29 ICdo 176/2023 – Nejvyšší soud

KSPA 53 INS 8761/2017 53 ICm 2872/2021 29 ICdo 176/2023-98 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce České republiky – Celního úřadu v Liberci, se sídlem v Liberci, České mládeže 1122, PSČ 460 03, proti žalovanému P. P., o určení pořadí pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení žalovaného, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 53 ICm 2872/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci žalovaného, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 53 INS 8761/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2022, č. j. 53 ICm 2872/2021, 105 VSPH 152/2022-43 (KSPA 53 INS 8761/2017), ve znění usnesení ze dne 10. října 2022, č. j. 53 ICm 2872/2021, 105 VSPH 152/2022-49 (KSPA 53 INS 8761/2017), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2022, č. j. 53 ICm 2872/2021, 105 VSPH 152/2022-43 (KSPA 53 INS 8761/2017), ve znění usnesení ze dne 10. října 2022, č. j. 53 ICm 2872/2021, 105 VSPH 152/2022-49 (KSPA 53 INS 8761/2017), se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 17. ledna 2022, č. j. 53 ICm 2872/2021-27, Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“) určil, že pohledávka uplatněná žalobcem [Českou republikou – Celním úřadem pro Pardubický kraj, s účinností od 1. července 2025 Celním úřadem v Liberci – srov. § 6 odst. 1 písm. d/ zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky (dále jen „zákon o celní správě“), a čl. LXXXIII (přechodná ustanovení) části čtyřicáté sedmé zákona č. 349/2023 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s konsolidací veřejných rozpočtů] v insolvenčním řízení dlužníka (P. P.), představující odvod za trvalé odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu (dále jen „ZPF“) ve výši 40.560 Kč, stanovený rozhodnutím Městského úřadu Hlinsko ze dne 27. září 2017, č. j. Hl 68817/2017/OŽP, ve znění rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 6. prosince 2017, č. j. KrÚ 79586/2017/OŽPZ/DR, je pohledávkou za majetkovou podstatou (bod I. výroku), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že: [1] Usnesením ze dne 28. června 2017, č. j. KSPA 53 INS 8761/2017-A-14, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, povolil jeho oddlužení a insolvenční správkyní ustanovil Ing. Janu Vodrážkovou (původní žalovanou). [2] Žalobce dne 23. ledna 2018 (B-9) u insolvenční správkyně uplatnil jako nezajištěnou, splatnou a vykonatelnou pohledávku za majetkovou podstatou ve výši 40.560 Kč z titulu odvodu za trvalé odnětí půdy ze ZPF s odkazem na rozhodnutí Městského úřadu Hlinsko ze dne 27. září 2017, č. j. Hl 68817/2017/OŽP, a Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 6. prosince 2017, č. j. KrÚ 79586/2017/OŽPZ/DR. [3] Městský úřad Hlinsko rozhodnutím ze dne 27. září 2017, č. j. Hl 68817/2017/OŽP, na základě souhlasu k trvalému odnětí půdy ze dne 23. února 2017, č. j. Hl 15836/2017/OŽP, rozhodl o odvodu ve výši 40.560 Kč pro dlužníka, a to za trvale odnímanou půdu ze ZPF ve prospěch uložení zeminy po sesuvu náhonu malé vodní elektrárny (MVE 2) na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (jenž byl součástí majetkové podstaty dlužníka a následně v rámci insolvenčního řízení zpeněžen). Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že souhlas k trvalému odnětí půdy ze dne 23. února 2017 nabyl právní moci dne 15. března 2017 a že uložení zeminy na předmětném pozemku je k datu vydání rozhodnutí o odvodu provedeno, když realizace záměru nebyla dlužníkem oznámena. Katastrální úřad Pardubického kraje rozhodnutím ze dne 6. prosince 2017, č. j. KrÚ 79586/2017/OŽPZ/DR, zamítl odvolání dlužníka proti rozhodnutí Městského úřadu Hlinsko ze dne 27. září 2017 a předmětné rozhodnutí potvrdil, rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje nabylo právní moci dne 13. prosince 2017. [4] Insolvenční správkyně žalobcem uplatněnou pohledávku ve výši 40.560 Kč neuznala jako pohledávku za majetkovou podstatou a požádala insolvenční soud (6. října 2021), aby postupoval podle § 203a odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Usnesením ze dne 12. října 2021, č. j. KSPA 53 INS 8761/2017-B-40, insolvenční soud vyzval žalobce k podání žaloby na určení pořadí jeho pohledávky. 3. Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona, § 9 odst. 1 věty první, odst. 8 a 9, § 11 odst. 1, 2 a 4, § 20 odst. 1 písm. j/ a k/ zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu (dále jen „zákon o ochraně ZPF“), § 2 písm. d/ zákona č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky, a § 161 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu – dospěl k závěru, že pohledávka žalobce je pohledávkou za majetkovou podstatou. 4. Insolvenční soud předeslal, že odvod za trvalé odnětí půdy ze ZPF představuje specifickou formu úhrady reflektující zájem státu na ochraně zemědělské půdy coby důležité součásti životního prostředí a nenahraditelného výrobního prostředku pro zemědělskou výrobu. Výše odvodů není výsledkem libovůle správního orgánu, ale je stanovena transparentně sazebníkem, který je přílohou zákona o ochraně ZPF. Konkrétní výše odvodu se pak odvíjí od charakteru a důležitosti dotčeného pozemku a dále od toho, jaké faktory životního prostředí budou odnětím ze ZPF negativně ovlivněny. 5. Přestože orientačně je výše odvodů stanovena již v souhlasu s trvalým odnětím půdy ze ZPF, pokračoval insolvenční soud, povinnost odvod hradit vzniká až později, na základě realizace záměru. Vzhledem k tomu, že dlužník v posuzovaném případě neoznámil realizaci záměru (uložení sesuté zeminy) a nesplnil tak svou zákonnou povinnost, je nutné vycházet z toho, že najisto bylo odnětí půdy ze ZPF postaveno dnem vydání rozhodnutí (o odvodu) Městského úřadu Hlinsko ze dne 27. září 2017. Pohledávka z titulu odvodu za trvalé odnětí půdy ze ZPF tak vznikla tímto dnem, tj. 27. září 2017, tedy až po zjištění úpadku dlužníka. Tvrzení o tom, že orgán ZPF mohl ke stanovení odvodu přistoupit dříve, jsou irelevantní, neboť porušení povinnosti nemůže být dlužníkovi ku prospěchu. 6. Podle insolvenčního soudu pak lze pohledávku žalobce představující odvod za trvalé odnětí půdy ze ZPF podřadit pod ustanovení § 168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona, když jde o veřejnoprávní pohledávku, která vzniká na základě zákona jako výsledek veřejného zájmu (nikoli na základě svobodné vůle dlužníka). Jde tedy (podobně jako u odvodu za porušení rozpočtové kázně) o plnění obdobné dani; odvod vzniká na základě zákona, rozhoduje o něm orgán ZPF a správu odvodů vykonává podle daňového řádu celní úřad v rámci tzv. dělené správy. 7. Současně neměl insolvenční soud pochybnosti o tom, že jde o pohledávku, která je pevně spojená se správou a udržováním majetkové podstaty dlužníka, neboť jak pozemek, na němž byla zemina (odňatá ze ZPF) uložena, tak malá vodní elektrárna tvořily majetkovou podstatu dlužníka, která byla zpeněžena a následně byla a bude využita k uspokojení dlužníkových věřitelů (výtěžek zajištěnému věřiteli již byl vydán, pro nezajištěné věřitele pak je deponována na účtu majetkové podstaty). 8. K odvolání původní žalované Vrchní soud v Praze ve výroku označenými rozhodnutími změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu o určení, že pohledávka žalobce je pohledávkou za majetkovou podstatou, zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). 9. Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 168 odst. 1 a 2, § 203 odst. 1, 4, § 203a odst. 1, 2 insolvenčního zákona, § 9 odst. 1 a 9, § 11 odst. 1 a 5, § 21 odst. 1 zákona o ochraně ZPF, § 161 odst. 3 daňového řádu, § 8 odst. 1 písm. c/ zákona o celní správě – na rozdíl od insolvenčního soudu uzavřel, že pohledávka žalobce není pohledávkou za majetkovou podstatou. 10. Odvolací soud sice přitakal závěrům insolvenčního soudu potud, že svou povahou je odvod za odnětí půdy ze ZPF „jiným obdobným peněžitým plněním“ ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona, jde-li však o posouzení doby vzniku této pohledávky, dospěl odvolací soud k odlišným závěrům než insolvenční soud. Podle odvolacího soudu odvod za trvalé odnětí půdy ze ZPF vzniká „co do důvodu“ již v souvislosti s vysloveným souhlasem orgánu ochrany ZPF. Ustanovení § 11 odst. 2 zákona o ochraně ZPF ukládá orgánu ochrany ZPF rozhodnout o výši odvodů za odnětí půdy, nikoliv o povinnosti co do důvodu hradit odvody, neboť tato povinnost již byla založena rozhodnutím uvedeného orgánu vydaným podle § 9 zákona o ochraně ZPF. Povinnost dlužníka hradit odvod tak vznikla již v okamžiku vydání rozhodnutí Městského úřadu Hlinsko ze dne 23. února 2017, jímž byl udělen souhl