29 ICdo 153/2020 – Nejvyšší soud

KSOS 37 INS XY 45 ICm XY 29 ICdo 153/2020-228 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce S. T. C. se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Říhou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poděbradova 2738/16, PSČ 702 00, proti žalovaným 1/ IKT INSOLVENCE v. o. s., se sídlem v Plzni, Koperníkova 822/25, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 29113091, jako insolvenčnímu správci dlužníka R. B., a 2/ R. B., narozenému XY, bytem XY, o určení vlastnického práva a o vyloučení nemovitých věcí z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 ICm XY jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka R. B. vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS XY, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. února 2020, č. j. 45 ICm XY, 14 VSOL XY (KSOS 37 INS XY), ve znění usnesení téhož soudu ze dne 22. dubna 2020, č. j. 45 ICm XY, 14 VSOL XY (KSOS 37 INS XY), t a k t o: I. Dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. února 2020, č. j. 45 ICm XY, 14 VSOL XY (KSOS 37 INS XY), ve znění usnesení téhož soudu ze dne 22. dubna 2020, č. j. 45 ICm XY, 14 VSOL XY (KSOS 37 INS XY), se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části druhého výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech IV. a VI. výroku (o nákladech řízení a o nákladech státu), a proti třetímu výroku o nákladech odvolacího řízení. II. Ve zbytku se dovolání zamítá. III. První žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 6.534 Kč, k rukám zástupce žalobce. O d ů v o d n ě n í: 1. Rozsudkem ze dne 16. května 2019, č. j. 45 ICm XY, Krajský soud v Ostravě (dále též jen „insolvenční soud“) rozhodl o žalobě společnosti S. T. C. směřující proti žalovaným 1/ IKT INSOLVENCE v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužníka R. B. (dále též jen „R. B.“), a 2/ R. B., tak, že: [1] Určil, že žalobce je výlučným vlastníkem označených nemovitých věcí (14 pozemků) v katastrálním území XY, obec XY, zapsaných na listu vlastnictví XY vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY (bod I. výroku). [2] Vyloučil pozemky označené v bodu I. výroku z majetkové podstaty dlužníka R. B. (bod II. výroku). [3] Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal vyloučení předmětných pozemků z majetkové podstaty dlužníka R. B. proti druhému žalovanému. [4] Uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 39.684 Kč (bod IV. výroku). [5] Určil, že žalobce a druhý žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení (bod V. výroku). [6] Uložil prvnímu žalovanému zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku, jejíž výše bude určena v samostatném usnesení (bod VI. výroku). 2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 159 odst. 1 písm. b/ a g/, § 225 odst. 1, 2 a 3, § 211 odst. 2, § 217 odst. 1, § 356 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a z ustanovení § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: 3. Vůči druhému žalovanému není žaloba důvodná co do vyloučení pozemků z majetkové podstaty (nemůže být ve sporu pasivně věcně legitimován). 4. Vůči prvnímu žalovanému je žaloba důvodná v celém rozsahu; co do požadovaného určení jsou jako osoby s dispozičními oprávněními k majetku náležejícímu do majetkové podstaty druhého žalovaného věcně legitimováni insolvenční správce i dlužník a dlužník je současně zapsán jako vlastník pozemků v katastru nemovitostí. 5. Na určení vlastnictví má žalobce naléhavý právní zájem s přihlédnutím k závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 20 Cdo 537/2001 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 65/2002 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 65/2002“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], a např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2011 sp. zn. 22 Cdo 2053/2009. 6. Vylučovací žaloba je včasná, jelikož insolvenční správce druhého žalovaného žalobce dosud nevyrozuměl o soupisu majetku s poučením o možnosti podat vylučovací žalobu; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 4034/2011, uveřejněného pod číslem 127/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 127/2012“); to, že žalobce jako věřitel a účastník insolvenčního řízení vedeného na majetek druhého žalovaného měl a mohl mít přehled o jeho majetkové podstatě ode dne zveřejnění soupisu majetkové podstaty v insolvenčním rejstříku, na uvedeném ničeho nemění. 7. Námitka žalovaných, že žalobci zaniklo právo domáhat se určení vlastnického práva k nemovitostem a jejich vyloučení z majetkové podstaty dlužníka v důsledku reorganizace, kterou úspěšně prošel, není opodstatněná, jelikož takový účinek se nepodává ani z ustanovení § 356 insolvenčního zákona ani z jiného ustanovení tohoto zákona. Vlastnické právo je nepromlčitelné [§ 614 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“)] a druhý žalovaný nemohl nabýt vlastnické právo k pozemkům ani vydržením (§ 1089 a násl. o. z.) pro absenci dobré víry účastníka právního úkonu absolutně neplatného pro rozpor se zákonem (jak dále uvedeno). Důvodem zániku práva žalobce domáhat se vlastnického práva k pozemkům (pro rozpor s dobrými mravy) nemůže být ani to, že nynější jednatel žalobce [M. F. (dále jen „M. F.“)], který vystupoval v insolvenčním řízení vedeném na majetek žalobce jako jeden z jeho věřitelů a byl i předsedou věřitelského výboru, se aktivně nezasadil o zahrnutí pozemků do majetkové podstaty žalobce. Odpovědnost za řádný soupis majetku dlužníka nese insolvenční správce (nikoliv věřitelský výbor). 8. Kupní smlouva ze dne 2. února 2009 (ve znění dodatků ze dne 1. března 2011 a ze dne 20. května 2012), kterou žalobce prodal předmětné pozemky druhému žalovanému za částku 8.700.000 Kč, je pak absolutně neplatná, takže vlastnické právo k pozemkům nadále svědčí žalobci. 9. Základní kapitál žalobce činil 200.000 Kč a dohodnutá kupní cena činila 8.700.000 Kč, takže (vzhledem k tomu, že šlo o transakci mezi žalobcem a jeho tehdejším jednatelem) cena pozemků měla být určena (podle § 196a obch. zák.) na základě znaleckého posudku znalce ustanoveného soudem, což se nestalo. Vzhledem k závěrům obsaženým v rozsudku ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009 [jde o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 67/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 67/2012“)], má insolvenční soud za prokázáno, že sjednaná kupní cena nebyla cenou obvyklou (ta převyšovala kupní cenu téměř dvojnásobně). I obvyklá cena určená znaleckým posudkem Ostravské znalecké a. s. převyšuje kupní cenu o více než 2.000.000 Kč. 10. Pro absolutní neplatnost kupní smlouvy svědčí i to, že druhý žalovaný si musel být vědom probíhajícího řízení o změně územního plánu, jež vedlo (k 25. únoru 2009) ke změně využití pozemků (dle jeho žádosti) na stavební, čímž se hodnota pozemků již ke dni, kdy byl podán návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí (4. března 2009), zvýšila několikanásobně. Druhý žalovaný tak nebyl v dobré víře, že pozemky nabyl do svého vlastnictví na základě platné kupní smlouvy, nadto za situace, kdy splatnost kupní ceny byla (ve smyslu dodatků) sjednána až k 31. prosinci 2019. 11. O odvolání prvního žalovaného rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. února 2020, č. j. 45 ICm XY, 14 VSOL XY (KSOS 37 INS XY), ve znění usnesení téhož soudu ze dne 22. dubna 2020, č. j. 45 ICm XY, 14 VSOL XY (KSOS 37 INS XY), tak, že: [1] Odmítl odvolání prvního žalovaného proti té části bodu I. výroku, která se týkala druhého žalovaného a proti bodům III. a V. výroku rozsudku insolvenčního soudu (první výrok). [2] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku ve vztahu k prvnímu žalovanému a v bodech II., IV. a VI. výroku (druhý výrok). [3] Uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 10.921,46 Kč (třetí výrok). 12. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 3028 odst. 3 o. z., a z ustanovení § 135 odst. 2 a § 196a odst. 3 obch. zák. a odkazuje na skutková zjištění insolvenčního soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí ve vztahu k potvrzujícímu výroku o věci samé k následujícím závěrům: 13. Insolvenční soud správně uzavřel, že na požadovaném určení vlastnictví má žalobce naléhavý právní zájem (§ 80 o. s. ř.). 14. Ve vztahu k excindačnímu nároku je z předpokl