29 ICdo 19/2020 – Nejvyšší soud

KSPH 70 INS XY 75 ICm XY 29 ICdo 19/2020-140 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce R. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Bc. Milanem Schubertem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, PSČ 412 01, proti žalovanému Ing. Davidu Jánošíkovi, se sídlem v Hradci Králové, Gočárova 1105/36, PSČ 500 02, jako insolvenčnímu správci dlužníků K. M., a R. M., zastoupenému JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, PSČ 110 00, o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníků, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 75 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníků K. M., narozené XY, a R. M., narozeného XY, obou bytem XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 70 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. října 2019, č. j. 75 ICm XY, 102 VSPH XY (KSPH 70 INS XY), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. října 2019, č. j. 75 ICm XY, 102 VSPH XY (KSPH 70 INS XY), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 3. května 2019, č. j. 75 ICm XY, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): [1] Vyloučil z majetkové podstaty dlužníků (K. M. a R. M.) označené nemovitosti (bod I. výroku). [2] Uložil žalovanému (Ing. Davidu Jánošíkovi, jako insolvenčnímu správci dlužníků) zaplatit žalobci (R. V.) na náhradě nákladů řízení částku 23 600 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jeho zástupce (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud – odkazuje na § 225 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a § 44a odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu), a dále na „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4016/2017 (jde o usnesení ze dne 1. listopadu 2017, které je, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu)  ̶  dospěl k závěru, podle něhož je žalobce vlastníkem sporných nemovitostí, neboť kupní smlouvy, na jejichž základě byli dlužníci zapsáni jako vlastníci nemovitostí v katastru nemovitostí, jsou neplatné „z důvodu, že exekutor vznesl účinně námitku neplatnosti“ dle § 44a exekučního řádu. Podle insolvenčního soudu je „vznesení námitky neplatnosti právním jednáním exekutora, které má hmotněprávní následky a funkčně není nijak spojeno s výkonem pravomoci, kterou vykonává při vydávání exekutorského příkazu“. Proto není relevantní, zda exekutorský příkaz byl vydán v rozporu s § 109 odst. 1 písm. c/, případně § 140e odst. 1 insolvenčního zákona. Exekutor může vznést námitku neplatnosti i v době, kdy je mu insolvenčním zákonem zapovězeno nařídit nebo zahájit exekuci. Dále insolvenční soud uvedl, že neplatnost kupních smluv způsobil žalobce, když po doručení vyrozumění o zahájení exekuce prodal nemovitosti dlužníkům. Námitku neplatnosti však  vznesl exekutor; podání žaloby tak není uplatňováním výhody pro sebe ve smyslu § 579 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). 3. K odvolání žalobce i žalovaného Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem: [1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu zamítl (první výrok). [2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 20 570 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jeho zástupce (druhý výrok). 4. Odvolací soud – cituje § 109 odst. 1 písm. c/, odst. 2 a odst. 6 větu první, § 140e, § 225 odst. 1 insolvenčního zákona, § 44a odst. 1 exekučního řádu a § 579 odst. 1 o. z. a vycházeje ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 3544/2013, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4016/2017, usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. 31 Cdo 1714/2013, uveřejněného pod číslem 56/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 56/2017“), rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 25 Cdo 4802/2008, uveřejněného pod číslem 69/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 NSČR 110/2015, uveřejněného pod číslem 83/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dospěl k závěru, že v insolvenčním řízení dlužníků (v incidenčním sporu o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty) se nepřihlíží k námitce relativní neplatnosti převodu sporných nemovitostí z žalobce na dlužníky, kterou exekutor vznesl v exekučním příkazu, jímž postihl nemovitosti náležející do majetkové podstaty dlužníků, a který byl vydán po zahájení insolvenčního řízení dlužníků a v době, kdy trvaly účinky rozhodnutí o jejich úpadku. 5. Odvolací soud přisvědčil insolvenčnímu soudu, že námitku relativní neplatnosti může exekutor uplatnit nejen v exekučním příkazu, ale i v jiném písemném projevu vůle, v němž jednoznačně vyjádří, že vznáší námitku relativní neplatnosti konkrétního jednání povinného ohledně jeho majetku. Nesouhlasil však s názorem insolvenčního soudu, podle něhož vznesená námitka relativní neplatnosti není spojena s výkonem pravomoci exekutora. Zdůraznil, že tato námitku je sice hmotněprávním jednáním, exekutor ji však může uplatnit jen v rámci své pravomoci v exekučním řízení. Závěrem odvolací soud dodal,  že „bylo-li by žalobě na vyloučení sporných nemovitostí z majetkové podstaty vyhověno z důvodu neplatnosti kupních smluv, žalobce, který tuto neplatnost způsobil tím, že porušil generální inhibitorium, by získal pro sebe výhodu z vlastního protiprávního jednání“. Na tom nic nemění skutečnost, že námitku neplatnosti vznesl exekutor, nikoli žalobce, ani to, že v případě úhrady kupní ceny dlužníky by exekutor nemohl námitku uplatnit. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek insolvenčního soudu potvrdí. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky (týkající se vztahu § 44a odst. 1 exekučního řádu a insolvenčního zákona), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a kterou by dovolací soud měl vyřešit jinak „než soud odvolací“. 7. Dovolatel tvrdí, že v daném případě se neuplatní přednost insolvenčního zákona před  ustanovením § 44a odst. 1 exekučního řádu. Argumentuje tak, že námitku relativní neplatnosti dle § 44a odst. 1 exekučního řádu může kromě exekutora vznést také oprávněný a přihlášený věřitel, a to se stejnými účinky. Námitka neplatnosti má hmotněprávní povahu a jejím uplatněním došlo „k vyvolání účinků neplatnosti předmětných kupních smluv od počátku a vlastnické právo k předmětným nemovitostem tak nikdy nepřešlo na dlužníky“. Dále dovolatel uvádí, že smyslem a účelem založené relativní neplatnosti je umožnit povinnému zpeněžit svůj majetek i poté, co nastaly účinky generálního inhibitoria, je-li z takového zpeněžení uspokojen oprávněný. Tím se má předejít poškozování povinného prodejem jeho majetku v rámci exekučního řízení pod tržní cenou. V této souvislosti dovolatel poukazuje na to, že sjednaná kupní cena nemovitostí činila 2 000 000 Kč, zatímco jejich obvyklá cena stanovená znalcem činila pouze 1 016 000 Kč. Podle dovolatele dlužníci porušili zásadu pacta sunt servanda, když řádně a včas nezaplatili kupní cenu za nemovitosti. Dovolatel považuje za nesprávný též názor odvolacího soudu o získání výhody z jeho vlastního protiprávního jednání. Namítá, že neplatnost kupních smluv způsobili dlužníci, když nezaplatili kupní cenu k rukám exekutora (tím umožnili vznést námitku neplatnosti dle § 44a odst. 1 exekučního řádu), nemovitosti zatížili dluhy, požádali o oddlužení a dovolatele ani neuvedli jako svého věřitele. Závěrem dovolatel tvrdí, že postup odvolacího soudu i napadené rozhodnutí jsou v rozporu s právem na spravedlivý proces. Podle dovolatele odvolací soud nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, provedeným důkazům nepřisoudil správné hodnoty pravdivosti a věrohodnosti a jeho právní argumentace je jen minimální, když je obsažena v pouhých 14 řádcích. 8. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 9. Dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vyp