29 ICdo 28/2023 – Nejvyšší soud

KSOS 37 INS 33533/2014 37 ICm 474/2015 29 ICdo 28/2023-579 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně A. K., zastoupené Mgr. Petrem Knittelem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 871/6, PSČ 702 00, proti žalované Mgr. Ing. Evě Hepperové, se sídlem v Opavě, Komárovská 2438/13, PSČ 746 01, jako insolvenční správkyni dlužníka V. K., zastoupené Mgr. Veronikou Soukupovou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Lomnici, Tylov 147, PSČ 793 02, o vyloučení nemovitosti z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pod sp. zn. 37 ICm 474/2015, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka V. K., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 33533/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. ledna 2022, č. j. 37 ICm 474/2015, 12 VSOL 348/2021-455 (KSOS 37 INS 33533/2014), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. ledna 2022, č. j. 37 ICm 474/2015, 12 VSOL 348/2021-455 (KSOS 37 INS 33533/2014), se zrušuje a věc se vrací tomu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Ostravě (dále též jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 29. června 2021, č. j. 37 ICm 474/2015-351, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (A. K.) domáhala vůči žalované [Mgr. Ing. Evě Hepperové, jako insolvenční správkyni dlužníka V. K. (syna žalobkyně)], aby z majetkové podstaty dlužníka v konkursu vedeném pod sp. zn. KSOS 37 INS 33533/2014 byly vyloučeny (označené) nemovitosti (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a o povinnosti žalobkyně zaplatit náklady státu (výroky II. a III.). Přitom šlo o třetí rozsudek insolvenčního soudu, když první (vyhovující) rozsudek ze dne 27. září 2017, č. j. 37 ICm 474/2015-78, zrušil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. března 2018, č. j. 37 ICm 474/2015, 12 VSOL 7/2018, 12 VSOL 8/2018-138 (KSOS 37 INS 33533/2014), a druhý (zamítavý) rozsudek ze dne 27. března 2019, č. j. 27 ICm 474/2015-181, zrušil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. prosince 2019, č. j. 37 ICm 474/2015, 12 VSOL 900/2019-250 (KSOS 37 INS 33533/2014). Ze skutkových zjištění insolvenčního soudu (ve vazbě na obsah spisu) plyne, že: 1) Dne 12. května 2005 uzavřeli žalobkyně (A. K.) a V. K. (dlužník) darovací smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene, na jejímž základě žalobkyně (mimo jiné) darovala dlužníku (označené) nemovitosti. Obdarovaný se zavázal, že tyto nemovitosti bez vědomí a písemného souhlasu žalobkyně neprodá, nezatíží věcným břemenem, zástavním právem či předkupním právem. Toto omezení se zřizuje jako osobní závazek obdarovaného vůči dárkyni a v případě jeho porušení může dárkyně požadovat vrácení (označených) nemovitostí (čl. V. smlouvy). Dárkyně se bude moci domáhat vrácení daru, pokud se obdarovaný k ní nebo k členům její rodiny bude chovat tak, že tím hrubě poruší dobré mravy či bude dárkyni jakkoli omezovat (čl. V. smlouvy). 2) Dopisem ze dne 25. dubna 2013 žalobkyně vyzvala dlužníka k vrácení daru; výzva k vrácení daru se dostala do dispozice dlužníka začátkem května 2013; listina nebyla v řízení předložena. Jde-li o obsah výzvy, žalobkyně prokázala, že vytkla dlužníku, že neplní povinnosti vyplývající z vlastnického práva k (označeným) nemovitostem, neplatí energie ani opravy, (označené) nemovitosti zastavil je prospěch věřitele (České spořitelny, a. s.) a umožnil jejich zastavení soudním exekutorem; nebylo prokázáno, že by výzva obsahovala (i) výtky, podle nichž dlužník nevrátil žalobkyni částku 350.000,- Kč (žalobkyně vypověděla, že dlužníku peníze předala až po výzvě k vrácení daru), neumožnil jí chov králíků a slepic a bez jejího souhlasu zboural kurník a králíkárnu. 3) V souhlasném prohlášení o vzniku práva a zániku práva k nemovitosti (s ověřovací doložkou ze dne 27. listopadu 2013 o tom, že osoby činící prohlášení jej před notářem vlastnoručně podepsaly) žalobkyně a dlužník prohlásili, že došlo k zániku darovací smlouvy uzavřené dne 12. května 2005 v důsledku písemného uplatnění práva na vrácení daru dopisem ze dne 25. dubna 2013, a tedy k obnovení (vzniku) vlastnického práva žalobkyně k (označeným) nemovitostem. Podle tohoto prohlášení bylo do katastru nemovitostí zapsáno (záznamem) vlastnické právo žalobkyně k (označeným) nemovitostem. Na tomto základě insolvenční soud ‒ odkazuje na § 37, § 123, § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu ‒ dospěl k následujícím závěrům: a) Ve výzvě obsažené výhrady jsou z hlediska vzniku zamýšlených následků „neurčité, a tedy absolutně neplatné“; v poměrech dané věci je neplatná celá výzva. „Nebylo prokázáno, kdy přesně se jednotlivé skutky staly a jak se vůči žalobkyni konkrétně projevily“. b) K obnovení vlastnického práva žalobkyně by nedošlo ani v případě, kdy by výzva „nebyla shledána“ neurčitou a neplatnou, když nebylo prokázáno, že popisované skutečnosti (chování dlužníka k žalobkyni) jsou hrubým porušením dobrých mravů [§ 630 obč. zák., ve spojení s (konkretizovanou) judikaturou Nejvyššího soudu]. Vytčené neplnění povinností plynoucích z vlastnického práva k (označeným) nemovitostem, neplacením energií a oprav není chování, které by bylo možno charakterizovat jako hrubě odporující dobrým mravům. Jde-li o zastavení (označených) nemovitostí ve prospěch České spořitelny, a. s., žalobkyně podepsala (spolu s dlužníkem a M. V.) jako smluvní strana (klient) smlouvu o úvěru ze dne 30. prosince 2005; věřitel a klienti se dohodli (mimo jiné) i na zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru zástavním právem k (označeným) nemovitostem. Žalobkyně neprokázala, že by se o exekutorském zástavním právu dozvěděla (až) na podzim 2012; exekuci k vymožení pohledávky oprávněného (České republiky – Probační a mediační služby) 620.000,- Kč s příslušenstvím nařídil soud usnesením ze dne 15. září 2010; exekuční příkaz o prodeji (označených) nemovitostí vydal exekutor (JUDr. Tomáš Vrána) 5. listopadu 2010. Rozhodnutí exekutora nelze považovat za chování dlužníka, které by bylo v hrubém rozporu s dobrými mravy ve vztahu k žalobkyni (členům její rodiny). Proto insolvenční soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 27. ledna 2022, č. j. 37 ICm 474/2015, 12 VSOL 348/2021-455 (KSOS 37 INS 33533/2014), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a o náhradě nákladů státu (druhý a třetí výrok). Odvolací soud předeslal, že v § 630 obč. zák. je upraven zvláštní způsob zániku darovacího vztahu, a to v důsledku právního úkonu dárce. Okamžikem jednání obdarovaného, které naplňuje znaky uvedené v tomto ustanovení, vzniká dárci právo domáhat se vrácení daru a požadovat po obdarovaném darovaný předmět. Využije-li dárce tohoto práva, zaniká darovací vztah okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému. Byla-li darována věc, darovací smlouva se ruší projevem vůle dárce o odvolání daru došlým obdarovanému a obnovuje se vlastnictví dárce k věci (s účinky ex nunc; obdarovaný, který se tak stal neoprávněným držitelem, je povinen věc vydat (§ 126 odst. 1 obč. zák.). K zániku darovacího vztahu tak dochází na základě dvou po sobě jdoucích právních skutečností, tj. hrubého porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému. Následně odvolací soud nesouhlasil se závěry insolvenčního soudu, podle nichž nelze neplnění povinností dlužníka [neplacení energií a oprav, jakož i zastavení (označených) nemovitostí] považovat („za určitých okolností“) za hrubé porušení dobrých mravů vůči dárci. Vytknul mu, že nedostatečně vyhodnotil smluvní ujednání v darovací smlouvě, náležitě se nevypořádal s obranou žalobkyně, podle níž podepsala „zástavní“ smlouvu „v nevědomosti“, a s různými (žalobkyní podávanými) verzemi chování dlužníka ve vztahu k nevrácení částky 350.000,- Kč. Za správné neměl ani závěry insolvenčního soudu o neplatnosti výzvy pro neurčitost. Neztotožnil ani se skutkovým závěrem o tom, že žalobkyně „výzvu k vrácení daru jako písemnost vyhotovila a dlužníku doručila“. V tomto směru ‒ pokračoval odvolací soud ‒ vycházel insolvenční soud (jen) z výpovědí žalobkyně a dlužníka, přičemž nepřihlédl k rozporům a nesrovnalostem v jejich výpovědích, ani ke skutečnostem, které vyšly v řízení najevo. Odkazuje na § 132 o. s. ř. a na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k hodnocení důkazů a popisuje okolnosti darování (včetně obsahu výzvy k vrácení daru), jak je (rozporně) vylíčila žalobkyně v průběhu řízení (viz body 20. až 32. důvodů napadeného rozsudku), odvolací soud [poté, co částečně zopakoval dokazování, a žalobkyně a dlužník nesouhlasili se svým (opětovným) výslechem] uzavřel, že výpovědi žalobkyně a dlužníka o existenci, obsahu a doručení písemné výzvy k vrácení nejsou věrohodné