29 ICdo 167/2023

Usnesením ze dne 22. března 2023, č. j. 76 ICm 505/2023-11, Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) odmítl žalobu, jíž se žalobce (J. J.) domáhal určení, že vůči žalovanému [Finančnímu úřadu pro Liberecký kraj (dále jen „FÚ“)] nemá daňovou povinnost, dále se domáhal, aby žalovanému bylo uloženo uhradit do majetkové podstaty žalobce částku 34 205 445 Kč představující neoprávněně přihlášenou pohledávku do insolvenčního řízení žalobce, jakož i vrátit do majetkové podstaty částku 8 020 000 Kč, která byla vyplacena na zajištěnou pohledávku žalovaného z výtěžku zpeněžení zajištěného majetku, a též aby insolvenčnímu správci bylo uloženo vydat částku 181 950,80 Kč představují zálohu na odměnu insolvenčního správce z výtěžku zpeněžení zajištěného majetku, jakož i vymáhat po žalovaném částku 3 501 765,12 Kč představující úrok z prodlení ve výši 16 % z přeplatku daně (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že dlužník v konkursu není osobou oprávněnou podat žalobu o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky přihlášeného věřitele. Odkazuje na § 160 odst. 1 a 4, § 192 odst. 3 a § 201 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), odvolací soud konstatoval, že pohledávka žalovaného je pohledávkou zjištěnou, když ji nepopřel insolvenční správce ani žádný z věřitelů. Žalobce (coby dlužník) neučinil popěrný úkon před konáním přezkumného jednání a sám se tohoto jednání nezúčastnil. Závěrem odvolací soud dodal, že žaloba je dalším pokusem žalobce o revizi výsledků přezkumného jednání, které se konalo 24. července 2012; jde o obstrukční jednání žalobce, jemuž nelze přiznat ochranu.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že „odvolací soud (…) nerespektoval dovolatelem konkrétně označenou (nálezovou) judikaturu Ústavního soudu“.

Soudům obou stupňů dovolatel vytýká vady řízení a neúplnost jejich skutkových zjištění. Dále tvrdí, že prokázal „důvod neplatného přezkumného jednání“, stejně jako neexistenci pohledávky žalovaného a zástavního práva. Obsáhle argumentuje ve prospěch názoru, že soudy rozhodnutím o vydání výtěžku zpeněžení vytvořily „právní paskvil“, jímž poškodily dovolatele a jeho manželku. Závěrem dovolatel namítá, že nesprávným označením žalovaného bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle něhož spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Řečené platí tím více, jestliže dovoláním nebylo zpochybněno řešení žádné z otázek, na nichž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu. K tomu viz např. v poměrech (jiných) incidenčních sporů v insolvenčním řízení téhož žalobce usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020, sen. zn. 29 ICdo 70/2020, ze dne 11. listopadu 2020, sen. zn. 29 ICdo 72/2020, ze dne 24. února 2021, sen. zn. 29 ICdo 62/2020, ze dne 30. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 11/2021, ze dne 21. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 48/2022 a sen. zn. 29 ICdo 50/2022, a ze dne 25. října 2023, sen. zn. 29 ICdo 163/2023.

Dovolací argumentace se soustřeďuje ke zpochybnění pravosti pohledávky věřitele FÚ, k otázce vypořádání společného jmění manželů (žalobce a jeho manželky), k výtkám ohledně činnosti insolvenčního správce a k dražbě movitých a nemovitých věcí v rámci insolvenčního řízení. Napadené rozhodnutí však spočívá na jiném závěru; totiž na tom, že žalobě nelze vyhovět, jelikož k jejímu podání není dlužník v konkursu aktivně legitimován. Proti tomuto závěru se však dovolání argumentačně nevymezuje [a řešení těch otázek, jež dovolání klade (posuzováno podle jeho obsahu), je tak pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenné].

Závěr, podle kterého za trvání konkursu vedeného na jeho majetek není dlužník osobou oprávněnou k podání incidenční žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky přihlášeného věřitele (bez zřetele k tomu, zda pohledávku popřel), a jestliže takovou žalobu přesto podá, insolvenční soud ji odmítne podle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona jako podanou osobou, která k tomu nebyla oprávněna, je přitom v judikatuře Nejvyššího soudu závěrem ustáleným. V tomto ohledu odvolací soud přiléhavě odkázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněného pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 30. října 2014, sp. zn. II. ÚS 2604/14).

Způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) nevystihují ani námitky, podle nichž odvolací soud zjistil neúplně skutkový stav věci a odepřel dovolateli právo navrhovat důkazy. Jejich prostřednictvím dovolatel odvolacímu soudu toliko vytýká vady řízení, aniž by otevíral jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva; ani tyto námitky proto dovolání přípustným nečiní.

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu procesní vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak pomíjí, že k těmto vadám přihlíží dovolací soud pouze u přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Vady řízení, které (jako v této věci) nezahrnují podmínku existence právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání samy o sobě založit nemohou.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).