29 ICdo 21/2021 – Nejvyšší soud

MSPH 89 INS XY 189 ICm XY 29 ICdo 21/2021-189 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce GLOBAL PROPERTIES s. r. o., se sídlem v Košicích, Trieda KVP 1, PSČ 040 23, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 36216071, proti žalované JUDr. Dagmar Mixové, se sídlem v Praze 8, Sopotská 645/70, PSČ 181 00, jako insolvenční správkyni dlužníka J. Š., zastoupené Mgr. Hanou Staňkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Chládkova 900/4, PSČ 616 00, o vyloučení nemovitých věcí z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 189 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. Š., narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. MSPH 89 INS XY, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2020, č. j. 189 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 89 INS XY), takto: I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2020, č. j. 189 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 89 INS XY), se mění takto: 1/ Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2019, č. j. 189 ICm XY, se mění tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal vyloučení nemovitostí – stavební parcely číslo XY, jejíž součástí je stavba XY č. p. XY, stavební parcely číslo XY, jejíž součástí je stavba XY č. p. XY, a pozemků parcelního čísla XY, XY, XY a XY, zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území a obec XY, u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, z majetkové podstaty dlužníka. 2/ Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 21.457,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám její zástupkyně. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám její zástupkyně. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 24. září 2019, č. j. 189 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) odmítl žalobu, jíž se žalobce (GLOBAL PROPERTIES s. r. o.) domáhal vůči žalované (JUDr. Dagmar Mixové, jako insolvenční správkyni dlužníka J. Š.) vyloučení ve výroku označených nemovitých věcí (dále též jen „sporné nemovitosti“) z majetkové podstaty dlužníka, a určil, že ke zpeněžení sporných nemovitostí nebo k jinému nakládání s nimi může žalovaná přistoupit před právní mocí tohoto rozhodnutí (bod I. výroku). Dále uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 17.343,20 Kč (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud (po provedeném dokazování) vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že: [1] Důvod, pro který neměly být sporné nemovitosti zahrnuty do soupisu majetkové podstaty dlužníka, žalobce spatřoval ve skutečnosti, že sám (resp. jeho právní předchůdce) vynaložil značné finanční prostředky na jejich zhodnocení, které přesahuje (podle zpracovaného znaleckého posudku) 90 % hodnoty nemovitostí. Podle žalobce lze považovat toto technické zhodnocení za jinou majetkovou hodnotu, která náleží žalobci a která současně nepřipouští, aby sporné nemovitosti byly zahrnuty do soupisu majetkové podstaty. [2] Jako vlastník sporných nemovitostí je v katastru nemovitostí zapsán dlužník. [3] Dne 1. března 2010 uzavřela společnost ANOBIS, s. r. o. (dále jen „společnost A“) s dlužníkem smlouvu o nájmu nemovitostí (dále jen „smlouva o nájmu“), na jejímž základě přenechal dlužník společnosti A k užívání sporné nemovitosti na dobu 25 let, počínaje 1. březnem 2010. Nájemce ve smlouvě prohlásil, že si je vědom toho, že předmět nájmu nelze v současnosti plnohodnotně užívat a jsou na něm realizovány stavební práce dle zpracované projektové dokumentace. Nájemce se dále zavázal, že zajistí vlastním jménem a na svůj účet dokončení těchto stavebních prací, instalaci technologií a zařízení, s tím, že účelně vynaložené finanční prostředky na dokončení stavby odsouhlasené pronajímatelem budou postupně započteny oproti závazku nájemce z nájemného. [4] Dne 6. ledna 2014 uzavřeli společnost A (jako nájemce), žalobce (jako nabyvatel) a dlužník (jako pronajímatel) smlouvu o převodu práv a povinností vyplývajících ze smlouvy o nájmu (dále též jen „smlouva o převodu práv a povinností“), v níž se smluvní strany dohodly na převodu veškerých práv a povinností nájemce vyplývajících ze smlouvy o nájmu na nabyvatele. Nabyvatel se za „postoupení smlouvy o nájmu“ zavázal uhradit nájemci úplatu ve výši 18.000.000 Kč. [5] Žalobce nepřihlásil v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka pohledávku vzniklou v souvislosti s investicemi vloženými do sporných nemovitostí ve vlastnictví dlužníka. 3. Na takto ustaveném základě insolvenční soud – cituje ustanovení § 160 odst. 4, § 224 odst. 1 a 2 a § 225 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že žaloba na vyloučení sporných nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka sice byla podána včas, ovšem osobou, která k tomu nebyla oprávněna. Žalobce opřel svou aktivní věcnou legitimaci pouze o tvrzení, že do sporných nemovitostí investoval značné finanční prostředky. Taková skutečnost však nezakládá jakékoli právo žalobce ke sporným nemovitostem a nepředstavuje ani důvod, pro který by nemovitosti (ve vlastnictví dlužníka) neměly být sepsány do jeho majetkové podstaty. 4. K tomu insolvenční soud doplnil, že smlouvu o nájmu, na jejímž základě měl právní předchůdce žalobce investovat finanční prostředky do sporných nemovitostí dlužníka, jakož i smlouvu o převodu práv a povinností vyplývajících ze smlouvy o nájmu, dle které měla všechna práva a povinnosti nájemce přejít na žalobce, navíc shledal absolutně neplatnými, byť se tak stalo v jiném řízení (vedeném pod sp. zn. 189 ICm XY), jež dosud není pravomocně skončeno. 5. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání žalobce zrušil rozsudek insolvenčního soudu a žalobu odmítl (první výrok), rozhodl, že žalovaná může přistoupit ke zpeněžení či jinému nakládání s nemovitostmi před právní mocí usnesení (druhý výrok), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 21.457,20 Kč (třetí výrok). 6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných insolvenčním soudem a zcela se ztotožnil též s jeho právním závěrem, podle kterého žalobce neprokázal právo či jiný důvod bránící zahrnutí sporných nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka. Žalobce neprokázal, že by byl vlastníkem sporných nemovitostí, a důvodem pro jejich vyloučení ze soupisu majetkové podstaty nemůže být ani skutečnost, že žalobce (resp. jeho právní předchůdce) jako nájemce investoval finanční prostředky za účelem rekonstrukce sporých nemovitostí, byť se tak stalo se souhlasem dlužníka coby vlastníka sporných nemovitostí. Investice do majetku dlužníka může založit pouze majetkový nárok žalobce vůči dlužníku z titulu smlouvy o nájmu, případně právo na vydání bezdůvodného obohacení, nemohou však představovat důvod, který by měl bránit insolvenční správkyni ve zpeněžení sporných nemovitostí v průběhu insolvenčního řízení. 7. Z uvedených důvodů odvolací soud ve shodě s insolvenčním soudem dovodil, že žalobce není osobou oprávněnou podat vylučovací žalobu podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona. Ke zrušení rozsudku insolvenčního soudu a k vydání (nového) usnesení o odmítnutí žaloby pak odvolací soud přistoupil jen proto, že insolvenční soud v rozporu s ustanovením § 162 odst. 1 insolvenčního zákona nerozhodl o odmítnutí incidenční žaloby podle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona usnesením, ale rozsudkem, tedy formou soudního rozhodnutí, jež je vyhrazena rozhodování o věci samé. 8. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky, jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 9. Dovolatel překládá Nejvyššímu soudu k posouzení otázku, zda skutečnost, že žalobce se souhlasem dlužníka provedl zhodnocení nemovitostí ve vlastnictví dlužníka, představující více než 90 % hodnoty nemovitostí, zakládá aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby o vyloučení těchto nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, jinak řečeno, zda popsané zhodnocení sporných nemovitostí ve vlastnictví dlužníka představuje takové právo žalobce nebo takový jiný důvod ve smyslu § 225 odst. 1 insolvenčního zákona, pro který by sporné nemovitosti neměly být zahrnuty do majetkové podstaty dlužníka. 10. Dovolatel v obecné rovině poukazuje na závěry formulované v judikatuře Nejvyššího soudu k otázce podmínek, za nichž