29 ICdo 49/2020 – Nejvyšší soud

KSHK 40 INS XY 40 ICm XY 29 ICdo 49/2020-134 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Tomaier Legal advokátní kancelář s. r. o., se sídlem v Praze 10, Černokostelecká 281/7, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 24 15 52 41, proti žalovanému Ing. Aleši Klaudymu, se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 191/18, PSČ 405 02, jako insolvenčnímu správci dlužníka Edl a partneři, v. o. s. v likvidaci, zastoupenému Mgr. Martinem Kolářem, advokátem, se sídlem v Děčíně, Na Vinici 1227/32, PSČ 405 02, o vyloučení pohledávek z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Edl a partneři, v. o. s. v likvidaci, se sídlem v Hradci Králové, Na Zahrádkách 268/18, PSČ 503 41, identifikační číslo osoby 24 20 33 19, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 40 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2019, č. j. 40 ICm XY, 104 VSPH XY (KSHK 40 INS XY), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2019, č. j. 40 ICm XY, 104 VSPH XY (KSHK 40 INS XY), se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 24. dubna 2019, č. j. 40 ICm XY, zamítl žalobu, kterou se žalobce (Tomaier Legal advokátní kancelář s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (Ing. Aleši Klaudymu, jako insolvenčnímu správci dlužníka Edl a partneři, v. o. s. v likvidaci) vyloučení pohledávek: 1) ve výši 36.974,52 Kč za Komerční bankou, a. s., která vede účet majetkové podstaty dlužníka P. J., z titulu doplatku odměny a úhrady hotových výdajů dlužníka jako insolvenčního správce podle usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. února 2016, č. j. KSPH 41 INS XY, o zrušení konkursu a odměně správce; 2) ve výši 193.691,52 Kč za Ing. Pavlem Tlustým, insolvenčním správcem dlužníka ARMO Construct s. r. o. z titulu doplatku odměny dlužníka jako insolvenčního správce podle usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. dubna 2017, č. j. KSUL 44 INS XY, o schválení konečné zprávy; 3) ve výši 503.290,- Kč za Mgr. Ing. Petrou Hýskovou, insolvenční správkyní dlužníka TOM-CAR SERVIS, spol. s r. o. z titulu doplatku odměny dlužníka jako insolvenčního správce podle usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. května 2016, č. j. KSPH 42 INS XY, o schválení konečné zprávy; a 4) ve výši 3.058,67 Kč za Mgr. Bohdanou Šocovou, insolvenční správkyní dlužníka GeMarCo, s. r. o. z titulu doplatku odměny dlužníka jako insolvenčního správce podle usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2018, č. j. KSBR 32 INS XY, o schválení konečné zprávy (dále jen „sporné pohledávky“) z majetkové podstaty dlužníka (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 23. září 2019, č. j. 40 ICm XY, 104 VSPH XY (KSHK 40 INS XY), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, ve vazbě na obsah spisu, vyplývá, že: 1) Usnesením ze dne 25. května 2018, č. j. KSHK 40 INS XY, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a rozhodl o způsobu jeho řešení konkursem; insolvenčním správcem ustanovil Ing. Aleše Klaudyho. 2) Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávky (P-11) v celkové výši 886.866,71 Kč z titulu odměny za poskytnuté právní služby dle smlouvy ze dne 5. září 2013, a to jako zajištěné spornými pohledávkami dlužníka za třetími osobami dle smlouvy o (zajišťovacím) postoupení pohledávek ze dne 29. září 2014 (dále jen „smlouva“). 3) Žalovaný zahrnul sporné pohledávky do majetkové podstaty dlužníka; žalobce podal včas žalobu o jejich vyloučení z majetkové podstaty dlužníka s odůvodněním, že pohledávky nabyl smlouvou o postoupení pohledávky. Na tomto základě odvolací soud – cituje ustanovení § 553, § 554, § 2040, § 2042, § 2043 a § 2044 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), vycházeje dále z ustanovení § 109 odst. 1 písm. b), § 224 a § 225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku za způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 23/2012 (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2014, pod číslem 98), a v rozsudku ze dne 11. listopadu 2015, sp. zn. 29 Cdo 61/2015 (správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 61/2015, uveřejněný pod číslem 81/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) – uzavřel, že: 1) Smlouva je zdánlivým právním jednáním, k němuž nelze přihlížet, a to z důvodu neurčitého vymezení postupovaných pohledávek (způsobem, že jde o již vzniklé či budoucí pohledávky za majetkovou podstatou blíže neurčených dlužníků, kterým byl postupitel ustanoven insolvenčním správcem). Jelikož se žalobce nestal věřitelem sporných pohledávek, již proto nemohla být žaloba úspěšná. 2) Smlouva měla formu (jen) zajišťovacího převodu pohledávek. V případě úhrady zajištěných pohledávek v plné výši se žalobce zavázal postoupit na postupitele zpět postoupené pohledávky. Převod pohledávek tak byl sjednán jako převod fiduciární (bez rozvazovací podmínky). Zajišťovací funkce převodu pohledávek (v případě, že by smlouva nebyla zdánlivým právním jednáním) nadále trvá (žalobce je zajištěným věřitelem) a převod pohledávek má i nadále zajišťovací charakter. Za stavu, kdy zajištění nebylo vypořádáno způsobem předvídaným ve smlouvě, žalovaný oprávněně sporné pohledávky sepsal do majetkové podstaty dlužníka. Skutečnost, že „žalobce nebyl uspokojen dlužníkem v plné výši jeho pohledávek, plyne jednak z přihlášky pohledávek (P-11)“, jednak z žalobních tvrzení žalobce; jiný způsob zpětného převodu pohledávek sjednán nebyl. Žalobce mohl svá práva realizovat výhradně přihláškou zajištěné pohledávky do insolvenčního řízení dlužníka. Nepodal-li žalobu na určení pořadí pohledávky (poté, kdy právo na uspokojení ze zajištění insolvenční správce dlužníka popřel), nemůže se domáhat vyloučení sporných pohledávek z majetkové podstaty dlužníka postupem podle ustanovení § 225 odst. 1 insolvenčního zákona. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právních otázek týkajících se (ne)určitosti smlouvy o postoupení pohledávek (a jejího případného důsledku) a (ne)možnosti aplikace závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v usnesení sen. zn. 29 NSČR 23/2012 na poměry dané věci, a to zejména proto, že smlouva o postoupení pohledávek se řídí právní úpravou účinnou od 1. ledna 2014. Přitom otázku (ne)určitosti smlouvy odvolací soud (podle názoru dovolatele) vyřešil v rozporu judikaturou Nejvyššího soudu (v dovolání specifikovanou) a právní otázka opodstatněnosti žaloby o vyloučení sporných pohledávek z majetkové podstaty dlužníka v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. nebyla dosud Nejvyšším soudem zodpovězena. Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěrů ohledně určitosti smlouvy a důvodnosti žaloby o vyloučení sporných pohledávek z majetkové podstaty dlužníka, s tím, že se stal vlastníkem sporných pohledávek a zajištění bylo vypořádáno „automaticky ze zákona“ (§ 2044 odst. 1 o. z.) k okamžiku prodlení se splněním zajištěného závazku. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl. Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky (ne)určitosti smlouvy, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, a právní otázky výkladu ustanovení § 2040 a násl. o. z. Nejvyšším soudem v daných souvislostech nezodpovězené. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 553 o. z. o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem (odstavec 1). Byl-li projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku (odstavec 2). Podle ustanovení § 554 o. z. k zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží. Podle ustanovení § 555 odst. 1 o.z. právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. Podle ustanovení § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odstavec 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k prax