29 ICdo 68/2022 – Nejvyšší soud

KSPL 20 INS 24262/2019 20 ICm 3975/2020 29 ICdo 68/2022-118 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Intrum Czech, s. r. o., se sídlem v Praze 9, Prosecká 851/64, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 27221971, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalovanému Mgr. Petru Neumannovi, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 733/6, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužnice M. G., zastoupenému JUDr. Davidem Lejčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 733/6, PSČ 110 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 20 ICm 3975/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice M. G., vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS 24262/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2022, č. j. 20 ICm 3975/2020, 101 VSPH 583/2021-74 (KSPL 20 INS 24262/2019), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2022, č. j. 20 ICm 3975/2020, 101 VSPH 583/2021-74 (KSPL 20 INS 24262/2019), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 27. května 2021, č. j. 20 ICm 3975/2020-49, Krajský soud v Plzni (dále též jen „insolvenční soud“) určil, že žalobce má v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice M. G. po právu přihlášenou sedmou dílčí pohledávku ve výši 155 973,63 Kč (bod I. výroku), a současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud přitom vyšel zejména z toho, že: [1] Předmětnou pohledávku v celkové výši 155 973,63 Kč žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice jako pohledávku z titulu neuhrazených nároků vyplývajících ze Smlouvy o revolvingovém úvěru č. 4221902, kterou dlužnice uzavřela s právním předchůdcem žalobce, společností COFIDIS, s. r. o. (dále též jen „společnost C“), dne 7. listopadu 2006 (dále též jen „smlouva o úvěru“). [2] Poté, kdy byla pohledávka ze smlouvy o úvěru postoupena žalobci, uzavřel s dlužnicí ohledně pohledávky plynoucí ze smlouvy dne 3. srpna 2010 Dohodu o uznání dluhu se splátkovým kalendářem (dále též jen „dohoda o uznání dluhu“). Konečný závazek dlužnice zde byl vyčíslen částkou 123 018 Kč. Součástí této dohody byla i rozhodčí doložka, přičemž dva rozhodci byli určeni konkrétně a pro případ, že by nebyl žádný z těchto rozhodců ochoten funkci rozhodce přijmout nebo by ji nemohl vykonávat, byl jako třetí rozhodce stanoven rozhodce určený Rozhodčí společností, s. r. o. [3] Dne 4. dubna 2011 vydala Mgr. Kristýna Wiedermannová jakožto rozhodce určený Rozhodčí společností, s. r. o., rozhodčí nález č. j. R-P 4252/2011 (dále jen „rozhodčí nález“), jímž bylo dlužnici uloženo zaplatit společnosti Profidebt, s. r. o. (dřívější obchodní firma žalobce), částku 135 755,87 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z této částky od 7. prosince 2010 do zaplacení a náklady rozhodčího řízení ve výši 540 Kč, to vše do tří dnů od nabytí právní moci rozhodčího nálezu. [4] Usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 6. října 2011, č. j. 23 EXE 11849/2011-13, byla podle tohoto rozhodčího nálezu nařízena exekuce a jejím provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Antonín Dohnal. [5] Pohledávka byla v insolvenčním řízení dlužnice uplatněna přihláškou č. P-19 doručenou insolvenčnímu soudu dne 6. března 2020. Žalovaný však tuto dílčí pohledávku č. 7 popřel co do pravosti a výše s tím, že skutečná výše pohledávky činí 1 Kč. 3. Na takto ustaveném základě insolvenční soud konstatoval, že nemá žádné pochybnosti o platnosti smlouvy o úvěru i dohody o uznání dluhu. Dle soudu je zřejmé, že od data uzavření dohody o uznání dluhu, tedy od 3. srpna 2010, běžela nová desetiletá promlčecí doba do 3. srpna 2020 dle § 408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Přihláška žalobcovy pohledávky č. P-19 pak byla ke zdejšímu soudu podána dne 6. března 2020, tedy zcela jistě před uplynutím desetileté promlčecí doby. 4. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). 5. Odvolací soud nejprve uzavřel, že rozhodčí nález je nicotným rozhodnutím, neboť rozhodčí doložka trpí vadou netransparentního určení rozhodce, v důsledku čehož sporná pohledávka nemá povahu pohledávky vykonatelné. Následně – cituje § 397, § 323 odst. 1 a § 407 obch. zák. – konstatoval, že dlužnice uznala závazek ze smlouvy o úvěru vůči žalobci dohodou o uznání dluhu ze dne 3. srpna 2010, a od toho dne tudíž počala běžet nová čtyřletá promlčecí doba ve smyslu § 407 odst. 1 obch. zák. (její konec by tak připadl na 3. srpna 2014). Již dne 2. února 2011 však žalobce podal rozhodčí žalobu. Podání rozhodčí žaloby mělo přitom (i za situace, kdy byla rozhodčí doložka sjednána neplatně) účinky plynoucí z § 403 obch. zák. Pohledávka byla žalobci přiznána rozhodčím nálezem, na jehož podkladě bylo usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 6. října 2011 zahájeno exekuční řízení, které formálně nadále trvá. Teprve v průběhu tohoto incidenčního sporu byl učiněn závěr, že rozhodčí nález byl vydán podle neplatně sjednané rozhodčí doložky. Nemůže-li takový závěr co do otázky promlčení nároku přivodit věřiteli méně práv, než kolik by se mu jich dostalo, kdyby byl rozhodčí nález odklizen soudem v řízení vedeném podle úpravy obsažené v zákoně č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, pak nelze než uzavřít, že k promlčení pohledávky žalobce nemohlo dojít. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 7. Dovolatel má za to, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné; je přesvědčen, že na exekuci nařízenou na základě nicotného rozhodčího nálezu po vydání sjednocujícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněného pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 121/2011“), a běžící po tomto datu je třeba pohlížet tak, jako by takové exekuční řízení neběželo, a to i s příslušnými důsledky pro promlčení, tj. že po datu 11. května 2011 již takové exekuční řízení nemá vliv na promlčení a předmětná pohledávka žalobce se promlčela. Dovolatel odkazuje zejména na nález Ústavního soudu ze dne 4. června 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, a konstatuje, že má-li být exekuce nařízená na základě nicotného rozhodčího nálezu bez dalšího (i bez návrhu) zastavena, jde vlastně o protiprávní stav a takový protiprávní stav nemůže mít pro žalobce příznivý vliv ani co do promlčecí lhůty. Pokud tedy žalobce po celou dobu průběhu exekučního řízení neučinil nic k nápravě protiprávní situace a řádně neuplatnil nárok v nalézacím řízení před uplynutím objektivní desetileté promlčecí lhůty podle § 408 obch. zák., pak mu podle dovolatele nelze přiznat právní ochranu. Žalobce jako profesionál v oblasti poskytování úvěrů totiž nepochybně znal veškerou aktuální judikaturu a především pak následky vyplývající z R 121/2011. Dovolatel je proto přesvědčen, že exekuce nařízená na základě nicotného rozhodčího nálezu (až po 11. květnu 2011) nemohla mít vliv na běh objektivní promlčecí lhůty podle § 408 obch. zák., a pohledávku žalobce tak považuje za promlčenou. 8. Žalobce ve vyjádření uvedl, že oba soudy se plně vypořádaly se všemi námitkami žalovaného. Nezpůsobilost rozhodčího nálezu jako exekučního titulu vyslovena nebyla, proto nelze pohledávku považovat za promlčenou. Navrhuje tedy, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, případně zamítl. 9. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 10. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.). 11. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky stavění běhu promlčecí lhůty v důsledku rozhodčího řízení zahájeného na základě neplatné rozhodčí doložky, neboť v posouzení této otázky je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. 12. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud se proto dále zabýval –