29 ICdo 43/2021 – Nejvyšší soud

KSCB 44 INS XY 43 ICm XY 29 ICdo 43/2021-39 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Finančního úřadu pro Jihočeský kraj - Územního pracoviště v Českých Budějovicích, se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 1/5, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 72080043, proti žalovanému Insolvenční kanceláři Kaplan Mlnářík a spol., veřejné obchodní společnosti, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1597/19, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 07408528, jako insolvenčnímu správci dlužníka R. M., zastoupeného Mgr. Richardem Cuřínem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Skořepka 422/7, PSČ 110 00, o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 43 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka R. M., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 44 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2020, č. j. 43 ICm XY, 102 VSPH XY (KSCB 44 INS XY), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2020, č. j. 43 ICm XY, 102 VSPH XY (KSCB 44 INS XY), a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. dubna 2020, č. j. 43 ICm XY, se zrušují a věc se vrací insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 1. dubna 2020, č. j. 43 ICm XY, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“): [1] Určil, že pohledávka žalobce (Finančního úřadu pro Jihočeský kraj - Územního pracoviště v Českých Budějovicích) P38 přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSCB 44 INS XY, není ve výši 95.562,72 Kč pohledávkou podřízenou (bod I. výroku). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud vyšel ve skutkové rovině z toho, že: 3. Usnesením ze dne 29. července 2019, č. j. KSCB 44 INS XY, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, povolil mu oddlužení a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného. 4. Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávky z titulu daňových nedoplatků v celkové výši 743.606 Kč na jistině a 832.533,72 Kč na úrocích z prodlení a penále, podle výkazu nedoplatků ze dne 17. září 2019, č. j. 1992823/19/2201-80543-307477, a podle platebního výměru ze dne 4. září 2019, č. j. 1957015/19/2203-50522-304002. 5. Usnesením ze dne 9. ledna 2020, č. j. KSCB 44 INS XY, insolvenční soud (mimo jiné) schválil zprávu o přezkumu a schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. 6. Žalovaný (Insolvenční kancelář Kaplan Mlnářík a spol., veřejná obchodní společnost, jako insolvenční správce dlužníka R. M.) popřel pohledávku žalobce co do pořadí ohledně částky 95.562,72 Kč, o kterou úroky a penále převyšují jistinu, s tím, že v této výši jde o pohledávku podřízenou ve smyslu § 172 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). 7. O popření pořadí pohledávky vyrozuměl žalovaný žalobce podáním datovaným 24. října 2019, doručeným 26. října 2019. 8. Na výše uvedeném základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 170 písm. d/, § 172 odst. 2 a § 174 odst. 2 insolvenčního zákona, z ustanovení § 3, § 152 odst. 2 a § 252 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, a z ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl k následujícím závěrům: 9. V návaznosti na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96 (jde o stanovisko uveřejněné pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, které je dostupné i na webových stránkách Ústavního soudu), se insolvenční soud při výkladu § 172 odst. 2 druhé věty insolvenčního zákona nespokojil pouze s jazykovým výkladem. 10. Označené ustanovení bylo doplněno do insolvenčního zákona poslaneckým pozměňovacím návrhem č. 1190 ke sněmovnímu tisku č. 71 odůvodněným následovně: „V řadě případů se jedná o relikty pohledávek dlouhodobě vymáhaných v exekučním řízení, ve kterém bylo rovněž přednostně uspokojováno příslušenství, nikoliv jistina pohledávky (tj. typické případy dluhové pasti). Nelze rovněž odhlédnout od skutečnosti, že řada takových pohledávek vznikla v době před nabytím účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tj. před 1. prosincem 2016, kdy skrze nedostatky v právní úpravě docházelo ke vzniku excesivního příslušenství tvořeného právě především úroky z prodlení a smluvními úroky. (...) Nutno podotknout, že navrhovaná právní úprava úzce souvisí s existujícím ustanovením § 170 insolvenčního zákona, který stanoví, které pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku.“ 11. Z uvedeného vyplývá, že § 172 odst. 2 druhá věta insolvenčního zákona směřuje především proti přihláškám soukromoprávních pohledávek, u nichž v důsledku konstrukce smluvních sankcí, nezřídka na hraně lichvy, převyšují smluvní sankce přihlášenou jistinu, a pohledávka takových věřitelů by tak byla uměle navyšována ke škodě věřitelů ostatních, kteří mohou uplatnit jen zákonné sankce za prodlení. Úrok z prodlení se zaplacením daňové pohledávky však nemá soukromoprávní charakter, „sleduje osud daně“. Navíc zákonem stanovenou výši daňového úroku z prodlení zajisté nelze považovat za nemravnou. Úrok z prodlení dosáhl značné výše důsledkem mnohaletého prodlení dlužníka s platbou daně. Podle § 152 odst. 1 daňového řádu se přitom částečná úhrada daňové pohledávky započítává nejprve na jistinu daně a až poté na příslušenství; tudíž zde nevzniká dluhová past, na kterou v důvodové zprávě upozorňují autoři pozměňovacího návrhu. 12. K tomu přistupuje i systematický výklad ve spojení s § 170 písm. d/ insolvenčního zákona, jehož si podle důvodové zprávy byl vědom i zákonodárce, který daňové penále (a obdobně penále za nesplnění jiných důležitých veřejnoprávních povinností) upřednostňuje před jinými mimosmluvními sankcemi. Zákonodárce tak projevil vůli, aby sankce za neplnění daňových povinností byly předmětem uspokojení i v insolvenčním řízení. Důvodem je zřejmý zájem státu na tom, aby daně a veřejnoprávní pojistné byly včas a řádně hrazeny. Tento zájem je ovšem třeba zohlednit i při výkladu § 172 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona. 13. Smysl a účel § 172 odst. 2 insolvenčního zákona tak nedopadá na mimosmluvní sankce za neplnění daňových povinností; naopak se míjí s účelem jejich upřednostnění podle § 170 písm. d/ insolvenčního zákona. Proto insolvenční soud uzavírá, že pojem „úroky z prodlení“ v § 172 odst. 2 větě druhé insolvenčního zákona nezahrnuje úroky z prodlení ani jiné mimosmluvní sankce za neplnění daňových povinností podle daňového řádu. Sporná pohledávka tedy není pohledávkou podřízenou. 14. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. listopadu 2020, č. j. 43 ICm XY, 102 VSPH XY (KSCB 44 INS XY): [1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že zamítl žalobu o určení, že pohledávka žalobce není co do přihlášeného příslušenství v podobě úroků z prodlení s úhradou daně ve výši 95.562,72 Kč pohledávkou podřízenou (první výrok). [2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 12.342 Kč (druhý výrok). 15. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 170 a § 172 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona a z ustanovení § 2 a § 252 daňového řádu, dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: 16. V důvodové zprávě k poslaneckému pozměňovacímu návrhu k vládnímu návrhu novely insolvenčního zákona (schválenému Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky na schůzi konané dne 26. října 2018), projednávané jako tisk č. 71, se uvádí: „Pozměňovací návrh k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, si klade za cíl řešit situace, v nichž v praxi dochází k přihlašování takových pohledávek do oddlužení, jejichž příslušenství výrazně přesahuje výši jistiny, tedy výši původního dluhu, a to navýšením o různé úroky, úroky z prodlení či poplatek z prodlení. Důsledkem je, že plněním splátkového kalendáře dochází k distribuci měsíčních splátek ve značné výši na příslušenství pohledávek, což snižuje uspokojení jistiny pohledávek věřitelů, kterým pohledávka plynutím času a navyšováním o úroky nenarostla. V řadě případů se jedná o relikty pohledávek dlouhodobě vymáhaných v exekučním řízení, ve kterém bylo rovněž přednostně uspokojováno příslušenství, nikoliv jistina pohledávky (tj. typické případy dluhové pasti). Nelze rovněž odhlédnout od skutečnosti, že řada takových pohledávek vznikla v době před nabytím účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tj. před 1. prosincem 2016, kdy skrze nedostatky v právní úpravě docházelo ke vzniku excesivního př