29 ICdo 146/2023 – Nejvyšší soud

KSPA 59 INS 11383/2010 59 ICm 2113/2015 29 ICdo 146/2023-247 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně J. K., zastoupené Mgr. Michalem Gottwaldem, advokátem, se sídlem v Krásné Lípě, Masarykova 38/18, PSČ 407 46, proti žalované Mgr. Ing. Petře Hýskové, se sídlem v Praze 2, Tyršova 1835/13, PSČ 120 00, jako insolvenční správkyni dlužníka Š. K., zastoupené Mgr. Jiřím Kuklíkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Tyršova 1835/13, PSČ 120 00, o vyloučení výtěžku zpeněžení z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 59 ICm 2113/2015, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Š. K., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 59 INS 11383/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2023, č. j. 59 ICm 2113/2015, 101 VSPH 560/2019-199 (KSPA 59 INS 11383/2010), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalobkyně. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 24. dubna 2019, č. j. 59 ICm 2113/2015-93, Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (J. K.) domáhala vůči žalované (Mgr. Ing. Petře Hýskové, jako insolvenční správkyni dlužníka Š. K.) vyloučení v rozsudku blíže specifikovaných spoluvlastnických podílů na nemovitostech v katastrálním území XY zapsaných na LV č. XY a č. XY (dále též jen „nemovitosti“) z majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud dospěl k závěru, že původní insolvenční správce dlužníka Mgr. David Letošník (dále též jen „D. L.“) dostatečně identifikoval nemovitosti v soupisu majetkové podstaty, a to čísly pozemkových parcel, označením obce a katastrálního území, v němž se nacházejí. Nebylo tedy pochyb o tom, jaký majetek byl zahrnut do majetkové podstaty. Na základě provedeného dokazování soud dále konstatoval, že společné jmění dlužníka a žalobkyně bylo prokazatelně předluženo, a proto nebylo možné jej vypořádat. Veškerý majetek náležející do společného jmění manželů byl proto správně v souladu s § 274 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), zahrnut do majetkové podstaty. 3. Kromě toho insolvenční soud zohlednil, že dlužník užíval část nemovitostí ke své podnikatelské činnosti, což dovodil z toho, že „adresa sídla“ dlužníka jako osoby samostatně výdělečně činné je shodná s jeho bydlištěm a odpovídá adrese, na které se nacházejí nemovitosti zapsané na LV č. XY, přičemž tato skutečnost byla žalobkyni jako jeho manželce nepochybně známa. Jestliže proti tomuto využití nemovitostí nevznesla žádné námitky, lze důvodně předpokládat, že s ním souhlasila. V takovém případě podle § 270 odst. 2 insolvenčního zákona platí, že část společného jmění manželů, kterou dlužník použil se souhlasem manžela k podnikání, spadá při vypořádání společného jmění manželů do majetkové podstaty dlužníka vždy. 4. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku tak, že se zamítá žaloba, jíž se žalobkyně proti žalované domáhala vydání výtěžku zpeněžení spoluvlastnického podílu na nemovitostech zapsaných na LV č. XY pro obec a katastrální území XY ve výši 1 119 642,86 Kč, jinak tento rozsudek změnil tak, že je žalovaná povinna vydat žalobkyni výtěžek zpeněžení spoluvlastnického podílu na nemovitostech zapsaných na LV č. XY pro obec a katastrální území XY ve výši 5 075 500 Kč a ve výši 1 005 500 Kč (první výrok). Zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok). 5. Šlo přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 97/2020, zrušil rozsudek ze dne 14. listopadu 2019, č. j. 59 ICm 2113/2015, 101 VSPH 560/2019-122 (KSPA 59 INS 11383/2010), kterým odvolací soud k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku. 6. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že odvolací soud se řídil nesprávným názorem, že k nastolení účinků dle § 274 insolvenčního zákona postačí, že insolvenční správce sepíše majetek ve společném jmění dlužníka a jeho (bývalého nebo současného) manžela do majetkové podstaty, aniž dá při soupisu najevo, že tak činí právě z důvodu předlužení společného jmění dlužníka a jeho (bývalého nebo současného) manžela, a rovněž že nevěnoval ve skutkové rovině pozornost tomu, zda vlastní soupis nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka dovoloval uzavřít, že šlo o soupis provedený podle § 274 insolvenčního zákona [že tato okolnost z něj byla seznatelná před případným uplynutím lhůty podle § 150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“)]. 7. Odvolací soud předeslal, že nemovitosti (včetně spoluvlastnických podílů dlužníka) byly po vydání odvoláním napadeného rozhodnutí insolvenčního soudu žalovanou zpeněženy, a to nemovitosti zapsané na LV č. XY za celkovou kupní cenu 5 225 000 Kč a nemovitosti zapsané na LV č. XY postupně dvěma kupními smlouvami za celkové kupní ceny 2 011 000 Kč a 10 151 000 Kč. Platí tedy, že žalobkyně se již nemůže domáhat vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty, na což reagovala návrhem na připuštění změny žaloby podáním ze dne 5. dubna 2023. Tomuto návrhu odvolací soud vyhověl usnesením vydaným v průběhu odvolacího jednání konaného dne 20. dubna 2023. 8. Odvolací soud po doplnění dokazování – zejména soupisem majetkové podstaty dlužníka – uzavřel, že původní soupis ani jeho následné aktualizace neobsahují (v intencích závěrů Nejvyššího soudu) řádnou identifikaci právního důvodu soupisu sporných nemovitostí, které do něj byly pojaty. Podle odvolacího soudu tak ke dni 2. května 2015 (neboť usnesení o úpadku spojené s prohlášením konkursu na majetek dlužníka nabylo právní moci dne 2. května 2012) nastala nevyvratitelná domněnka tzv. zákonného vypořádání společného jmění manželů (dlužníka a žalobkyně) ve smyslu § 150 odst. 4 obč. zák. Tato domněnka se však neuplatní ve vztahu ke všem sporným nemovitostem, konkrétně pak k nemovitostem zapsaným na LV č. XY, neboť dlužník využíval tyto nemovitosti ke své podnikatelské činnosti, přičemž žalobkyni byla tato skutečnost nepochybně známa a s tímto užíváním musela dát souhlas. Odvolací soud proto ve shodě s insolvenčním soudem dospěl k závěru, že nemovitosti zapsané na LV č. XY byly (i v rozsahu jejich předmětných podílů) do majetkové podstaty dlužníka sepsány důvodně, neboť tam náležely dle § 270 odst. 2 insolvenčního zákona. Žaloba ohledně jejich vyloučení z majetkové podstaty dlužníka tudíž nemůže být opodstatněná, a není tak důvodná ani žaloba o vydání výtěžku jejich zpeněžení. 9. Ohledně nemovitostí zapsaných na LV č. XY však odvolací soud dovodil, že došlo k jejich vypořádání na podkladě zákonné nevyvratitelné domněnky podle § 150 odst. 4 obč. zák., neboť žádné důkazy, jež měly soudy k dispozici, nenasvědčovaly tomu, že by i tyto nemovitosti dlužník užíval k podnikatelské činnosti, a že tak mohly být sepsány do majetkové podstaty podle § 270 odst. 2 insolvenčního zákona. Žalovaná se přitom v řízení před insolvenčním soudem proti podané žalobě nebránila tvrzením, že dlužník i tyto nemovitosti používal se souhlasem žalobkyně ke své podnikatelské činnosti. Svá tvrzení v tomto směru (včetně příslušných důkazů) poprvé uvedla v odvolacím řízení ve vyjádření ze dne 1. března 2023. Jde ovšem o tvrzení a důkazy, k nimž v odvolacím řízení nelze přihlédnout, neboť byly soudu předestřeny v rozporu se zásadou neúplné apelace. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyně se stala spoluvlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. XY v rozsahu ideální ½; náleží jí tedy ½ výtěžku z jejich zpeněžení. 10. Proti rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu dovolání proti části jeho prvního výroku, kterou bylo žalované uloženo vydat žalobkyni výtěžek zpeněžení spoluvlastnického podílu na nemovitostech zapsaných na LV č. XY) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že dovolání závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 11. Dovolatelka především uvádí, že ona i soudy obou stupňů sdílely názor, že majetek náležející do společného jmění manželů dlužníka a žalobkyně byl do majetkové podstaty sepsán pro předlužení společného jmění manželů. Argumentace obou účastníků se přitom vztahovala výhradně k aplikaci § 274 insolvenčního zákona. Žalovaná proto