29 ICdo 27/2012 – Nejvyšší soud

KSOS 8 INS 1810/2010 8 ICm 387/2010 29 ICdo 27/2012. ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně JUDr. Jany Kudrnové, Ph.D., advokátky, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Na Hradbách 119/3, PSČ 702 00, jako insolvenční správkyně dlužníka J. B., zastoupené JUDr. Hanou Skotnicovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Na Hradbách 119/3, PSČ 702 00, proti žalovanému PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupenému JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, o popření pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 8 ICm 387/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. B., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 8 INS 1810/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. ledna 2012, č. j. 8 ICm 387/2010, 11 VSOL 46/2011-92 (KSOS 8 INS 1810/2010), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. ledna 2012, č. j. 8 ICm 387/2010, 11 VSOL 46/2011-92 (KSOS 8 INS 1810/2010) se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 18. července 2011, č. j. 8 ICm 387/2010, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále též jen „insolvenční soud“) určil, že žalovaný (PROFI CREDIT Czech, a. s.) nemá za dlužníkem J. B. pohledávku ve výši 245 895 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že: 1/ Žalovaný jako věřitel uzavřel s J. B. jako dlužníkem dne 25. května 2005 smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100004920, podle které se zavázal poskytnout dlužníku úvěr ve výši 130 032 Kč splatný v 36 měsíčních splátkách ve výši 3 612 Kč s tím, že poskytnutá částka činí 70 217 Kč, smluvní odměna za poskytnutí úvěru činí 59 815 Kč a poplatek za uzavření smlouvy 1 900 Kč. Dlužník ve smlouvě potvrdil, že v den podpisu smlouvy vystavil a odevzdal věřiteli jednu vlastní blankosměnku bez uvedení údaje splatnosti, směnečné sumy a místa platebního na řad věřitele. Smlouva obsahuje rozhodčí doložku, ve které se smluvní strany dohodly, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly z této smlouvy nebo v návaznosti na ni, má rozhodnout v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoliv z těchto rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu. Rozhodčí řízení se bude konat v sídle rozhodců. Rozhodci pro tento účel jsou: JUDr. Josef Kunášek, JUDr. Eva Vaňková, Mgr. Marek Landsmann nebo jiný věřitelem zvolený rozhodce. 2/ Rozhodčím nálezem ze dne 6. ledna 2006, č. j. Ku-106-49-2/2005-12, který nabyl právní moci dne 23. ledna 2006, uložil rozhodce JUDr. Josef Kunášek dlužníku, aby zaplatil žalovanému částku 193 548 Kč a 6% úrok od 25. října 2005 do zaplacení a náklady rozhodčího řízení ve výši 1 600 Kč, vše do tří dnů od doručení písemného vyhotovení rozhodčího nálezu. 3/ Usnesením ze dne 8. března 2010, č. j. KSOS 8 INS 1810/2010-A-4, zjistil Krajský soud v Ostravě úpadek dlužníka, povolil dlužníku oddlužení a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil žalobkyni. 4/ Dne 23. března 2010 přihlásil žalovaný do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (přihláškou pohledávky evidovanou pod číslem P4) pohledávku v celkové výši 245 895 Kč z titulu nedoplatku na směnečné sumě ze zajišťovací směnky ze smlouvy o revolvingovém úvěru a z titulu směnečného úroku. Pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná dle rozhodčího nálezu. 5/ Při přezkumném jednání, jež se konalo dne 26. dubna 2010, popřela žalobkyně pohledávku žalovaného s tím, že rozhodce neměl pravomoc rozhodovat o nárocích ze směnky, když směnka neobsahovala rozhodčí doložku a nárok ze směnky je navíc promlčen. Na tomto základě odvolací soud uzavřel, s poukazem na ustanovení § 55 a § 56 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), na ustanovení § 27 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, a dále s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 5. října 2011, sp. zn. II. ÚS 3057/2010 a ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10 (jde o nálezy uveřejněné pod čísly 6/2011 a 187/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), že rozhodčí doložka sjednaná ve smlouvě o revolvingovém úvěru je absolutně neplatná. V rozhodčí doložce totiž není sjednána možnost přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, naopak je v ní uvedeno, že rozhodčí řízení bude jednoinstanční písemné, a tudíž dohodnutá procesní pravidla negarantují spravedlivé řízení. S ohledem na zjištěnou neplatnost rozhodčí doložky odvolací soud dále dovodil, že pohledávka žalovaného je nevykonatelná. Za tohoto stavu věci odvolací soud shledal – odkazuje na ustanovení § 70 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového a § 101 odst. 1 obč. zák. – důvodnou námitku promlčení vznesenou žalobkyní, neboť zajišťovací směnka ze dne 25. května 2005 byla splatná dne 24. října 2005. K tomu doplnil, že uplynutím promlčecí doby právo zaniklo. Odvolací soud nepřisvědčil argumentaci žalovaného, podle něhož je uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tj. namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci a dále, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatel namítá, že pravomocný rozhodčí nález způsobuje překážku věci pravomocně rozhodnuté a není tak možné, a to ani v insolvenčním řízení, přezkoumávat meritorně nároky, o nichž již bylo rozhodnuto. Ustanovení § 199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákona), dává podle dovolatele insolvenčnímu správci toliko možnost, aby podal incidenční žalobu a v rámci řízení o ní prokázal, že pohledávka není vykonatelná. Teprve po prokázání „nevykonatelnosti“ je možné věc přezkoumávat meritorně. Dovolatel míní, že soudy v insolvenčním řízení nemohly posuzovat platnost rozhodčí doložky, neboť jde o jiné právní hodnocení, které je v insolvenčním řízení u vykonatelné pohledávky nepřípustné (§ 199 odst. 2 insolvenčního zákona). Dovolatel dále obsáhle polemizuje se způsobem, jakým odvolací soud v dané věci aplikoval shora označené nálezy Ústavního soudu. Domnívá se, že požadavky na rozhodčí řízení, formulované v těchto nálezech, byly Ústavním soudem uvedeny toliko jako úvaha de lege ferenda a jako vodítko pro výklad při posuzování rozhodčích doložek. Rozhodně však podle dovolatele nelze brát uvedené podmínky jako taxativní výčet, jehož striktní nedodržení by znamenalo, že rozhodčí doložka, která není zcela v souladu s těmito požadavky, je neplatná. Poukazuje na to, že ani občanské soudní řízení není vždy dvoustupňové, ani není vždy ústní, proto není důvod, aby tyto požadavky splňovalo rozhodčí řízení. V neposlední řadě dovolatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1130/2011, s tím, že v něm Nejvyšší soud posuzoval rozhodčí nález rozhodnutý rovněž ve prospěch (téhož) žalovaného „ve spotřebitelské smlouvě“ a přitom neshledal ani „jiné vady (než byly namítány v řízení o zrušení rozhodčího nálezu), k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti“. Z uvedeného dovozuje, že dovolatelem „používané“ rozhodčí doložky jsou podle názoru Nejvyššího soudu v pořádku. Dovolatel konečně zpochybňuje i závěr odvolacího soudu o promlčení pohledávky. S poukazem na ustanovení § 16 zákona o rozhodčím řízení, které „analogicky kopíruje úpravu obsaženou v ustanovení § 106 odst. 2 o. s. ř.“, tvrdí, že řádně v promlčecí době uplatnil svůj nárok za dlužníkem. Vzhledem k tomu, že (dosud) nebylo rozhodnuto o nedostatku pravomoci rozhodce, resp. rozhodčí nález nebyl zrušen, nelze v intencích § 16 zákona o rozhodčím řízení uvažovat o tom, že by nárok měl být promlčen. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci uvedenou v § 237 odst. 1 písm. b/