29 ICdo 54/2023 – Nejvyšší soud

KSOS 33 INS 9415/2017 46 ICm 4240/2020 29 ICdo 54/2023-136 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a) L. V., a b) V. Z., obou zastoupených Mgr. Jakubem Jirovcem, advokátem, se sídlem v Praze, Jugoslávská 620/29, PSČ 120 00, proti žalované Mgr. Ing. Petře Hýskové, se sídlem v Praze 2, Tyršova 1835/13, PSČ 120 00, jako insolvenční správkyni dlužníka Astra Reinvest LTD, zastoupené Mgr. Jiřím Kuklíkem, advokátem, se sídlem v Praze, Tyršova 1835/13, PSČ 120 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 46 ICm 4240/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Astra Reinvest LTD, se sídlem London, Great Suffolk Street 72, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, reg. č. 06134674, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS 9415/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. listopadu 2022, č. j. 46 ICm 4240/2020, 12 VSOL 199/2022-110 (KSOS 33 INS 9415/2017), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce. Odůvodnění: Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 25. března 2022, č. j. 46 ICm 4240/2020-80, zamítl žalobu, kterou se žalobci (L. V. a V. Z.) domáhali vůči žalované (Mgr. Ing. Petře Hýskové, jako insolvenční správkyni dlužníka Astra Reinvest LTD) určení, že jejich pohledávka za dlužníkem přihlášená v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSOS 33 INS 9415/2017, evidovaná pod č. P-3, ve výši 5.971.945,21 Kč, jako pohledávka zajištěná je po právu (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Insolvenční soud vyšel z toho, že: 1) Dne 9. září 2010 uzavřeli M. Z. (dále jen „věřitel“) a dlužník smlouvu o půjčce, podle níž věřitel půjčil dlužníku částku 4.000.000,- Kč a dlužník se zavázal tuto částku (zvýšenou o 6 %) vrátit do 13. prosince 2010; pohledávka ze smlouvy o půjčce byla zajištěna zástavním právem k (označeným) nemovitostem a právní účinky vkladu zástavního práva do katastru nemovitosti nastaly 9. září 2010. 2) Věřitel zemřel 3. října 2013; žalobci, kteří neodmítli dědictví, jsou jeho jedinými dědici; pohledávka ze smlouvy o půjčce nebyla vypořádávána v rámci dědického řízení. 3) Dlužník byl zapsán v obchodním rejstříku pro Anglii a Wales (dále jen „obchodní rejstřík“) od 2. března 2007 (s obchodní firmou ‒ Astra Invest LTD). K 26. červenci 2011 byl vymazán z obchodního rejstříku pro „nedodání požadovaných účetních dokumentů“; na základě žádosti ze dne 7. dubna 2016 byl jeho zápis obnoven. K 6. srpnu 2019 byl dlužník (opětovně a z týchž důvodů) vymazán z obchodního rejstříku; jeho zápis byl obnoven na základě žádosti ze dne 21. října 2019. 4) Usnesením ze dne 18. června 2012, č. j. MSPH 93 INS 7194/2012-A-20, Městský soud v Praze (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka (jeho organizační složky se sídlem v Praze, Plzeňská 183/181, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 28 36 89 41); usnesením ze dne 16. srpna 2012, č. j. MSPH 93 INS 7194/2012-B-15, prohlásil na jeho majetek konkurs; usnesením ze dne 8. srpna 2014, č. j. MSPH 93 INS 7194/2012-B-76, zrušil konkurs na majetek dlužníka z důvodu, že „dlužník byl v červenci 2011 zrušen a 13. června 2012 vymazán z obchodního rejstříku“. 5) Usnesením ze dne 23. července 2020, č. j. KSOS 33 INS 9415/2017-A-84, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil na jeho majetek konkurs, insolvenčním správcem ustanovil Ing. Bc. Jiřího Faru a určil, že je dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky k vedení hlavního insolvenčního řízení; usnesením ze dne 26. října 2020, č. j. KSOS 33 INS 9415/2017-B-15, potvrdil usnesení schůze věřitelů o ustanovení (nové) insolvenční správkyně (žalované). Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. listopadu 2020, č. j. KSOS 33 INS 9415/2017, 2 VSOL 374/2020-A-109, (mimo jiné) potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 23. července 2020. 6) Do insolvenčního řízení dlužníka přihlásili žalobci pohledávku ze smlouvy o půjčce ve výši 4.000.000,- Kč (jistina) s kapitalizovanými úroky (za dobu od 9. září 2010 do 27. listopadu 2018) ve výši 1.971.945,21 Kč, a to jako pohledávku zajištěnou zástavním právem (k označeným) nemovitostem. 7) (Původní) insolvenční správce dlužníka popřel přihlášenou pohledávku co do pravosti, výše a pořadí; jako důvod popření uvedl (mimo jiné) promlčení pohledávky. Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z § 100 odst. 1, § 112 a § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), § 643 odst. 2, § 3028 odst. 1 a 3, § 3036 a § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a § 91 odst. 2 a § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ‒ dospěl k následujícím závěrům: a) Právní vztahy vzniklé ze smlouvy o půjčce a zástavní smlouvy, jakož i promlčení nároků z nich vzniklých se řídí ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. b) Žalobci jako jediní dědicové věřitele mají (vzhledem k dosud neskončenému dědickému řízení vedenému u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 66 D 2200/2013) postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.); za stavu, kdy uplatnili pohledávku přihláškou v insolvenčním řízení, jsou ve věci aktivně věcně legitimováni a vůči dlužníku oprávněni společně a nerozdílně. c) Žalovanou vznesená námitka promlčení je důvodná. Jelikož věřitel a (následně) žalobci nemohli uplatnit pohledávku v soudním řízení, když dlužník „přechodně“ zanikl výmazem z obchodního rejstříku, nemohla kontinuálně běžet (byť § 112 obč. zák. pro takový případ neupravuje její stavení) ani (tříletá) promlčecí doba. Ta běžela od 14. prosince 2010 do 25. července 2011 a následně od 7. dubna 2016; (marně) uplynula před datem podání přihlášky u insolvenčního soudu (27. listopadu 2018). d) Námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, když úmyslem žalované nebylo poškodit žalobce, kteří o existenci pohledávky věděli a v promlčecí době ji (ač tak mohli učinit) neuplatnili. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 24. listopadu 2022, č. j. 46 ICm 4240/2020, 12 VSOL 199/2022-110 (KSOS 33 INS 9415/2017), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku ve věci samé (první výrok), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). Odvolací soud – vycházeje ze skutkového stavu zjištěného insolvenčním soudem a cituje § 3028, § 3036 a § 3069 o. z., § 3 odst. 1, § 100 odst. 1 a 2, § 101 a § 112 obč. zák. a § 109 odst. 1 a 3, § 173 odst. 4 věty první a § 173a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – především přisvědčil insolvenčnímu soudu v závěru, že v dané věci je nutné aplikovat na smlouvu o půjčce a promlčení nároků z této smlouvy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Dále (na rozdíl od insolvenčního soudu) zdůraznil, že po zahájení insolvenčního řízení (4. května 2017) již neběžela promlčecí doba (§ 109 odst. 3 insolvenčního zákona), přičemž tento účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení (vzhledem ke včasnému přihlášení pohledávky) nezanikl (§ 173 odst. 4 věta první a § 173a insolvenčního zákona). Přes výše uvedené odvolací soud shledal závěr insolvenčního soudu o promlčení pohledávky věcně správným, když věřitel pohledávky mohl své právo poprvé uplatnit dne 14. prosince 2010; tímto dnem začala běžet tříletá promlčecí doba, která (marně) uplynula před zahájením insolvenčního řízení. Přitom se z obsahu spisu nepodává (a žalobci netvrdili), že by věřitel (včas) přihlásil pohledávku do předchozího insolvenčního řízení dlužníka (vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 7194/2012). Současně vyhodnotil jako nesprávný (nemající oporu v § 112 obč. zák.) právní názor insolvenčního soudu o stavení běhu promlčecí doby v období, kdy byl dlužník vymazán z obchodního rejstříku. Konečně odvolací soud (ve shodě se soudem insolvenčním) neměl uplatnění námitky promlčení za rozporné s dobrými mravy, když z okolností, za nichž žalovaná námitku vznesla, nelze usuzovat na zneužití práva či „nepřiměřeně tvrdý postih“ vůči žalobcům. Samotnou skutečnost, že dlužník byl opakovaně (po určitou dobu) vymazán z obchodního rejstříku, nelze považovat za relevantní důvod pro odepření práva žalované namítnout promlčení. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které mají za přípustné k řešení (dosud Nejvyšším soudem zodpovězené) právní otázky, zda se staví běh promlčecí doby po dobu, kdy právnická osoba v pozici dlužníka neexistuje, nemá procesní subjektivitu, protože je vymazána z veřejného rejstříku, a to ve smluvním vztahu, který se řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občan