29 ICdo 4/2023 – Nejvyšší soud

KSCB 41 INS 21853/2017 43 ICm 1916/2018 29 ICdo 4/2023-221 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce COMMERZBANK Aktiengesellschaft, se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem, Kaiserstrasse 16, PSČ 603 11, Spolková republika Německo, registrační číslo HRB 32000, jednajícího prostřednictvím odštěpného závodu COMMERZBANK Aktiengesellschaft, pobočka Praha, se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 934/1, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 47610921, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti žalovanému VPI CZ, v. o. s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 03007740, jako insolvenčnímu správci dlužníka SAHOS a. s., zastoupenému Mgr. Ivanem Brambaškim, advokátem, se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, PSČ 118 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 43 ICm 1916/2018, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka SAHOS a. s., se sídlem v Pištíně 134, PSČ 373 46, identifikační číslo osoby 62509390, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 41 INS 21853/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. září 2022, č. j. 43 ICm 1916/2018, 101 VSPH 478/2019-192 (KSCB 41 INS 21853/2017), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 17. dubna 2019, č. j. 43 ICm 1916/2018-62, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“), zamítl žalobu, kterou se žalobce (COMMERZBANK Aktiengesellschaft) domáhal určení, že dílčí pohledávky č. 1 ve výši 56 136 817,16 Kč s příslušenstvím ve výši 130 237,42 Kč, č. 2 ve výši 10 908 266,16 Kč s příslušenstvím ve výši 28 028,19 Kč, č. 3 ve výši 56 136 817,16 Kč s příslušenstvím ve výši 130 237,42 Kč a č. 4 ve výši 10 908 266,16 Kč s příslušenstvím ve výši 28 028,19 Kč přihlášené do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (SAHOS a. s.), jsou po právu (body I. až IV. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod V. výroku). 2. Insolvenční soud vyšel z toho, že: [1] Dlužník „vystavil“ dne 13. prosince 2012 ručitelské prohlášení, jímž zajistil závazky společnosti Sahos Industry Group a. s. (dále jen „společnost S“) vůči žalobci ze smlouvy o poskytnutí krátkodobého úvěrového rámce uzavřené téhož dne společností S (jako úvěrovým dlužníkem) a žalobcem (jako věřitelem). [2] Dlužník „vystavil“ dne 29. července 2013 další ručitelské prohlášení, jímž zajistil závazky společnosti S vůči žalobci z dodatku uzavřeného téhož dne společností S (jako úvěrovým dlužníkem) a žalobcem (jako věřitelem) ke smlouvě o poskytnutí krátkodobého úvěrového rámce ze dne 13. prosince 2012. [3] Obě ručitelská prohlášení obsahovala článek 3.1 následujícího znění: „Ručitel prohlašuje, že na jeho straně byly splněny podmínky nutné k platnému převzetí ručitelského závazku, zejména podmínky stanovené v ustanovení § 196a obchodního zákoníkua že s převzetím ručitelského závazku souhlasila valná hromada ručitele (nebo jiný akcionář ručitele při výkonu působnosti valné hromady).“ [4] Dlužník „vystavil“ dne 12. srpna 2013 další ručitelské prohlášení, jímž zajistil závazky společnosti S vůči žalobci ze smlouvy o úvěru uzavřené téhož dne společností S (jako úvěrovým dlužníkem) a žalobcem (jako věřitelem). [5] Ručitelská prohlášení byla „podepsána“ PhDr. Hanou Vidrmanovou jako předsedkyní představenstva (v případě prvních dvou prohlášení), popřípadě jako prokuristkou (v případě třetího prohlášení) dlužníka a zároveň ve všech případech jako předsedkyní dozorčí rady společnosti S; společnost S byla zároveň jediným akcionářem dlužníka. [6] Předsedou představenstva společnosti S byl v době vystavení ručitelských prohlášení Mgr. Roman Straka (dále jen „R. S.“), který uvedl, že jejím jménem udělil dlužníku při „výkonu působnosti valné hromady“ souhlas s převzetím ručení tím, že „podepsal“ prohlášení jediného akcionáře. O svém rozhodnutí měl informovat „zřejmě ústně“ zbývající členky představenstva společnosti S (V. B. a P. Č.), které si však na tuto skutečnost nevzpomínají; písemné prohlášení jediného akcionáře „není k dispozici“. [7] Dlužník uzavřel dne 3. prosince 2014 se společností BLUE RAY a. s. (dále jen „společnost B“) smlouvu o koupi závodu, jíž převedl svůj závod na tuto společnost. [8] Dne 1. prosince 2017 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka a dne 19. ledna 2018 insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného (A-11). [9] Žalovaný popřel pohledávky žalobce na přezkumném jednání dne 7. června 2018 (B-22) co do pravosti a výše s tím, že „nemá informace“ o udělení souhlasu valné hromady společnosti S (správně dlužníka) s převzetím ručení, přičemž ručitelská prohlášení nebyla „vystavena“ za podmínek obvyklých v obchodním styku. 3. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 190 odst. 1 a § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), z ustanovení § 2177 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a z ustanovení § 173 a násl. a § 198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: 4. Žalobce „nemá k dispozici“ rozhodnutí valné hromady dlužníka (respektive rozhodnutí společnosti S coby jediného akcionáře dlužníka při výkonu působnosti jeho valné hromady) k převzetí ručení za závazky společnosti S (dále jen „souhlas valné hromady“), ačkoliv jde ve vztahu k dlužníku o osobu blízkou. Tvrzení R. S. o „existenci takového rozhodnutí“ insolvenční soud „neuvěřil“, neboť je v rozporu s ostatními důkazy. Ručitelská prohlášení tak jsou absolutně neplatná pro rozpor s § 196a obch. zák. a na žalobce nemohlo koupí závodu dlužníka společností B „platně přejít právo z ručení“ podle § 2177 o. z. 5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. září 2022, č. j. 43 ICm 1916/2018, 101 VSPH 478/2019-192 (KSCB 41 INS 21853/2017), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacích a dovolacího řízení (druhý výrok). Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když jeho první (rovněž potvrzující) rozsudek zrušil k dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 32/2020. 6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 190 odst. 1 a § 196a odst. 1, 2 a 5 obch. zák., § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a z § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozsudku (podruhé) k závěru, že odvolání není důvodné. 7. Odvolací soud v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 32/2020 poučil žalobce podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o jeho důkazním břemeni; žalobce nenavrhl po poskytnutém poučení žádné další důkazy k prokázání existence souhlasu valné hromady. Odvolací soud tak setrval na právním závěru, že ručitelská prohlášení jsou absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, neboť se žalobci nepodařilo prokázat existenci souhlasu valné hromady, což je podle § 196a obch. zák. nezbytnou podmínkou pro platnost těchto ručitelských prohlášení. 8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (podáními ze dne 1. listopadu 2022 a 12. prosince 2022), a to výslovně proti oběma výrokům. Dovolatel vymezuje přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil v tom duchu, že žalobě vyhoví. Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k zodpovězení otázku, zda lze připustit výjimku z neplatnosti právního úkonu pro rozpor s § 196a obch. zák. k odstranění přílišné tvrdosti zákona nezohledňujícího specifické skutkové okolnosti jednotlivých případů. 9. Názor dovolacího soudu, že neplatnost právního úkonu by byla vyloučena pouze tam, kde by se tohoto právního úkonu zúčastnily všechny osoby mající podle § 131 obch. zák. právo podat návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí jediného společníka, by znamenal, že výjimka z neplatnosti podle § 196a odst. 1, 2 a 5 obch. zák. nebude prakticky nikdy použitelná na akciové společnosti, i když by měly jen jediného akcionáře. Dovolatel zdůrazňuje, že sankce neplatnosti by měla stíhat pouze takový rozpor s ustanovením § 196a obch. zák., který vede k poškození práv menšinových společníků. 10. Dovolatel má dále za to, že dobrá víra třetí osoby vylučuje možnost vyslovit neplatnost usnesení valné hromady, a proto – existuje-li dobrá víra třetí osoby – není ani důvod vyž