil-li dlužník na splatný závazek, pak nelze uvažovat o právním jednání za podmínek obvyklých v obchodním styku, protože (dlužník) současně neobdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch za peněžitá plnění.

Podmínku „přiměřeného protiplnění“ vyložil odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolací soud váže přiměřené protiplnění k okamžiku peněžitých plnění (dlužníka). Protiplněním však bylo poskytnutí zápůjčky žalovanou. „Obvyklostí v obchodním styku“ se odvolací soud nezbýval vůbec; přijetí zápůjčky je přitom v podnikatelském prostředí obvyklé.

Odvolací soud aplikoval na převod částky 42.709 Kč (21. dubna 2021) § 111 insolvenčního zákona, čímž se odklonil od právní kvalifikace věci provedené insolvenčním soudem, aniž účastníkům umožnil vyjádřit se k odlišné právní kvalifikaci. Odvolací soud tak porušil ve smyslu závěrů promítnutých v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 216/16 (jde o nález ze dne 9. února 2017, uveřejněný pod číslem 24/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu) princip kontradiktornosti. Takto odvolací soud odepřel žalované právo argumentovat a vyjádřit se k naplnění podmínek onoho zákonného ustanovení, čímž zatížil odvolací řízení procesní vadou a zasáhl do práva žalované na spravedlivý proces.

Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné.

Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání, maje na zřeteli, že v dané věci může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř.

S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (15. července 2021) a k části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb. se pro dané insolvenční řízení (a spory jím vyvolané) uplatní i v době od 1. října 2024 insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024) [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.]. Insolvenční zákon v tomto znění je rozhodný i pro posuzování přípustnosti dovolání.

Dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním „v celém jeho rozsahu“. V části, ve které dovolání takto směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve III. výroku o nákladech řízení a ve IV. výroku o soudním poplatku, a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení však přípustnost dovolání vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. (pro výroky o nákladech řízení) a § 238 odst. 1 písm. i/ o. s. ř. (pro výrok o soudním poplatku).

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v I. a II. výroku o věci samé, pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., přičemž Nejvyšší soud potud shledává dovolání přípustným, maje napadené rozhodnutí v dovoláním otevřených otázkách za rozporné s dále označenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval především tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná především následující skutková zjištění (z nichž vyšel odvolací soud):

Dovolatelka (jako zapůjčitelka) zapůjčila dne 15. března 2020 dlužníku (jako vydlužiteli) částku 2,5 miliónů Kč. Zápůjčku měl dlužník vrátit v plné výši včetně sjednaného úroku nejpozději do 31. prosince 2021.

Dlužník zaplatil (převodem z účtu) dovolatelce 25. ledna 2021 částku 41.667 Kč, 24. února 2021 částku 42.709 Kč, 22. března 2021 částku 42.709 Kč a 21. dubna 2021 částku 42.709 Kč (celkem šlo o částku 169.794 Kč). Platbami hradil dlužník sjednané úroky ze zápůjčky.

Již v době první platby dovolatelce měl dlužník závazky (dluhy) u více než dvou věřitelů po splatnosti po dobu delší 3 měsíců; šlo o dluhy vůči čtyřem věřitelům splatné 15. dubna 2019 z titulu zápůjček z 2. dubna 2015 (1.025.000 Kč, 1.025.000 Kč, 1.537.000 Kč a 1.025.000 Kč) a o dluh vůči dalšímu věřiteli splatný od 15. července 2017 na základě zápůjčky z 3. června 2015 (3.975.000 Kč).

Dne 31. března 2021 zveřejnil insolvenční soud v insolvenčním rejstříku vyhlášku, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka.

Usnesením ze dne 15. července 2021 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne) insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil žalobce.

Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), insolvenčního zákona a občanského soudního řádu: § 419 (o. z.)

Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platí citovaná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, již od jeho účinnosti (1. ledna 2014) a později nedoznala změn. Citovaná ustanovení insolvenčního zákona platí beze změny od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (30. března 2021, kdy insolvenčnímu soudu došel věřitelský insolvenční návrh; srov. § 97 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném k uvedenému dni). Citovaná ustanovení občanského soudního řádu platí beze změny od zahájení sporu (13. července 2022).

Úvodem k právnímu posouzení věci Nejvyšší soud poznamenává, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nahradil s účinností od 1. ledna 2014 pojem „právní úkon“ dle § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.). Ve stejném duchu je proto třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v § 111 insolvenčního zákona a v § 235 a násl. insolvenčního zákona. Srov. i ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. a argumentaci obsaženou k terminologii např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018, uveřejněném pod číslem 27/2021 Sb. rozh. obč. [který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu].

Ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci pak činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry:

Nejde-li o právní jednání, které dlužník učinil ve prospěch osoby jemu blízké nebo osoby, která s ním tvoří koncern, pak ve sporu o určení neúčinnosti zvýhodňujícího právního jednání ve smyslu § 241 insolvenčního zákona nese žalobce (insolvenční správce dlužníka) břemeno tvrzení ohledně toho, že:

Dovolací argumentace k platbám, jež odvolací soud měl za zvýhodňující právní jednání dlužníka dle § 241 insolvenčního zákona, cílí k posouzení, zda jsou splněny předpoklady pro uplatnění výjimky formulované v § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona (takže při naplnění výjimky lze uzavřít, že o zvýhodňující právní jednání nejde). Jinak řečeno, taková argumentace nesměřuje ke zpochybnění předpokladů ve smyslu § 241 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona, nýbrž k prosazení závěru, že přes splnění oněch předpokladů nejde o zvýhodňující právní jednání, jelikož jsou splněny podmínky formulované v § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona. O výjimku ve smyslu posledně označeného ustanovení jde tehdy, jestliže:

V dané věci odvolací soud uzavřel, že předpoklady pro uplatnění výjimky dle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona nejsou splněny proto, že:

V pojetí odvolacího soudu tedy nebyl naplněn předpoklad, aby šlo o právní jednání učiněné „za podmínek obvyklých v obchodním styku“, ani předpoklad „náležité pečlivosti“ vyvinuté osobou, v jejíž prospěch dlužník učinil právní jednání, k rozpoznání toho, že dlužník je v úpadku, nebo toho, že by odporované právní jednání mohlo vést k úpadku dlužníka.

Soudní praxe je ustálena v závěru, že odporovatelným právním jednáním může být i (jen) platba, kterou se plní dluh (ve smyslu § 1908 odst. 1 o. z.). Pro poměry zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2021, sen. zn. 29 ICdo 118/2020, uveřejněného pod číslem 64/2022 Sb. rozh. obč.).

Je rovněž zřejmé, že takové (jednostranné) právní jednání dlužníka (v poměrech dané věci hrazení sjednaných úroků ze zápůjčky) nelze samo o osobě (izolovaně) zkoumat co do posouzení, zda šlo o právní jednání, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, jinak, než v rámci (celého) právního vztahu, jenž dlužníku založil povinnost plnit (dluh). Srov. k tomu např. též odstavce 30 a 31 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2026, sen. zn. 29 ICdo 15/2024, v jehož rámci se Nejvyšší soud vymezil i proti jinému názoru formulovanému v článku Řeháček, O., Vrba, M.: Plnění dluhu jako zvýhodňující právní jednání, uveřejněnému v časopise Právní rozhledy číslo 17, ročníku 2015, str. 573-579, s nímž obsahově souzní (důrazem na „současné poskytnutí“ přiměřeného protiplnění nebo jiného přiměřeného majetkového prospěchu) i dílo Sprinz, P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol.: Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 671.

Stejnou metodou je nutno přistupovat ke zkoumání, zda šlo o právní jednání učiněné „za podmínek obvyklých v obchodním styku“. Jinak řečeno, východiskem zkoumání, zda šlo o takové právní jednání, je posouzení právního vztahu, z nějž dlužníku vzešla povinnost splnit dluh.

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že posuzování toho, zda určité právní jednání bylo učiněno za podmínek obvyklých v obchodním styku, je odvislé od posouzení okolností konkrétní věci, pročež nelze učinit obecný závěr, podle něhož by určité právní jednání bylo vždy učiněno za podmínek obvyklých v obchodním styku. Pravidelným (základním) východiskem takových úvah přitom bude především porovnání předmětu zkoumaného právního jednání (jeho povahy) s předmětem podnikání osoby, na jejíž právní jednání se uplatňuje požadavek, aby šlo o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku. Srov. k tomu shodně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2019, sp. zn. 29 Cdo 347/2017. K tomu budiž na vysvětlenou dodáno, že posledně označený rozsudek terminologicky hovoří o porovnání s předmětem podnikání „společnosti“, přičemž výraz „společnost“ potud převzal ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 3867/2007, který jej užil v kontextu požadavku na porovnání předmětu právního jednání (smlouvy o postoupení pohledávek) s předmětem podnikání postupitele, jímž byla akciová společnost (společnost). Ve vazbě na § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona se osobou, na jejíž právní jednání se uplatňuje požadavek, aby šlo o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku, rozumí (insolvenční) dlužník.

Označenou judikaturou vznesený požadavek na posuzování okolností konkrétní věci se prosazuje jako protiváha „mechanickému“ přiřazení právního jednání k podmínkám obvyklým v obchodním styku jen proto, že formálně naplňuje předpoklad „obvyklosti (běžnosti) obchodního styku“. Odtud se nutně odvíjí i předpoklad, že pojem „obvyklý (běžný) obchodní styk“ má svůj obecný (standardizovaný, pravidelný nebo očekávatelný) význam pro poměry právního vztahu, jenž je jeho prostřednictvím poměřován.

Zjednodušeně řečeno lze obecně rozumět obvyklým (běžným) obchodním stykem takové jednání (právní jednání), které vychází z ustálených pravidel chování, jež jsou obecně přijímána a dodržována účastníky obchodních vztahů, a to buď všeobecně, nebo v určitém obchodním odvětví a které dotčená osoba (v poměrech § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona dlužník) činí v rámci své obvyklé (běžné) činnosti a v rámci předmětu svého podnikání.

To, že určité právní jednání splňuje předpoklad právního jednání obvyklého (běžného) v obchodním styku, může být i předmětem dokazování; lze prokazovat, jaké právní jednání je (v daném místě a čase bylo) v obchodním styku obvyklým (všeobecně nebo pro dané obchodní odvětví).

Jak zmíněno shora, předpoklad, aby ve smyslu § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona šlo o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku, se posuzuje (vyžaduje se) ve vztahu k dlužníku (coby osobě, jejíž právní jednání lze mít za účinné, jen když je daný předpoklad splněn).

Právní jednání za podmínek obvyklých v obchodním styku může učinit jen dlužník - podnikatel, který provozuje závod a vyvíjí přitom obvyklou (běžnou) obchodní činnost. O obvyklý (běžný) obchodní styk dlužníka - podnikatele v tomto smyslu jde (výjimka dle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona se může prosadit) jak v případě právního jednání, které dlužník činí v právním styku s jinými podnikateli (právního jednání mezi podnikateli), tak v případě právního jednání, které dlužník – podnikatel činí v právním styku se spotřebiteli (k definici spotřebitele srov. § 419 o. z.).

U dlužníka, který není podnikatelem (neprovozuje závod, nepodniká), nemůže jít (ve smyslu § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona) o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku, i když podmínku obvyklosti obchodního styku bude splňovat osoba, v jejíž prospěch právní jednání učinil; typickým příkladem je kupní smlouva o koupi movité věci, kterou dlužník (coby kupující) uzavře jako spotřebitel s podnikatelem (coby prodávajícím).

Výjimka ve smyslu § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona se neuplatní ani v těch případech, kdy dlužník – fyzická osoba (slovy § 419 o. z. „člověk“), který podniká (je podnikatelem), učiní odporované právní jednání ve prospěch podnikatele mimo rámec své podnikatelské činnosti jako spotřebitel (srov. § 419 o. z.).

Účelem ochrany právního jednání učiněného za podmínek obvyklých v obchodním styku je v první řadě poskytnout osobám, které vstupují v právní styk s dlužníkem (lhostejno, zda jako podnikatelé nebo jako spotřebitelé), přiměřenou míru právní jistoty, že jejich „obchod“ s dlužníkem nebude (zpětně) stižen neúčinností, coby důsledek obvyklého (běžného) provozu dlužníkova závodu [jehož provoz je takto (i v zájmu zachování jeho hodnoty pro dlužníkovy věřitele) též chráněn]. Na tomto základě pak lze uzavřít, že o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku nepůjde ani v případě právního jednání, které dlužník – podnikatel sice učinil v souladu se svým (ve veřejném rejstříku dosud zapsaným nebo jinak povoleným) předmětem podnikání (nikoli jako spotřebitel), leč poté, kdy ukončil provoz svého závodu nebo poté, kdy způsobem popsaným např. v důvodech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2015, sen. zn. 29 NSČR 24/2013, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročníku 2016, pod číslem 33 [tedy svým vědomým jednáním, zpravidla doprovázeným prohlášením o tom, že nebude hradit své závazky (dluhy)], zastavil platby podstatné části svých závazků (dluhů) [srov. § 3 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona]. V témže smyslu chápal Nejvyšší soud potřebu zkoumat, zda dlužník po uskutečnění právního jednání pokračoval v podnikatelské činnosti a provozoval závod též v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 347/2017. Řečené je v souladu i s tím, jak pro závazkové vztahy používá slovní spojení „běžný obchodní styk“ např. § 1752 odst. 1 o. z.

K odstavcům 52 až 63 odůvodnění shora srov. shodně např. též odstavce 65 až 77 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2026, sen. zn. 29 ICdo 100/2024.

V poměrech dané věci se odvolací soud otázkou, zda šlo o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku, způsobem rozebraným shora nezabýval. Úsudek, podle kterého o takové právní jednání nešlo, odvolací soud nesprávně odvozoval z nesplnění podmínky přiměřeného protiplnění nebo jiného přiměřeného majetkového prospěchu, což je předpoklad (pro uplatnění výjimky dle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona), který se pro tuto výjimku nezkoumá v rámci pojmu „obvyklý obchodní styk“, nýbrž samostatně (vedle něj); srov. i odstavec 49 odůvodnění shora.

Jinak řečeno, na základě úsudku, že šlo o právní jednání, na základě kterého dlužník neobdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, nelze přijmout závěr, že (proto) nešlo o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku. Jde o argumentaci typově stejně nesprávnou, jako kdyby soud z úsudku, že nešlo o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku, dovozoval, že (proto) dlužník neobdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch.

Zbývá dodat, že v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 100/2024 Nejvyšší soud také vysvětlil (v odstavci 83 odůvodnění tamtéž), že šlo-li o smlouvu, kterou dlužník (jako podnikatel) uzavřel se svým věřitelem v daném místě a čase v rámci obvyklého (běžného) obchodního styku dlužníka, pak nejde o vybočení z podmínek obvyklého (běžného) obchodního styku jen proto, že v době uskutečnění odporovaného právního jednání (platby na dluh ze smlouvy) měl dlužník více věřitelů ve srovnatelném postavení s pohledávkami po splatnosti (nebo stejně splatnými) vzešlými z obvyklého (běžného) obchodního styku.

Přitom úsudek, podle kterého šlo o právní jednání, na základě kterého dlužník neobdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, odvolací soud přijal (akcentuje potřebu současného poskytnutí přiměřeného protiplnění nebo jiného přiměřeného majetkového prospěchu za splátky úroků ze zápůjčky) na základě názoru, jenž Nejvyšší soud podrobil kritice (odmítl jako nesprávný) již v důvodech rozsudku sen. zn. 29 ICdo 15/2024 (v němž šlo rovněž o uhrazení zápůjčky). V intencích závěrů obsažených v odstavci 31 odůvodnění posledně označeného rozhodnutí platí, že smlouva o zápůjčce je obecně vzato smlouvou vzájemně ekvivalentní, v jejímž rámci zapůjčitel nejprve („napřed“) přenechá vydlužiteli určitý obnos, který se vydlužitel zavazuje později vrátit (splatit dluh ze zápůjčky), a to případně i s dohodnutými úroky (§ 2390 a § 2392 odst. 1 o. z.). Přenecháním peněz přitom smlouva o zápůjčce (coby reálný kontrakt) teprve vzniká (srov. např. odstavec 40 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 112/2019, uveřejněného pod číslem 97/2021 Sb. rozh. obč.). Jestliže tedy v souladu se smlouvou o zápůjčce vydlužitel uhradí zapůjčiteli sjednané úroky („cenu peněz“) ze zápůjčky, pak jde o plnění, za které i ve smyslu § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona obdržel („napřed“) přiměřené protiplnění (zápůjčku ve formě peněžité částky).

Dovolání je tudíž potud důvodné (právní posouzení věci odvolacím soudem v této části není správné).

Potud platí, že má-li určitá osoba dostát požadavku náležité pečlivosti ve smyslu § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona, je povinna vyvinout ke zjištění rozhodných skutečností takové úsilí, které by v obdobné situaci vyvinula jiná rozumně pečlivá osoba. Je-li taková osoba nadána odbornými znalostmi, schopnostmi či dovednostmi, lze z požadavku náležité péče dovodit, že je její povinností své znalosti, schopnosti či dovednosti (v rámci svých možností) využít. Srov. k tomu např. odstavec 39 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2019, sen. zn. 29 ICdo 149/2017, uveřejněného pod číslem 50/2020 Sb. rozh. obč. Již jen z toho je patrno, že posuzování toho, zda určitá osoba vyvinula patřičné úsilí, je otázkou posuzování okolností konkrétního případu; proto zpravidla nelze učinit paušální závěr, podle něhož by určité jednání vždy bylo v souladu s požadavkem náležité péče.

Nejvyšší soud již shora uzavřel, že v těch případech, kdy se osoba, v jejíž prospěch učinil dlužník odporované právní jednání (jež není osobou dlužníku blízkou, ani osobou, která s ním tvoří koncern), brání poukazem na splnění výjimky dle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona, je to ona, kdo ohledně předpokladů pro splnění výjimky nese břemeno tvrzení a odtud plynoucí důkazní břemeno (srov. odstavec 49 odůvodnění shora).

V poměrech dané věci založil odvolací soud závěr, podle kterého není splněn předpoklad „náležité pečlivosti“ dovolatelky na tom, že dovolatelka vynaložení náležité pečlivosti „neprokázala“.

Je-li ve sporu namístě učinit závěr, že účastník, jemuž je ku prospěchu prokázání určité (pro věc rozhodné) skutečnosti, nesplnil svou důkazní povinnost, respektive dosud provedenými důkazy neunesl důkazní břemeno o takové skutečnosti, takže nenabídne-li důkazy způsobilé takovou skutečnost prokázat, budou jej stíhat procesní následky spočívající v neunesení důkazního břemene o takové skutečnosti, může se tak stát jen po poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. Srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněném pod číslem 115/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 115/2012“).

Jak Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil ve svých rozhodnutích, poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení § 118a o. s. ř. [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod číslem 59/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 59/2012“)].

Jestliže soud prvního stupně příslušné poučení neposkytne (lhostejno z jakých důvodů), musí tak učinit (je-li podáno odvolání) odvolací soud v odvolacím řízení (§ 213b odst. 1 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení (srov. opět R 59/2012).

Poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. poskytne soud nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz, nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto by účastník nemohl být ve věci úspěšný; srov. opět R 115/2012, jehož závěry platí i pro současné znění občanského soudního řádu.

V poměrech dané věci odvolací soud založil závěr, že dovolatelka nedostála náležité pečlivosti, na tom, že vynaložení náležité pečlivosti neprokázala. Podle obsahu spisu však dovolatelce neposkytl náležité poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. ani insolvenční soud (srov. protokol o jednání u insolvenčního soudu ze dne 9. listopadu 2022, č. l. 54-55), ani odvolací soud (srov. přepis zvukového záznamu o jednání konaném před odvolacím soudem 13. listopadu 2023, č. l. 131-133).

Námitka dovolatelky, že soudy vůči ní nesplnily v dotčeném směru svou poučovací povinnost, je tudíž důvodná.

Výtky, jež dovolatelka snáší k aplikaci § 111 insolvenčního zákona odvolacím soudem (na platbu částky 42.709 Kč), se týkají „překvapivosti“ napadeného rozhodnutí spočívající v tom, že označené ustanovení použil poprvé na věc odvolací soud, aniž jí umožnil se vyjádřit ke změně právní kvalifikace.

K tomu Nejvyšší soud uvádí, předmětem sporu byl od počátku požadavek na určení neúčinnosti označených plateb (coby právních jednání spočívajících ve splnění dluhu), přičemž všechny skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení, zda šlo o platby uskutečněné před zahájením insolvenčního řízení nebo (až) poté, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, byly účastníkům známy již v řízení před insolvenčním soudem. Tím, že odvolací soud pro platbu, k níž prokazatelně došlo 21. dubna 2021, tedy poté, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka [v souladu s § 109 odst. 4 insolvenčního zákona se tak stalo 31. března 2021, kdy insolvenční soud zveřejnil v insolvenčním rejstříku vyhlášku, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení (A-6)], použil co do zkoumání, zda jde o neúčinné právní jednání, § 111 insolvenčního zákona, tedy dovolatelka překvapena být neměla. Odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 216/16 potud není přiléhavý; „překvapivost“ jen pro jiné právní posouzení skutku (bez jiné skutkové argumentace) z něj neplyne.

Platbu na úhradu peněžitých závazků vzniklých před zahájením insolvenčního řízení přitom zapovídá § 111 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona. Dovolatelce lze nicméně přisvědčit v tom, že odvolací soud ji tím, že dotčené ustanovení použil bez předchozího upozornění na možnost jiného právního posouzení věci v rozsahu uvedené částky, upřel možnost skutkově a právně argumentovat ve prospěch závěru, že šlo o platbu v mezích výjimky dle § 111 odst. 2 insolvenčního zákona (typově o právní jednání nutné k provozování závodu v rámci obvyklého hospodaření nebo k odvrácení hrozící škody); srov. i § 118a odst. 2 o. s. ř.

Dovolání je proto i v této části opodstatněné.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislých výroků) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).