29 ICdo 2/2021 – Nejvyšší soud

KSLB 57 INS XY 57 ICm XY 29 ICdo 2/2021-311 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce AIKVLK.CZ v. o. s., se sídlem v Přerově, Č. Drahlovského 871/17, PSČ 750 02, identifikační číslo osoby 02413639, jako insolvenčního správce dlužníka T., proti žalovaným 1/ Mgr. Michalu Hanšpachovi, se sídlem v Praze 1, Hybernská 1009/24, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 02965828, jako insolvenčnímu správci dlužníka T. N., narozeného XY, zastoupenému JUDr. Ing. Stanislavem Polenou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Hybernská 1009/24, PSČ 110 00, a 2/ J. N., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Douskem, advokátem, se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, PSČ 460 05, o určení neúčinnosti právních úkonů, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, pod sp. zn. 57 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka T., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 57 INS XY, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2020, č. j. 57 ICm XY, 104 VSPH XY (KSLB 57 INS XY), takto: I. Dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2020, č. j. 57 ICm XY, 104 VSPH XY (KSLB 57 INS XY), se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně prvního žalovaného a ve výroku o nákladech řízení, jakož i v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení. II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2020, č. j. 57 ICm XY, 104 VSPH XY (KSLB 57 INS XY), se zrušuje, včetně závislých výroků o nákladech řízení, v rozsahu, v němž se týká druhé žalované; věc se ve zrušeném rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 28. května 2019, č. j. 57 ICm XY, ve znění (opravného) usnesení ze dne 16. července 2019, č. j. 57 ICm XY, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) o odpůrčí žalobě podané žalobcem AIKVLK.CZ v. o. s., jako insolvenčním správcem dlužníka T. (dále jen „dlužník T“), proti žalovaným 1/ Mgr. Michalu Hanšpachovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka T. N. (dále jen „T. N.“), a 2/ J. N. (dále též jen „J. N.“) tak, že: [1] Určil, že právní úkony, jimiž dlužník T: a/ splácel v době od 7. října  2011 do 11. prosince 2012 (konkretizovanými splátkami v celkové výši 3.518.681 Kč) dluh ze smlouvy o půjčce ze dne 31. prosince 2007, kterou uzavřel s T. N. a J. N. (dále též jen „smlouva o půjčce č. 1“ nebo „půjčka č. 1“), b/ splácel v době od 11. prosince 2012 do 31. prosince 2012 (konkretizovanými splátkami v celkové výši 179.866 Kč) dluh ze smlouvy o půjčce ze dne 31. prosince 2008,  kterou uzavřel s T. N. a J. N. (dále též jen „smlouva o půjčce č. 2“ nebo „půjčka č. 2“), c/ v hotovosti vracel T. N. v době od 30. prosince 2012 do 30. listopadu 2013 (konkretizovanými částkami v celkové výši 697.099 Kč) osobní vklady, jsou vůči „majetkové podstatě dlužníka T“ neúčinnými právními úkony (bod I. výroku). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 66b odst. 3 písm. a/ a d/ zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku,  z ustanovení § 116 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), a z ustanovení § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a dovolávaje se závěrů obsažených v „usnesení NS ČR 29 ICdo 29/2016“ [správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 29/2016, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], v „usnesení“ Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 18 Co 30/2001 (správně jde o rozsudek ze dne 16. února 2001), v „rozhodnutí NS ČR 29 Cdo 3815/2014“ [správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 3815/2014], a v „usnesení NS ČR 29 ICdo 81/2016“ [správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 81/2016] –  dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: 3. Dlužník je v úpadku, jestliže má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit (§ 3 odst. 1 insolvenčního zákona). Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 2 insolvenčního zákona). Dlužník T měl v době, kdy činil napadené právní úkony, 6 věřitelů s pohledávkami po lhůtě splatnosti, z toho nejméně u 4 z nich pak více než  3 měsíce po splatnosti, takže byl v úpadku. 4. Dlužník T činil právní úkony (platby) ve prospěch T. N., jehož manželkou byla druhá žalovaná (J. N.), takže oba byli osobami blízkými dlužníku T. 5. Sporné platby, které dlužník T činil v době, kdy byl v úpadku, jsou ve smyslu ustanovení § 241 insolvenčního zákona zvýhodňujícími právními úkony; dlužník T jimi zvýhodnil T. N. a J. N. před ostatními věřiteli (nebyl schopen uhradit dluhy 6 svých věřitelů), jelikož uhradil pohledávky T. N. a J. N. (v době po 21. srpnu 2011) v plném rozsahu před splatností. 6. K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. června 2020, č. j. 57 ICm XY, 104 VSPH XY (KSLB 57 INS XY): [1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). [2] Uložil žalovaným zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí společně a nerozdílně částku 3.054 Kč (druhý výrok). 7. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §  241 insolvenčního zákona a z ustanovení § 116, § 143, § 145, § 511 odst. 1 a § 513 obč. zák., maje skutkový stav věci za správně zjištěný a právní posouzení věci insolvenčním soudem (s jehož závěry se ztotožnil a pro stručnost na ně odkázal) za přesvědčivé – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí dále k těmto závěrům: 8. T. N. jako jednatel dlužníka T je osobou blízkou dlužníku T; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 53/2004 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 53/2004“)]; dlužník T hradil platbami svůj dluh vůči T. N. na úkor ostatních věřitelů. První žalovaný současně nevyvrátil domněnku, že dlužník T činil právní úkony v době, kdy byl v úpadku (nebo že ony úkony k jeho úpadku vedly). 9. Manželka jednatele dlužníka není jen proto osobou dlužníku blízkou; k tomu, aby šlo o osobu blízkou, by újmu, kterou by utrpěl, musela důvodně pociťovat jako újmu vlastní (R 53/2004). Protože zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat jen tehdy, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncem, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby, bylo by nutno zkoumat, u kterého z řady právních úkonů byla ještě zachována lhůta k úspěšnému podání žaloby na neúčinnost právního úkonu. Pro druhou žalovanou též neplatí domněnka, že dlužník učinil právní úkony v době, kdy byl v úpadku (nebo že ony právní úkony k jeho úpadku vedly) a důkazní břemeno potud nese žalobce [srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 115/2012“)]. 10. Ohledně závazků patřících do společného jmění manželů mají oba manželé postavení solidárních dlužníků (§ 511 odst. 1 obč. zák.). Solidární postavení mají manželé také v úkonech týkajících se společného jmění (ať již jako dlužníci  - § 511 odst. 1 obč. zák., nebo jako věřitelé - § 513 obč. zák.). Závazky, které tvoří společné jmění manželů, plní oba manželé společně a nerozdílně. Manželé tedy mají postavení solidárních dlužníků a věřitel je oprávněn požadovat celé plnění na kterémkoli z nich. Protože práva věřitelů nesmí být dotčena ani dohodou manželů, musí věřiteli zůstat zachováno (i po účinnosti dohody o vypořádání společného jmění, v níž se jeden z manželů zavázal splnit společný dluh sám), právo požadovat na kterémkoli z manželů splnění celého závazku; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2009, „sen. zn.“ (správně sp. zn.) 33 Cdo 909/2008. 11. Podstatou společného jmění manželů je, že veškerá majetková práva (majetek) a povinnosti (závazky), které je tvoří, jsou zásadně společná a nedělitelná (§ 145 obč. zák.). Obstará-li si věřitel byť jen proti jednomu z manželů exekuční titul pro svou pohledávku, je druhý manžel povinen strpět její uspokojení ze společného jmění manželů, neboť jeho součástí jsou i závazky vzniklé některému z manželů nebo oběma z nich za trvání manželství (§ 145 odst. 3 obč. zák.). Splnění závazku náležejícího do společného jmě