29 ICdo 25/2022 – Nejvyšší soud

KSLB 76 INS 22654/2011 76 ICm 1848/2013 29 ICdo 25/2022- USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně H. J., zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, se sídlem v České Lípě, Jižní 1820, PSČ 470 01, proti žalovanému KOPPA, v. o. s., se sídlem v Liberci, Mozartova 679/21, PSČ 460 01, identifikační číslo osoby 25428578, jako insolvenčnímu správci dlužníka J. J., za účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, se sídlem v Liberci, Pelhřimovská 541/16, PSČ 460 79, o vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 76 ICm 1848/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. J., vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 76 INS 22654/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2021, č. j. 76 ICm 1848/2013, 103 VSPH 436/2020-3641, 103 VSPH 440/2020 (KSLB 76 INS 22654/2011), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč, do tří dnů od právní moci usnesení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 19. února 2020, č. j. 76 ICm 1848/2013-1840, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (H. J.) domáhala na žalovaném (KOPPA, v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužníka J. J.) vyloučení movitých věcí „sepsaných v soupisu majetkové podstaty“ dlužníka pod položkami 15-20, 22-26, 28-78, 80-122, 124, 125, 127-140, 142-150, 158, 159, 161-167 a 181-187 (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud – cituje ustanovení § 205 odst. 2 a 3 a § 225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – po provedeném dokazování uzavřel, že dotčené movité věci se nacházely v době pořízení soupisu majetkové podstaty v nemovitosti ve společném jmění dlužníka a žalobkyně, přičemž žalobkyně „neprokázala“, že jde o movité věci v jejím výlučném vlastnictví, a „neuvedla nic k tomu, jak tyto věci nabyla“. 3. Insolvenční soud doplnil usnesením ze dne 15. května 2020, č. j. 76 ICm 1848/2013-2005, rozsudek ze dne 19. února 2020 o výrok o náhradě nákladů řízení státu. 4. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 8. září 2021, č. j. 76 ICm 1848/2013, 103 VSPH 436/2020-3641, 103 VSPH 440/2020 (KSLB 76 INS 22654/2011), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 19. února 2020 (první výrok), jakož i usnesení insolvenčního soudu ze dne 15. května 2020 (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). 5. Odvolací soud – cituje ustanovení § 7, § 217, § 218 odst. 1, § 219 a § 225 insolvenčního zákona, § 118a, § 118b odst. 1, § 119a odst. 1, § 134, § 205 odst. 2 a § 205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a § 23, § 63 a § 64 zákona č. 44/1974 Sb., celního zákona, a odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu představovanou rozsudkem ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 116/2016 – se ztotožnil se skutkovými i právními závěry insolvenčního soudu a k odvolacím námitkám dále doplnil: [1] Žalobkyně neprokázala, že movité věci neměly být do soupisu zařazeny, ani své právo vylučující zařazení věcí do soupisu. [2] Podle protokolu o jednání insolvenčního soudu konaném dne 19. února 2020 vyústila „polemika“ mezi samosoudkyní insolvenčního soudu a zástupkyní žalobkyně k vyjádření zástupkyně žalobkyně, že „nemůže vykonávat řádné právní zastoupení, jsou porušována její práva a chce opustit jednací síň“. Zástupkyně žalobkyně poté v 11.30 hod opustila spolu s dlužníkem jednací síň (žalobkyně jednání přítomna nebyla), insolvenční soud pokračoval v provádění dokazování, konstatoval, že nepřítomné žalobkyni nemůže poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř., vyhlásil rozsudek a „řízení ukončil“ ve 12.55 hod. [3] Tím, že zástupkyně žalobkyně odešla z jednání, způsobila, že insolvenční soud ji nemohl poučit podle § 118a o. s. ř. o povinnosti doplnit tvrzení a navrhnout důkazy ohledně vlastnického (či jiného) práva žalobkyně k dotčeným movitým věcem. Protokol o jednání je veřejnou listinou a z jeho obsahu je zřejmé, že zástupkyně žalobkyně a dlužník z jednání „odešli dobrovolně“, nikoliv, že je samosoudkyně insolvenčního soudu „vyhodila“, jak tvrdí žalobkyně v odvolání. [4] Odvolací soud „nepřipustil“ provedení důkazů navržených zmocněncem žalobkyně (v odvolacím řízení zastupoval žalobkyni dlužník coby obecný zmocněnec) při jednání odvolacího soudu konaném dne 8. září 2021, neboť jde o důkazy, které měly být navrženy již v řízení před insolvenčním soudem. 6. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (doplněné podáním ze dne 29. listopadu 2011), jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 7. Dovolatelka namítá, že vlastnila dotčené movité věci již „v roce 1988 a před rokem 1988“ a její „majetkové právo“ bylo prokázáno „úředními listinami“; odkazuje přitom na předchozí rozsudek insolvenčního soudu ze dne 25. února 2015, č. j. 76 ICm 1848/2013-238 [potvrzený podle dovolatelky v tomto rozsahu rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2016, č. j. 76 ICm 1848/2013, 103 VSPH 338/2015-312 (KSLB 76 INS 22654/2011)], jímž bylo z majetkové podstaty dlužníka vyloučeno sedm movitých věcí (sepsaných v soupisu majetkové podstaty pod položkami 21, 79, 123, 126, 141, 157 a 160). Dovolatelka míní, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces, poněvadž „nezohlednil“ své dřívější rozhodnutí a rozhodl o stejné právní otázce jinak, aniž vyložil, proč se od původního řešení odchýlil. S odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva dovozuje, že napadené rozhodnutí je překvapivé. 8. Dále dovolatelka kritizuje postup žalovaného při pořizování soupisu majetkové podstaty a při přezkumném jednání, jakož i skutečnost, že soudy podle ní nesprávně zamítly návrh dlužníka na zproštění žalovaného z funkce insolvenčního správce. Insolvenčnímu soudu dovolatelka vytýká průtahy v projednávaném incidenčním sporu a to, že nepřipustil vstup dlužníka do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně; za vadný má postup insolvenčního soudu, který podle ní v rozporu se závazným právním názorem odvolacího soudu neprovedl „žádné dokazování“ a zároveň „vykázal“ zástupkyni žalobkyně z jednání. 9. Dovolatelka rovněž namítá, že odvolací soud „odmítl učinit dokazování“ navržené zástupcem žalobkyně, ačkoliv pro něj tato povinnost vyplývá z § 213 o. s. ř. Tím porušil princip rovnosti stran v řízení, jelikož na jedné straně se oba soudy „spolehly“ na „hypotetické a zcela nesmyslné“ tvrzení žalovaného a na druhé straně žalobkyni soudy nepřipustily „ani jeden důkaz“. Dovolatelka též dovozuje porušení „zásady koncentrace řízení“. 10. Žalovaný se ve vyjádření ztotožňuje s posouzením věci odvolacím soudem a dovolání má za nedůvodné. Žalobkyně neunesla důkazní břemeno, že dotčené movité věci nabyla před manželstvím s dlužníkem. Za jediný důvod k podání dovolání žalovaný označuje snahu žalobkyně a dlužníka protahovat insolvenční řízení a „mařit činnost insolvenčního správce“. 11. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, popřípadě zjevně bezdůvodné. 12. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 13. Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním v celém rozsahu jeho prvního výroku, tedy i v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil bod II. výroku insolvenčního soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků před insolvenčním soudem. Ve vztahu k tomuto (nákladovému) výroku však přípustnost dovolání vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání v této části bez dalšího odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné. 14. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. 15. V intencích ustanovení § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napa